Patří náboženské symboly do státních škol ?

Francie : Až do razantního nástupu politického islámu ajatolláha Chomejního v 2/79 byl islám pro Francouze jen cizí tradicí vousatých imigrantů, francouzská média se maximálně zmiňovala o exotických oslavách ramadánu z pařížské mešity, provoněných mentolovým čajem  …  

Po šoku s ajatolláhem Chomejním  začalo období bombových výbuchů na veřejných prostranstvích Paříže , což náboženskému fundamentalismu, v tomto případě islámskému, zaručovalo přední místo na titulních stránkách …

V roce 83 revoltu francouzských muslimek proti „ sňatkům domluvených ze strany rodičů a jiných příbuzných  „ podpořila všechna francouzská média, která s přihlédnutím k násilné reislamizaci íránské společnosti a k (pseudo)islámistické válce v Alžírsku, začala referovat o islámu jako o „ zpátečnickém“  náboženství  …

Skutečné mediální islámofobní šílenství vypuklo poté, co imám Ruholláh Chomejní v teheránském rozhlase 14.2.89 , 4 měsíce před svoji smrtí, vynesl fatwu s rozsudkem smrti nad spisovatelem Salmanem Rushdiem, britským státním příslušníkem indického původu, za jeho knihu Satanské verše ze 9/88  …

V roce 93 francouzský ministr školství  Francois Bayrou interní směrnicí zákázal nošení čádorů ve státních školách.

Média začala rozebírat, zda se člověk muslimem již narodí, anebo zda se muslimem stává až vlastním výběrem své víry – pařížští novináři tak „objevili“  muslimskou komunitu a jejího šéfa – tehdejšího rektora pařížské Velké mešity šejka Abbáse …

Z popudu Chiraka byla 20.11.03 zahájena celonárodní debata o školách, zejména o připravovaném zákoně o zákazu nošení ostentativních náboženských symbolů ve státních/republikánských školách, který byl úspěšně přijat.

Francie tak vyřešila problém hodný její velikosti – šátkem na hlavě hrstky mladistvých muslimek byla oficiálně potvrzena Le Penem dlouhodobě diagnostikovaná muslimská invaze.

Úvodníkář listu Le Monde k přijetí zákona napsal : „ Jacques Chirak je možná roztomilý republikán, ale je také dost omezený, třebaže jej totalitně volilo 82% voličů, především všichni socialisté, z nichž se rekrutují ti nejspornější republikáni , kteří přijali dˇábelský zákon proti několika tisícům pubertálních muslimek se šátkem na hlavě , kterým chtěl Chirak svým morálním imperativem, morálnějším než je Kantův ( „ Bavte se, ženy, bavte !“ )  „pomoci“  – neměl by raději pomoci několika tisícům prostitutek, jejichž nahá těla se ostentativně rozvalují na veřejných stáncích, dokonce i v časopisech pro mladistvé ? …

Jak to bude v praxi ? Každý den bude ředitel školy s hordou školních inspektorů za zády ,vyzbrojených metry, nůžkami a právními knihami, stát u školních dveří a ověřovat, zda šátky, kippy, turbany, a jiné hábity nejsou „ ostentativně“ nošeny ? „ …

Zákon sice podporuje emancipaci muslimek, ale je otázka, zda vhodnou formou, protože vylučuje ze státních škol muslimské dívky, které šátek odmítnou ve třídách odložit  …

Zákon argumentuje vskutku nehorázně – šátek je symbolem útlaku muslimských dívek ze strany jejich otců, dědů, strýců a starších bratrů, proto při jeho nošení budou vyloučené, což je originální úvaha stejně logická jako „ tato žena byla znásilněna, proto bude uvězněna“  ….

K této úvaze člověk nepotřebuje být manželkou či dcerou islámisty, stačí být vdovou na Sicílii .

