Spěje Belgie k zániku ?

Belgie byla od roku 1482 pod rakouskými Habsburky, od roku 1516 pod Habsburky španělskými jako součást Španělského Nizozemí . Rastattská smlouva z roku 1714 , která zakončila válku o španělské dědictví, vrátila Belgii zpět Rakousku jako Rakouské Nizozemí …

Osvícenské a centralistické snahy Josefa II. vyvolaly v bohatém Brabantsku odpor nizozemských konzervativců, kteří v průběhu brabantské války ( využili pád Bastily v PAR 1789 a následný chaos na císařském dvoře v Rakousku ) vyhlásili 1789 nezávislost Belgie. Po porážce Napoleona byla Belgie Vídeňským kongresem 1814/15 připojena k Nizozemí a Lucembursku pod vládou Viléma I. Oranžského.

1830 po červnové revoluci ve Francii následoval další belgický odboj, v průběhu kterého byla opět vyhlášena nezávislost Belgie  - stala se konstituční monarchií s trvalou neutralitou, která byla porušena Německem v 1.sv.v., a jejíž „ trvalost „ byla anulována v roce 1919 vstupem Belgie do Společnosti národů.

Belgie nikdy nebyla přirozeným státním útvarem, jen diplomatickým vrtochem evropských mocností, její obyvatelstvo nikdy nebylo skutečným  národem …

Zneužívání státního mechanismu nejprve frankofonní buržoazií, a poté vlámským nacionalistickým hnutím, zmařilo jakékoliv pokusy o překonání národního dualismu dvou totálně rozdílných společností. Navíc snaha o vytvoření umělé rovnováhy mezi zaostalým Valonskem (3,5 mil. obyvatel)  a ekonomicky zdatným Vlámskem ( 6 mil. obyv.) naráží na nepřekonatelnou překážku : kontrolu nad valonským Bruselem ( jeden milión obyvatel z 85 % frankofonních ) ležícím ve vlámském Brabantsku  …

Přesto v roce 93 došlo k velmi pracnému rozdělení země na Valonsko, Vlámsko a federální Brusel …

Tři regionální parlamenty však nacionální tlaky nesnížily, takže její umělý federalismus zjevně skončí stejně historicky neúspěšně jako československý a jugoslávský …

Belgická federace se podle ústavy skládá ze tří komunit – francouzské, vlámské a německé (70.000 Belgičanů mluvících německy na východě Belgie ), přičemž nemožné je soužití mezi Valony ( ultrapravice chybí ) a Vlámy (ultrapravice je velmi silná v podobě Vlámského bloku, který, ač byl soudem v Gand odsouzen za rasismus, stále nabývá na popularitě – hlavně proto, že se na jeho rasismu přiživují i tradiční vlámské politické strany, zejm. liberálové ).

Vlámové si na jaře 04 od federální vlády vydupali slib, že v jejich prospěch bude revidováno 60 článků  ústavy,  takže za chvíli nebude v Belgii pro dva souběžné státy místo – starou Belgii a nové Vlámsko, které se již vidí novým státem na mapě Evropy – Valonsko by bylo připojeno k Francii, teoreticky i s enklávou  Bruselem ( ve Valonsku již existuje strana, která toto propaguje s názvem  Za spojení Valonska a Francie /RWF/ ) …

V horším případě dojde k balkanizaci belgických území, kdy vzniknou pseudostátečky (états confetti) , které si navzájem budou škodit …

Přistěhovalecké nebezpečí :

V Belgii navíc 10%  obyvatelstva tvoří  přistěhovalci  ( předseda hlavní valonské politické strany/ Socialistické, Elio de Rupo, je synem italského přistěhovalce ), zejména muslimského vyznání, takže dochází k ostrým konfliktům nejenom mezi Vlámským blokem a muslimy, ale i mezi muslimy ( v Belgii jich je přes 400.000 ) a  zdejší početnou židovskou komunitou ( v roce 1940 měla Belgie 70.000 židovských občanů, nacisté vyhladili 24.000 belgických Židů, takže dnes jich Belgie má asi 45.000 - židovská přistěhovalecká vlna způsobila ve 30.letech stejný kulturní šok jako muslimská po válce ) .

