Prodaná za bochník chleba úchylovi

Vynucené a rodiči/příbuznými domluvené sňatky jsou za hranicemi vyspělých zemí běžnou praxí, včetně sňatků, kdy dceru donutí vzít si švagra po její zemřelé sestře.

Jakmile jsou dívky provdané/prodané automaticky končí se školou, manžel jim docházet do školy nedovolí.

Týká se to i Izraele, kde je náboženství ipso facto politickou záležitostí, která proti sobě staví občanskou laickou společnost a ultraortodoxní komunitu. Kultovním filmem v této oblasti je film Kadosh (1999) od Amose Gitai či Můj Otec Můj Pán /My Father My Lord (2007).

V roce 2025 Irák přijal zákon o dětských sňatcích, u sunnitů jsou legalizovány od 15 let, u šíitů od 9 let. Stejný věk od 9 let legalizoval i vůči ženám genocidní Taliban, který jako jediný na světě zakázal dívkám vzdělání – do školy mohou chodit jen do 12 let.

Sedmileté - desetileté holčičky rodiče prodávají i v Etiopii. Etiopská náhorní plošina je největší souvislá horská oblast v Africe, kterou Velká příkopová propadlina dělí na dvě části. Pořádají se na ní skupinové „ sňatky“ malých vystrašených holčiček v bílých šatech, které otec nese na zádech a kolem něho tancují nápadníci - koho označí, tomu ji prodá. Když je muž později zavrhne/“ rozvede se „ , prodají rodiče holčičku jinému.

Rodiče je prodávají bez nejmenší výčitky svědomí, tvrdí, že dcery je dle tradice nutno provdat mladinké, aby byly ještě panny/ dokud je někdo z příbuzných neznásilní, a že v manželově rodině ( holčička ztratí jakékoliv spojení se svojí biologickou rodinou ) se naučí udržovat dům ( pod nelítostnými ranami tchyně rozdělávají a udržují oheň, tahají těžké dřevo a zejména těžká vědra ze studně, pod kterými se prohýbají ) a být poslušnými manželkami ( pokud si tchyně na ně stěžuje, zbije je i tchán, manžel, a jeho bratři, kteří všichni mají nárok na jejich znásilňování ). Rodina „ manžela „ si tak kupuje dětské otrokyně na těžkou práci.

Drsný dokument o dětských manželkách z Etiopie natočil Philippe Molins ( Dětské nevěsty z Etiopie ) – obsahuje i nemocniční záběry fyzicky a psychicky ztrhaných holčiček v ukrutných bolestech s roztrhanými genitáliemi, které porodily a viděly své miminko zemřít.

Vlastními rodiči/bratrem/strýcem prodané holčičky mají povinnost posluhovat celé rodině „ manžela „, být poslušnou obětí domácího násilí ze strany celé jeho rozvětvené rodiny, a v bolestech bez jakékoliv lékařské pomoci rodit.

A nejen rodit, kruté bolesti v důsledku komplikovaných porodů v raném věku je provázejí celý život.

Největší úmrtnost dle UNICEF zasahuje v rozvojových zemích dívky, a to ve věku 13-18 let, a třebaže dětská úmrtnost do pěti let věku klesla ( zdravotní osvěta, proočkování a zlepšení přístupu k pitné vodě ),nadměrná úmrtnost náctiletých dívek přetrvává - samozřejmě po smrti rodičky zemře v 75% i novorozenec. Mj. jemenské/ afghánské dívky mají ve 13 letech již druhé dítě, které porodily s odstupem jednoho roku úplně samy ve stanu na zaprášené podlaze s jednou postelí, a samy jej ve špinavém kýblu se špinavou vodou po porodu omyly, a následně se vrátily ke svým denním domácím povinnostem, aby je jejich „ pán „ nezbil. Jsou sociálně izolované v domácím pekle, nevědí nic o svých právech ani vládních programech, které by jim mohly pomoci.

Vysoká porodnost v rozvojových zemích je založena na znásilňování holčiček, dívek a žen, jejichž gravidita ( např. nedostatečný růst plodu v důsledku podvýživy či nemoci matky )/ komplikovaný porod doma ( dystopický/nepostupující v důsledku velikosti plodu či slabých děložních stahů, zaseknutí ramene dítěte s hlavičkou již venku, poloha plodu, poporodní krvácení, infekce, eklampsie/poporodní křeče ) bez asistence lékaře/ kvalifikované osoby pro ně představuje riziko smrti či doživotní zmrzačení.