Již v roce 90 byla kvůli tomu, že odmítla odložit ve třídě šátek a překročila tím interní směrnici školy, vyloučena z lycea  jedna 14letá třídní premiantka , která poté rok studovala dálkově v Národním středisku pro dálkové studium pro nemocné, hendikepované či děti v zahraničí /CNED, ve kterém dálkově  ZDŠ či lyceum studují i  děti-vrcholoví sportovci či umělci ( za rok se platí asi 250 euro) .

Po roce se pod hromadou papírů celé dny uzavřená v pokoji zhroutila, a studovat přestala .

Šátek nosila z vlastního přesvědčení z tradice, tak jako její matka, bez šátku si podle vlastních slov připadala „nahá“  - rodina svým dcerám šátek nevnucovala, naopak, otec chtěl, aby jej pro účely dostudování ve třídě odložila, tak jako učinily její dvě sestry, ale „ z vlastního přesvědčení“ tak neučinila – v 16 letech se vdala, a později připustila, že její 12letá dcera již šátek nenosí, a kdyby jej z vlastního přesvědčení chtěla nosit, řekla by jí to, co jí tehdy řekl otec - aby jej ve třídě sundala a vystudovala „ …

Zákon zejména postihuje dívky z chudých předměstí, o jejichž další osud se jeho autoři nezajímají, třebaže státní školy, ve kterých získávají vzdělání, dovednosti a diplomy,  jsou pro chudé muslimské dívky nenahraditelné  …

Z tohoto důvodu se proti zákonu postavily i hlavní představitelky feministických organizací ve Francii, třebaže tento fakt média nezveřejňovala.

Jejich postoj zdůrazňoval, že „ principiální feminismus ne šátkům“ musí ustoupit „ feminismu s odpovědným přístupem“ vůči vyloučeným muslimským dívkám, z nichž v pohodě odloží šátek jen ty, které jej nosí z tradice, nikoliv z přesvědčení   …

Jestliže vyloučení ze školy je katastrofální pro dívky, které šátek nosí z vlastního přesvědčení , aby odlišily svojí náboženskou identitu anebo jen z důvodu pubertální revolty, naprostou tragédií je pro dívky, které nosí šátek jen pod tlakem svého okolí, a jsou jím tak zastrašené, že se šátek ve třídě neodváží sundat  …

Tyto dívky zákon ponechal napospas jejich utlačovatelům, kteří je po vyloučení ze školy přinutí se okamžitě provdat, anebo je umístí do komunitární islámistické vzdělávací sítě - na tomto zákoně tak vydělali islámističtí fundamentalisté, protože se stali jedinými vychovateli vyloučených  muslimských dívek  -  „„republika vás nechce, vaší jedinou komunitou je islám „  …

Feministky se tudíž ptají : Nebylo by lepší , než tyto dívky vyloučit , přijmout ve školách všechny muslimské dívky v šátkách a vzdělávat je tak, aby je všechny odložily z vlastní vůle ?

Feministické organizace jsou proti tomuto zákonu i z důvodu, že penalizuje  jenom ženy -  „ zakazovat ženám, aby něco zahalovaly nebo odhalovaly, je  násilí  „  - žádný  vousatý islámistický integrista zákonem postižen není (ne všichni muslimští vousáči jsou islámistickými radikály, taktéž ne všechny ženy v muslimských šátcích)  …

Emancipace se dosahuje získáním práv, nikoliv represemi a ponižováním .

Muslimství a feminismus :

Základní třecí plochou mezi Západem a islámským světem je status žen, jejich (ne)rovnoprávné postavení s muži – Západ si myslí, že islám ženy utiskuje, muslimové si myslí, že Západ ženy zneuctívá .

