Včera jsem podlehla podmanivé atmosféře muzejní noci a po delší době jsem se šla podívat do Veletržního paláce na sbírky moderního umění. A některé krátkodobé výstavy mladých umělců mě nutí k zamyšlení, zda se skutečně jedná o umění, které by mělo být vystavováno na půdě Národní galerie.
Mysím, že jsem otevřená všemu, co může výtvarné umění nabídnout. Nepobuřuje mne explicitní sex, drastické výjevy, depresivní nálady. Nehledám v umění jen krásu, ale emoce, nápad, hru nebo vtip. Chci se ptát jak, kdo nebo kdy. Bohužel jsem se často musela ptát PROČ. Nebyla jsem sama, kdo bloumal od jednoho exponátu ke druhému, usilovně hledal označení, zda alespoň to nepřinese prozření. Bohužel ani to nepomáhalo a často u shluku artefaktů jsem nevěděla, k čemu která popiska patří a zdálo se, že je to celkem jedno. Až se mi poštěstilo připojit se ke skupině z odborným výkladem. Doufala jsem, že to mi otevře oči. Stále jsem totiž nepochopení připisovala své zabedněnosti a nevzdělanosti. Samozřejmě, že vím, že v umělecké galerii není hasící přístroj v rohu určen k hašení, ale že je to velmi cenněný objekt nějakého performera. Mohlo mě tedy překvapit kladivo, kýbl s mopem nebo váleček na malování? Nemohlo! A zde jsem se zrovna nachomýtla k výkladu okouzlujícího, elegantního muže s prošedivelými skráněmi. Právě vysvětloval, že by možná obyčejný návštěvník přesně nepochopil záměr autora, ten totiž někde v arabské poušti oslovil schvácené dělníky a jejich pracovní náčiní od nich odkoupil. Přivezl ho sem a postavil v galerie a v ten okamžik se hadr na koštěti stal artefaktem. Ha, čekalajsem vysvětlení nějakého uměleckého vývoje, ale ne, byl to jen okamžitý nápad mladého umělce. Výklad pokračoval dále, k mladé svěží konceptuální umělkyni, jejíž hlavní umělecký počin tkvěl v tom, že v centru Zurychu lezla lidem na záda a nechala se poponášet. Zvažovala jsem, z čeho tito nositelé kultury asi žijí a s děsivou logikou mne došlo, že to asi bude z grantů, nejlépe Evropské unie. Na druhou stranu by mě to mohlo potěšit, stačí vymyslet nějaký hodně ujetý happening a peníze se jen pohrnou.
Ovšem nejlepší zážitek nepřineslo umění jako takové, ale jeho percepce. Ve dvoraně paláce byly na sebe naskládány obrovské opotřebované pneumatiky, které autor přirovnával k moderní architektuře. Nedaleko bylo rovněž pár sedátek pro zchvácené návštěvníky. Jeden postarší muž, zjevně unaven současným uměním ten nápor nevydržel. Nejdříve jen nadával, co že je to za umění, pak sebral poslední síly a pneumatiky rozkopal, a aby dodal na důrazu, metal po nich vedle stojící židličky. Než stačili zakročit pracovníky ochranky, myslely si nějaké děti, že se jedná o novou performaci a k metaní stoliček se rovněž připojili. Tomu říkám umění!
