Pozorně sleduji články a pořady o bydlení, zkoumám interiér do všech podrobností a téměř vždy s radostí objevitele vykřiknu: "Je tam!" Tedy, abyste rozumněli - plazmová televize.
Přemýšlela jsem, proč na ni klademe takový důraz, proč je dominantů našich bytů, i když je často hyzdí a o její správné funkci v malých prostorech nemůže být řeči. Jistě namítnete, že občané tráví u televize hodně času, že to vyjadřuje určitý společenský status, že mužští členové rodiny propadají euforii při jejím nákupu (nehledíc na případné zadlužení rodiny). Není přeci nic lepšího, než se po dlouhém pracovním dni natáhnout před černou placku, která vykouzlí barevné obrázky (nejlépe ve 3D - slabším jedincům se už nyní dělá špatně od žaludku) a zaplaví prostor ohlušujícím řevem reklamy na něco, co budeme potřebovat jen stěží.
Na druhé straně naše příbytky vybavujeme jen minimálně, jednobarevným nábytkem s ostrými hranami, místo květin dáváme do vázy uschlé zkroucené nic neříkající šlahouny a jedinou dekorací na zdi bývá právě jen plazmová televize.
A tuhle jsem přišla na to, proč to tak děláme. Začnu trochu ze široka, byla jsem ve Florencii a navštívila Museo di Soria della Scienza Galilea Galilie (Muzeum historie vědy). Exponáty mají k vybavení interiéru jistě hodně daleko, ale mě nadchlo s jakým umem, láskou a trpělivostí řemeslníci jednotlivé kousky vyráběli, přestože jejich krása neměla na správnou funkci žádný vliv. A došla jsem k názoru, že člověk se potřebuje obklopovat krásou v každém věku. My jsme se kvůli snadné údržbě a rychlé a levné výrobě obklopili sektorovým nábytkem a tak krásu hledáme jinde, ve světě neuchopitelných pixelů.
Čekáte, že budu plamenně volat, kam že se to lidstvo dostalo. Ne, je to jen konstatování a pro mě vysvětlení, proč se také nezařadím k těm exotům, kteří doma žádnou televizi nemají. I když jim strašně závidím!