Nechvalně proslulý švýcarský profesor „ evropského umírněného islámu „ Tárik Ramadán tvrdí, že „feministky spáchaly osudovou chybu, když přiměly ženy, aby konkurovaly mužům ve všech sférách života, a této konkurenci tak obětovaly své ženství a mateřství, zatímco islám ženu z tohoto svazujícího feminismu osvobozuje“ – druhým dechem však muslimský bratr Tárik Ramadán prohlašuje, že islám je svou samotnou podstatou feministický, což samozřejmě lže, protože Korán je ultrapatriarchální …

Tárik Ramadán však na tuto kritiku šalamounsky odpovídá, že „ text Koránu je božský, ale jeho interpretace je lidská (rovněž ochoten je tvrdit, že se narodil jako vousatý muslim)  „ …

I v hnutí feminismu existují šedé zóny, viz Rita Thalmann*1926, historička nacismu ( Die Kristallnacht, Žena za Třetí říše , aj.), a další ženy vědkyně a umělkyně, které byly nacistickými aktivistkami , které však feministky z napáchaných barbarství amnestovaly, „protože byly matkami, které nacističtí supermani zneužili „ ….

Všechna náboženství, která jsou interpretována jen muži, mají problémy se ženami – a těch málo žen, které se náboženství pokusily interpretovat , bylo prohlášeno za čarodějnice ( návod pro ženy, jak si poradit s patriarchátem - viz řecké klasické komedie čí díla Moliera)  …

Avšak jak ortodoxní katolicismus tak ortodoxní judaismus je dnes ve své většině  laický a liberální, kdežto u islámu jde o „neo-ortodoxii „, povšechně založenou na zpátečnické ideologii Muslimských bratří ..

Francouzská muslimka má dozajista právo „ být Francouzkou a nosit šátek „, zejména proto, že většina z nich šátek nepovažuje za znak náboženský, ale kulturní , třebaže jeho nošení může být i formou podpory politickému islámu - některé vzdělané muslimky s tituly se západních univerzit obhajují i burky …

Rozpoutala se vášnivá debata, co vlastně islám o ženách říká ( ve skutečnosti nejde o to, co říká islám, protože jeho rozličný výklad závisí  na tom, v jakém ekonomickém a sociálním prostředí člověk žije, a jakým typem muslima se člověk chce stát ) …

Z mužského pohledu islám říká, že ženy musí být především dobré matky – z ženského pohledu však islám chce, aby ženy byly především dobré občanky ( nejprve musí žena získat vzdělání, a teprve poté se vdát) …

Dosáhnout alespoň určitého stupně sebevzdělání je povinností každého muslima a muslimky, takový je hadith/ doporučení Proroka Mohameda, avšak toto doporučení znají maximálně francouzské muslimky, které navštěvovaly bezplatné a povinné vyučování ve Francii, zatímco např. dcery čadských muslimských pastýřů nemají o tomto doporučení Proroka ani potuchy …

Z tohoto doporučení Proroka tudíž vyplývá, že důležitější je mít společné vzdělání, a teprve poté společné „ muslimství „ ( muslimové by si měli uvědomit, že především jsou lidé a teprve potom muslimové) …

Boj proti politickému, a to nejen „islámistickému“ integrismu, je v prvé řadě nutný ve sféře sociální politiky, abychom nedopadli tak, jak napsal již Karel Marx ,jenž neodsuzoval veškeré náboženství/ „je opiem lidu“ , jen to náboženství , „ které je nahrážkou svědomí ve světě bez svědomí „  …

Řady islámistických fundamenatalistů se rozšiřují s tím, jak muslimští žáci vidí, že škola káže občanskou rovnost,  ale občanská společnost praktikuje nerovnost – velké principy jsou pošlapány podlostí praktik.

Odstrašujícím příkladem je Velká Británie, kde se stát a veřejné služby stáhly z chudinských muslimských předměstí ( ukázkové jsou slumy v Manchesteru, za 15 let budou v UK převažovat smíšená manželství), a ponechaly islámistickým integristům nejen volné pole působnosti ve sféře výchovné a náboženské, ale přímo na ně delegovaly i sociální otázky …

Islámističtí integristé následně v UK konají přednášky o tom, že „jediným řešením“ sociálních poměrů je  „ charita věřících muslimů „ , čímž si z chudých muslimů vychovávají obětní fatalisty.