Přistěhování Židů z Palestiny, kde se začínaly odehrávat etnické rozbroje, neuneslo zejména Vlámsko, nejprudší reakce byla kolem Antwerp , tehdejší Vlámský národní svaz VNV (dnes je to Vlámský blok) spolupracoval proti Židům s nacisty …

Vlámský blok se ke své nacistické minulosti beze studu hlásí  -  v 70. letech přijal do svých řad i některé prominentní kolaboranty s nacisty, např. Jeffa Francoise, velitele vlámské Zwarte Brigade/Černé brigády, která 1941 bojovala spolu s německým wehrmachtem na východní frontě , a který byl po roce 45 odsouzen k trestu smrti ( po osmi letech však byl, jak bylo běžné, propuštěn na svobodu ) …

I dnes se k Zwarte Brigade hlásí někteří nacionalističtí mládežníci a mládežnice, přičemž černé triko s jménem brigády nosí běžně na ulici …

Vlámský blok hrdě požaduje nejen amnestování trestného činu kolaborace s nacisty, ale dokonce i „ odškodnění „ pro ty, kteří byli za tento trestný čin odsouzeni ( vyloženě nacističtí představitelé tohoto bloku jsou např. advokát Rob Verreycken, a známý vlámský negacionista Siegfried Verbeke ) …

Pronacistická linie této vlámské strany belgickou vládu přiměla, aby v 3/95   přijala zákon proti pokusům o zlehčování, minimalizování, ospravedlňování či schvalování genocidy spáchané německým nacionálně-socialistickým režimem …

V bruselské muslimské čtvrti Saint-Jossé-ten-Noode převažují maghribské národnosti (Maročané, Tunisané, Alžířané ), dále z bývalého Belgického Konga-Zaire, a z Turecka.

V roce 84 Belgie přijala nový zákon o státním občanství, který udělování občanství velmi usnadnil ( zato Švýcaři ve svém novém zákoně o občanství přitvrdili ) – zejména muslimové se tak stali významnou voličskou silou ( v městských a provinčních radách jsou již od roku 80) …

Všichni muslimští poslanci ve federálním parlamentu pocházejí výhradně z kandidátek Socialistické strany či Strany zelených, a třebaže individuálně nemusí být věřícími muslimy, všichni představují politické pojítko s muslimským voličstvem.

Voliči mohou hlasovat budˇpro celou kandidátku nebo jen pro určitého kandidáta , kterého mohou preferenční hlasy vynést z posledního místa na první – muslimské voličstvo tak při každých volbách značně zamává stranickou kandidátkou jak Socialistické strany, tak Strany zelených …

V Belgii neexistuje odloučení církve od státu jako v laické Francii, svoboda náboženství je ústavně zaručena, a zároveň s ní stát zaručuje platy nejvyšších hodnostářů jednotlivých náboženství, a rovněž stát přispívá podle přesně stanovených pravidel na údržbu kultovních svatostánků.

A právě náboženství muslimů, v Belgii oficiálně uznané v roce 74 (což znamenalo, že stát muslimy vyzval, aby si zvolili svého belgického imáma, přičemž volby se nekonaly jen mezi věřícími muslimy, ale na etnickém základě ), riskantně nabourává choulostivou rovnováhu ( v Belgii je 120 mešit, které žádají o státní dotace ) , celá staletí pracně budovanou, mezi hlavními náboženskými proudy  – katolickým, protestantským, anglikánským, židovským a ortodoxním  …

Narušena je i laicita belgického státu – islám  na veřejnosti stále více zaujímá viditelnější místo – muslimští poslanci v parlamentu např. mluví do jmenování profesorů náboženství, do sanitárních opatření při muslimském svátku skopového, velmi výbušnou otázkou byl návrh zákona o zákazu nošení islámských šátků na veřejných školách a ve státních institucích …

Při federálních parlamentních volbách radikální muslimská  Strana občanů a prosperity (PCP) v některých bruselských silně muslimských oblastech tradičně dostává  kolem 3% hlasů .

Muslimové  s rasistickým Vlámským blokem  mají společný  výrazný antisemitismus - na ulicích se tu a tam objevují nápisy „ Špinaví židé „ , a Molotovovy koktejly padají do synagog …

Vlámský blok však naznačil, že více než Židé mu dnes vadí muslimové, takže v boji mezi Židy a muslimy se přidává na stranu Židů …

Ve volbách se však Vlámský blok spojí třeba s čertem, svého času, aby získal muslimské hlasy v Antwerpách, se Vlámský blok spojil s ultraparadoxním spojencem – se šéfem Arabské evropské ligy Dijába Abú Džadžda (Džadžda byl v roce 02 ve vězení v souvislosti s vraždou jistého maghribského Araba), Libanoncem z Antwerp, který by se jako velmi ambiciózní fanatik rád ujal všech muslimů v Evropě, a stal se jejich politickým vůdcem ( v roce 03 se Džadžda volebně spojil s ultraradikální levičáckou  Belgickou stranou práce (PTB), a totálně prohrál, což jej neodradilo, aby nezaložil jinou muslimskou stranu, tentokrát Muslimskou demokratickou stranu/ MDP) …