UNICEF ve spolupráci s peruánskou vládou od roku 1998 stavěla tzv. domy očekávání/casa de espera, kde na porod čekaly těhotné z venkovských oblastí And a Amazonie, které, aby rodily ve zdravotnickém zařízení, šly ze své vesnice několik dní pěšky/či se několik dní plavily na pramicích ( v Mexiku docházelo v těchto typech domů, provozovaných soukromníky pro svobodné matky, i ke skandálům s prodejem dětí).

Děti, zejm. dívky, prodávají rodiče i pašerákům migrantů, kteří z nich v Evropě udělají nelegální prodejce pašovaného zboží, zloděje, pašeráky/kurýry drog a prostituty/prostitutky. Jednu dvanáctiletou dívku rodiče prodali za bochník chleba, další, které rodiče zaplatili cestu do Evropy „na dluh“, skončila stejně jako první – na ulici jako prostitutka, kde „dluh“ svých rodičů splácela svým otrokářům.

Třebaže jsou v mnohých zemích dětské sňatky formálně zakázané, např. v Nigérii, Egyptě, Jemenu, je polovina nigerijských dívek provdána/prodána ( muslimský manžel musí za dívku zaplatit věno, např. pytel mouky/jednu ovci ) v dětském věku, a to na muslimském severu, který se řídí právem šaría – za své dětské manželky nebyli v Nigérii navzdory federálnímu zákonu stíháni ani prominenti, natož obyčejní lidé.

Muslimské rodiny proto, na rozdíl od např. hinduistických a sikhských, novorozené holčičky nezabíjejí, protože jsou výhodnou komoditou k prodeji.

Jemen přijal zákon o legálním věku k uzavření sňatku (18 let ) v říjnu 2013 po tzv. arabském jaru (2011), kdy protesty proti diktátorům a korupci zachvátily celý BV a Maghrib, a věci ve prospěch žen se daly do pohybu. Jenže tradice a zvyklosti kvůli nedostatku vzdělání ( dívky o svých zákonných právech - věku a svém souhlasu k manželství nic nevědí ) v nejchudší zemi Arabského poloostrova zákon nepřekonal - podvýživa je zde třetí největší na světě, 47% obyvatel má denní příjem pod dvě eura.

Např. žena se čtyřmi dětmi, bydlící v plechové chatrči bez vody na okraji hlavního města Saná ( 3 mil. obyvatel ), je zcela závislá na příjmu manžela ze sběru plastových lahví. 12letou dceru již prodali za 600 tis. rijálů ( zhruba 2000 euro ) muži o 30 let staršímu, od kterého po roce násilí z jeho strany utekla. Poté ji prodali dalšímu.

V syrských uprchlických táborech v Jordánsku otcové prodávali nezletilé dcery bohatým starým mužům z monarchií Perského zálivu.

Panenky z Instagramu by nechtěly žít ani v subsaharských státech ani ve státech Jižní Asie ( Indie, Pákistán, Bangladéš, Srí Lanka,Bhútán, Nepál ) apod. V největším indickém státě Rádžasthánu na hranicích s Pákistánem domluvené dětské sňatky, navzdory tomu, že jsou zakázané, jen kvetou – nejvíce v celé Indii. Konají se veřejně a s velkou pompou, nikdo se trestu nebojí.

Organizátorům dětských sňatků hrozí dva roky vězení a pokuta 1500 euro, ale indická policie tradičně nekoná. Někteří policisté se místní komunitě neodváží postavit, jiní se přímo účastní svatební hostiny – své mlčení vymění za přijaté peníze. A když některá mladistvá výjimečně otci pohrozí, že půjde na policii, tento jí zalže, že mu hrozí trest smrti či mnoholeté vězení, což ji odradí.

Gujarátci jsou velká indoárijská etnická skupina pocházející ze státu Gudžarát, a jsou známí svým podnikavým obchodním duchem. V Indii se jim vysmívají, že jsou přesvědčeni, že je dítě připraveno ke sňatku již od doby, kdy se naučí chodit.

Jedna z nejhorších zemí pro ženy je Egypt – diskriminační zákony, obřízka, nucené sňatky, obchodování s ženami – to již i Saúdská Arábie, alespoň formálně, vylepšila v tomto směru svůj obraz a zaplnila ženami některé veřejné funkce.