Skutečným náboženstvím, které by mělo být na školách zakázáno, je náboženství tržní hodnoty, jehož nejmenší součástí jsou právě věřící muslimové …

Ostentativním projevem tohoto náboženství Kapitálu jsou mj. obchodní značky Niké, Adidas, Puma, Lacoste aj.  na oděvech pubertálních McDonaldových školáků a školaček …

17.1.04 ultrapravicová Strana francouzských muslimů (PMF) Mohameda Latreche *1954  zorganizovala v Paříži a ve Štrasburku rozsáhlou demonstraci proti zákazu muslimských šátků ve školách . Hlavní mottem muslimů bylo ,že  „ zavrženíhodná západní společnost, uznávající nemanželské svazky a homosexualitu, nemá právo se cítit šokována muslimským šátkem  …

Kde se vzal panický strach muslimů z vlasů nezahalených žen ( i judaismus požaduje, aby vdané ženy schovávaly vlasy pod čepec) ?

Vlasy jsou pro ně symbolem ženského lůna, kterým všichni muži musí potupně procházet, když přichází na svět, a kam se potupně v důsledku svých živočišných pudů vrací v manželském životě ( tuto „špínu“ ze sebe musí „zámožný“  muslim okamžitě smýt osprchováním se – chudý nemá vodu k dizpozici, natož sprchu ) …

Za toto své „ponížení“ se pak ženám mstí jejich ponižováním – těhotenství není pro ně nic posvátného, právě naopak – těhotná žena je pro ně „nečistá“ jako každé jiné „ zvíře“ , nesmí se účastnit např. svateb, pohřbů apod.

Ve veřejných muslimských knihovnách veškerá literatura pochází ze zemí Blízkého východu , díla evropské literatury v nich nenajdete  -  muslimská literatura je posedlá rozlišováním  na čisté a nečisté, bílé a černé, dovolené a zakázané,  místo aby se v 21.stol. snažila  o univerzální soužití muže a ženy.

Ani Dalil Bubakeur *1940, jenž se v roce 96 postavil proti příjezdu Salmana Rushdie do Francie, Chirakův charismatický předseda  Francouzské rady muslimského vyznání (CFCM), dnes místopředseda,  neunikl tomuto rozškatulkování , když 5.9.03 ve svém článku Sexualita v islámu pro časopis Islám napsal : „ Prorok řekl : Vždycky když muž a žena zůstanou o samotě, dělá jim třetího společníka démon pokušení“    ( Bubakeur, alžírský harki/při vyhlášení nezávislosti „harkis“ zůstali loajální Paříži, rektor pařížské Velké mešity, je pod kontrolou francouzské a alžírské vlády, musí politicky manévrovat mezi oběma stranami, kterým vděčí za dohodu o navrácení rodinného jmění, zkonfiskovaného alžírskou vládou při vyhlášení nezávislosti) …

Rovněž švýcarský islámský intelektuál „umírněný „ muslim Tárik Ramadán zakazuje muslimům, aby si podávali ruce s osobou opačného pohlaví, a aby se zúčastňovali sportovních soutěží ve smíšených týmech …

Za jeden z největších hříchů považuje, aby muslim či muslimka byli sami s příslušníkem opačného pohlaví …

Nejprodávanější muslimskou knihou ve Francii je  kniha  „umírněného“ saúdskoarabského ulemy Abubakra Eldžazairiho „ Cesta muslima „ .

Povinnou četbou pro muslimky je kniha  bratra Tárika Ramadána, „ umírněného“ imáma ženevské mešity Haniho Ramadána , Žena v islámu z roku 91 :

 „ Žena doma střeží manželský krb, který nesmí opustit bez souhlasu svého muže – jestliže jí je povoleno vyjít na ulici, musí klopit zrak a nepromluvit ani slůvka s cizím mužem.“

( Hani Ramadán v 9/02 pro list le Monde, stejně jako jeho bratr Tárik , ospravedlňoval trest ukamenováním jako  „ boží nařízení k očistě  viníka “ , třebaže jej v šaríje dnes, podle jeho slov, lze jednoduše obejít - božím trestem bratři Ramadánové nazývaji i AIDS, Hani šéfuje ženevskému ústředí evropských muslimů, svého času jej CH vláda obvinila, že přes toto středisko a přes ženevskou mešitu rekrutuje evropské muslimy pro Afghánistán a Irák, v 8/09 Hani Ramadán obvinil izraelskou vládu, že „sbírá  mrtvoly Palestinců pro svůj obchod s lidskými orgány“ ) …

Shrneme-li, jestliže se muž se ženou oddává „pozemským pudům“ (anglické slovo ghoul/francouzské goule pochází z arabštiny a znamená „nechutnou démonku, která uhranuje muže“ ), jsou oba smrtelní – zůstane-li žena pannou a muž panicem , získávají nesmrtelnost : proto jsou Alláhovi mučedníci ve většině případů panicové ( s klíči od nebes na krku ), které jejich šéfové nalákali nejen na nesmrtelnost mučedníků, ale i na davy nádherných panen po boku kterých budou žít na nebesích nesmrtelný rajský život (na druhé straně neprovdanými ženami muslimové pohrdají a chovají se k nim agresivně ) …

V Indii a v Bangladéši, kromě toho, že 12leté vdovy pohřbívají zaživa do hrobu s jejich stařičkými manžely, je každoročně několik tisíc žen vitriolováno – polito kyselinou sírovou svými manželi nebo rozzuřenými snoubenci  …

V.I.T.R.I.O.L. jsou staré alchymistické zaklínací iniciály znamenající „Visita interiorem terrae rectificando invenies operae lapidem „ neboli  „Sestup do útrob země a nápravou dojdeš poznání .“

Polemika kolem zákazu islámského šátku rozbouřila i ultralevici – zatímco  Revoluční komunistická liga (LCR) razila heslo „ Ani zákon, ani šátek „ , strana Dělnický boj (LO) byla pro jeho zákaz.

Francie se  tak po Turecku, kde již platí od roku 1927, vybavila zákonem o zákazu ostentativního nošení náboženských symbolů ve školách (v lycejích ), který byl přijat drtivou většinou poslanců, a začal platit od  1.9.04 , kdy muslimské dívky ve Francii usedly ve třídě nejen bez šátku, ale i vedle chlapců , a se stejnými právy jako oni .

Zákon velebí princip francouzské republikánské laickosti  ( třebaže  před tímto principem 400 let „komicky“  platil zákaz smíšených dívčích a chlapeckých tříd, dívky nesměly nosit kalhoty, a katechismus byl povinný) .

Zákon vehnal do úzkých ředitele a provozovatele škol, na kterých propukaly interní občanské války, protože zákon zakazuje jen náboženské symboly, které „ostentativně“ ukazují náboženskou příslušnost – např. muslimský šátek .

Zákonodárci se pečlivě vyhnuli tomu, aby zákon zněl „ které viditelně nosí „ , aby nezakázali kříž či Davidovu hvězdu, symboly, které dívky nosí na krku  …

Tyto náboženské symboly se  „diskrétně“  smějí nosit, čímž se věci pro ředitele škol ještě více zkomplikovaly …

Možná, že další zákonodárci zakážou i „ viditelné „ náboženské znaky , a nejen na veřejných , ale i na soukromých školách - na veřejných  lycejích je ostentativní nošení náboženských symbolů zakázáno, zatímco na jiných lycejích křestˇanských, židovských a muslimských jsou  nejen povoleny, ale  i subvencovány …

Otázkou je, zdalipak i Francie, jestliže na ni nějaký muslim podá žalobu u Evropského soudu pro lidská práva, bude odsouzena, tak jako bylo tímto soudem  pro svůj zákon odsouzeno Turecko, když se v roce 98  na něj v otázce zákazu nošení islámského šátku obrátila se žalobou jedna turecká studentka …

Arabové však mylně tvrdí, že se křestˇané kritikou islámu dopouštějí rasismu – rasismus je namířen proti národu, proti jakému národu je namířena kritika islámu ? Proti arabskému ? Mezi muslimy jsou Arabové absolutně menšinoví …