V Pákistánu existují Centra pro konverzi náboženských menšin k islámu, ve kterých jsou unesené hinduistické a sikhské dívky muslimskými duchovními nuceny konvertovat k islámu a poté provdány. Unášejí se/ kupují dívky a holčičky z chudých rodin, které nemají možnost se bránit.

V Malawi, třebaže od roku 2013 zakázaný, stále přetrvává africký iniciační rituál kusasa fumbi, při kterém dospívající dívky (od první menstruace, běžně již od 9 let) podstupují pohlavní styk/defloraci s najatým zaplaceným ženatým mužem, kterému se přezdívá „hyena“, většinou HIV pozitivním ( přiznávají, že vedle „ manželských „ dětí mají desítky dalších dětí z rituálů, které za peníze vykonali ) . Rituál má dívky „očistit“ a naučit je, jak uspokojit muže, v praxi vede k dětským sňatkům, těhotenství a šíření HIV ( 10% obyvatel Malawi je HIV pozitivní ). Rodiny se bojí od rituálu, který podporují místní vesničtí šéfové ( jeden „ náčelník „ může řídit až 150 vesnic ), upustit, věří, že je rituál chrání před „ neštěstím všeho druhu „ , ale jsou i pod hrozbou těchto vesnických šéfů, kteří rodiny, které rituál nepodstoupí, izolují.

Pro muže, kteří tuto službu znásilňování poskytují, jde o snadno vydělané peníze ( zhruba 23 euro za styk ). Poskytují tuto nevyžádanou službu i dospělým ženám, aby je zbavili nemocí, či před pohřbem vyhnali duchy po jejich zemřelém manželovi/jiném příbuzném – k intimnímu styku s nimi tyto ženy často donutí manželova rodina pod hrozbami, že nevyžene-li zlé duchy, zemře jí dítě či ona sama těžce onemocní, zatímco žena má hrůzu z otěhotnění s hyenou, aby si ji nenárokoval „ navždy „.

Že budou zatčeni, se hyeny nebojí, oběti by jejich činy musely nahlásit, a na vesnicích platí omerta, pokud by ji porušily, musely by z vesnice utéci - policie se navíc pohybuje jen po malém počtu vyasfaltovaných silnic, do izolovaných vesnic nejezdí.

V 5/2014 britský dokument upozornil na jednoho „ dobro konajícího „ HIV pozitivního muže, jenž se chlubil, že „ pomohl „ k defloraci zhruba 150 dívkám. Aféra se dostala až k prezidentovi Malawi, jenž jej nechal zatknout, a odsoudit ke dvěma letům nucených prací. Po rozsudku se pachatel rozčiloval, že byl odsouzen za znásilňování, když jen vykonával „kulturní praktiky“.

V Německu platí zákon proti dětským sňatkům ( muslimové/Romové ) od roku 2017 - do 16 let jsou nezákonné, do 18 let mohou být zrušeny soudem.

Alžírské právo muži dovoluje 4 ženy, k rozvodu stačí jednostranné „ zapuzení „, a to i v nepřítomnosti manželky. Má-li žena a muž dvojí občanství, jedno z nich evropské a druhé některé muslimské země, muž odjede do své rodné země, kde se s manželkou zapuzením rozvede a vezme si mladší (dle muslimského práva nemanželské děti neexistují ).Také si v této zemi může zařídit výlučnou péči pro své děti, a dokonce zbavit matku svých dětí rodičovských práv.

Marocký zákon neuznává sňatek muslimky s nemuslimem.

Ani ženy ve Francii to neměly jednoduché - právo na práci bez souhlasu manžela bylo vepsáno do zákoníku práce až 1965, právo na rozvod až v roce 1975, a právo dát své jméno svým dětem až 1986.

Od nástupu diktatury ajatolláhů 1.2.1979, kdy se po islámské revoluci vrátil z exilu ajatolláh Rúholláh Chomejní, kvete praxe dětských nevěst v Íránu. Malé holčičky jsou např. při sporu dvou rodin dávány druhé rodině jako usmiřovací dar, rozhodne-li o tom vesnická rada starších/jirga ( ne všichni otcové a dědové s provdáním/prodáním malé dcery/vnučky souhlasí ).

Dětským sňatkům podléhá i komunita Jezídů, jejichž náboženství povoluje uzavírat manželství jen mezi sebou, dívky do něho vstupují již od 15 let..

Ženy, které přicházejí do Evropy se svými muži, zůstávají v totální podřízenosti svého partnera i v případě, že tento časem dostane kartu rezidenta - jeho žena je totiž vedena pouze jako „ manželka „ dle práva rodinného, nikoliv občanského, zůstává tudíž bez základních občanských práv.

Ve státech, kde není polygamie povolena, nemůže nikdo z polygamního svazku dostat kartu rezidenta. Proto polygamní otec děti svých nezletilých manželek přihlásí jen na kartu své první manželky, aby kartu rezidenta dostal, zatímco nezletilé manželky jsou jeho otrokyněmi, které nesmí vycházet z domu, aby jej neprozradily ( tiché zločiny, např. akt znásilnění v manželství, státy v drtivé většině neuznávají ).

Mnohé z jeho mladistvých otrokyň byly jako děti provdány jen dle obyčejového práva, nikoliv oficiálního. V muslimských zemích a u Židů nemá sňatek nic společného s náboženstvím, jde jen o „ kontrakt „.

V jednom státě mohou být ženy podřízené různým režimům, např. v Libanonu šíité neuznávají sňatky s nemuslimy, Židé a maronité ( Maronitská katolická církev je největší křestˇanskou komunitou v Libanonu ) ženám upírají právo na rozvod.

Židovské smluvní manželství může být teoreticky jako smlouva za vzájemného souhlasu rozvázáno. Listinu o rozvodu sepisuje manžel v přítomnosti dvou svědků, kteří připojí své podpisy, žena se poté může znovu legálně provdat.

Když však manžel smlouvu o rozvodu odmítne sepsat, nebo od ženy odejde a jeho pobyt není známý, či nemá způsobilost k právním úkonům ( je nesvéprávný/psychicky nemocný ), je s ním žena stále vdaná , a má-li jiný poměr, je považována za cizoložnici, a děti jako nemanželské nesou po celý život stigma, protože Izrael je sice sekulární stát, ale rodinné právo podléhá náboženskému právu ( smlouva s ortodoxními Židy při založení Izraele 14.5.1948 ).

Některé dlouhé roky znásilňované, bité a ponižované dívky řeší svoji beznaděj a utrpení vraždou svého tyrana, otráví/ubodají jej. I celoživotní vězení je pro ně vysvobozením. V Íránu /v zemích Perského zálivu dostávají trest smrti oběšením, třebaže se bránily v sebeobraně. V Íránu tento trest smrti nemusí být vykonán, pokud rodina oběti ženě odpustí a trest smrti nevymáhá, což se nestává.

Občas se ženy v šátcích i v nikábech krátkodobě vzchopí k odporu jako mj. v jemenském hlavním městě Saná ( 3.5 mil. obyvatel ) během tzv. arabského jara od 2/2011 do 6/2013, kdy svojí masovou účastí na protivládních politických demonstracích vyvolaly společenskou revoluci.

Stály v prvních řadách bez ohledu na fatwy a snipery režimu. Jedna z nich Ehsan Dogesh dokonce se svými 5 dětmi 2 roky na hlavním náměstí, na kterém se demonstrovalo, žila. Další výraznou tváří byla Tawakkul Karman (32), která se v roce 2011 stala nejmladší laureátkou Nobelovy ceny míru. V pouhém šátku vyzývala ženy v nikábech, aby neustoupily hrozbám salafistů, kteří je chtěli dostat z náměstí zpět do zadních dvorů domů.

Ženy a dívky jsou vražděny i pro pochybnou „čest“ rodiny /vraždy ze cti, kdy jsou brutálně zavražděny otcem /bratrem/ strýcem, pokud tito mají dojem, že dělají „hanbu“ rodině. V muslimské Indonésii veřejně mlátí provinilé ženy/muže ratanovou holí do bezvědomí.

Děti z vyspělých zemí ohrožují sexuální predátoři, kteří na ně útočí všude, nejen ve vlastní rodině – na táborech, kroužcích, ve školách i v kostele, viz „ Francie navrhuje prolomit zpovědní tajemství“ , aby kněží museli hlásit zneužívání dětí. Na dívky a ženy útočí predátoři z klinik estetické chirurgie, které z žen na jejich přání vyrábějí figuríny.