Kdyby křestˇané měli věci řešit jako muslimové, kteří postaví před soud každého spisovatele, který si vezme na mušku islám, museli by z veřejných knihoven odstranit veškerá díla zejména hraběte Voltaira, jenž  o katolickém klerikalismu napsal, že „ náboženství drtí duši „ , či díla holandského humanisty 17. stol. Barucha de Spinozy, který nenacházel pro náboženství dostatečně hanlivých slov …

Kolonialismus, rasismus a diskriminace na základě původu jsou zavrženíhodné, ale stejně tak je zavrženíhodný útlak a diskriminace muslimských  žen, muslimy nastolené krédo „ nadřazené muslimské identity“ , a islámské náboženství přeměněné v politickou hegemonii …

Laicismus nikdy nebyl nepřítelem náboženství, pokud náboženství bylo výrazem duchovna a nenárokovalo si politické postavení ve státě. Francouzský zákon o zákazu ostentativních náboženských symbolů není zákonem stigmatizace,  ani muslimkám nebrání v jejich víře, ,je-li vyjadřována decentně  jen se stará o to, aby způsob jejich osobnostní či náboženské asertivity byl slučitelný s univerzalismem lidských práv.

Ve školách nelze aplikovat režim svobod platných na ulici.

Laická státní škola je jedním z posledních míst, které jednotlivé lidské bytosti spojuje, nemohou do ní chodit žáci, kteří se apriorně od jiných oddělují osobnostním diferencialismem či sexistickou stigmatizací , atˇjiž z náboženských či jiných důvodů …

Není možné, aby muslimští rodičové neposílali děti do hodin, které učí učitelky, anebo do hodin biologie, která učí o  Darwinově evolučním vývoji druhů …

Navíc ve 13 letech nemůže být nošení islámského šátku otázkou svobodného výběru, neboťˇv tomto věku se osobnost teprve formuje, bytˇ  tyto 13náctileté dívenky citují zpaměti Korán. Jak by se asi cítily  křestˇanské děti, kdyby si v tomto věku měly vybrat mezi náboženskou příslušností a svědomím občana ?

Zákon byl ve Francii v roce 04  přijatý k dvoustému výročí přijetí napoleonského občanského zákoníku (Code Civil 1804, v letech 1801-2 Napoleon uzavřel konkordát s církví ), a stého výročí odluky církve od státu .

Napoleonův občanský zákoník uzákonil právní rovnoprávnost žen s muži  -  do té doby byla žena úředně „ majetkem manžela, od kterého musela mít souhlas ke všem právním úkonům, které chtěla učinit – právně tedy byla postavena na roveň nezpůsobilým z důvodů duševní poruchy a nezletilým, tak jako muslimky. Ode dne sňatku  nesměla uzavírat bez souhlasu manžela  smlouvy,  ani spravovat svůj majetek, přičemž toto postavení méněcenné bytosti měla až do ovdovění či rozvodu  …

Přesto i Napoleonův zákoník trestá ženu (nikoliv muže ) za cizoložnictví – cesta k emancipaci francouzských žen a dětí byla ještě dlouhá – až v roce 1884 se v občanském zákoníku objevuje výraz „ zájem dítěte „, až v roce 38 je znovu povolen rozvod poté, co byl v období Restaurace opětovně zakázán …

Žena konečně může pracovat i bez svolení manžela, ale až v roce 44 obdržela žena ve Francii hlasovací právo ( to ho již dříve měla žena turecká)  …

Teprve v roce 70 ve Francii ustoupil právnický termín „ otcovská moc „ výrazu „rodičovská autorita „, a teprve v roce 72 byl ve Francii přiznán rovnoprávný status dětem manželským a nemanželským , zatímco ještě v roce 85 občanský zákoník definoval jen společná manželská práva , nikoliv práva manžela a práva manželky , a až v roce 99 byl právně uznán vztah druha a družky …

Dnešní rodina z právního hlediska spočívá na zcela autonomním základě  – rodina založena na manželském či nemanželském svazku je rovnoprávná, rovněž rodina spočívající jen na jednom z rodičů, svobodného či po rozvodu, dětem je možno dávat příjmení matky či otce – pouze právní svazky homosexuálů  Francie neuznává.

Odpůrci zákona z 4/04 prohlašují, že tento zákon není obnovou “ zapomenutých principů laicizace/odluky církve od státu“ , ale naopak jejich zpřetrháním, protože ve skutečnosti se základní zákony laicizace  z let 1881, 1882 a 1886  týkají  jen učitelů a osnov, nikoliv žáků  …

Jeho zastánci tvrdí, že tento zákon ochraňuje veřejný sektor proti nebezpečí, že bude ústupky menšinám ve jménu tolerance či předstírané „otevřené/pluralitní“  laicizace , roztříštěn.

Laicizace s přívlastky, tzv. otevřená/pluralitní laicizace, ve Francii praktikovaná v posledních 20 letech, totálně selhala – vznikalo lokální právo, jehož verze závisela na proměnlivé geometrii poměru místních politických sil …

Francie má i jiný problém – rasismus .

Navzdory zákonu proti rasové diskriminaci ze 16.11.01 , rasismus ve Francii nabývá na síle.

Bezplatná tísňová linka 114 byla jedním z klíčových opatření Jospinovy vlády v boji proti rasové diskriminaci – linku obstarávali asistenti, kteří volajícím alespoň psychicky pomohli, na linku volalo zhruba 120 lidí denně, třebaže 86% z nich se žádné akce ze strany úřadů nedočkalo.

Poté, co byli asistenti z úsporných důvodů  nahrazeni interaktivním záznamníkem, který lidem v tísni, pokud volali v úřední hodiny, nabídl menu a opce, linku již nikdo nepoužívá  ….

Francouzská katolická církev se kategoricky postavila nejen proti zákonu o zákazu ostentativního nošení  náboženských symbolů ve veřejných lycejích ( protože slovo laicita  jí vždycky ježilo srst – stoupence laicity nazývá  „laickými integristy/fundamentalisty“ – spor o laicitu státu je nejstarším sporem Francie ),  ale byla i proti celonárodní debatě  na toto téma, která ve Francii přesto úspěšně proběhla, protože si nebyla jista , co z takové debaty vzejde  …

Katolické biskupy velmi znepokojila skutečnost, že se zákonodárci obtěžovali přijmout  zákon ve prospěch ani ne 1% obyvatel Francie ( studentek státních lycejí), čímž se islám na úkor katolické církve mimořádně medializoval, jako by katolíci také nepotřebovali právní ochranu ( biskup René Rémond, člen celonárodní komise , jejímž úkolem bylo zákon doporučit či nedoporučit, uvedl, jak byl diskriminován, když jej na „občanku“ nechtěli vyfotografovat s biskupským kolárkem u krku )  …

Uhlazený diplomat kardinál Jean-Louis Tauran, bývalý sekretář Vatikánu pro vztahy se státy, nediplomaticky jedovatě prohlásil, že „ dnešní situace připomíná  situaci z roku 1905, kdy přijatý zákon o laicitě znejistil kněze, zda mohou na veřejnosti nosit sutanu „  … A pokračoval ,: „ Vůbec nechápu, jak poslanci NS necítí žádnou potřebu revidovat zákon,  kterému je  100 let „ …

Itálie

Muslimové na oplátku vyhlásili válku proti křestˇanským symbolům,  např. v Itálii (800.000 muslimů , 1,4% obyvatelstva)  několik muslimských otců v čele se zakladatelem Italské islámské strany Adelem Smithem požádalo ředitele škol, do kterých chodí jejich děti, aby sundali ze stěn tříd  krucifixy, symbolizující hodnoty, které nejsou dědictvím všech občanů …

Jistý soudce Mario Montanaro poté v 10/03 nařídil, aby byl krucifix z dané školy odstraněn, což v  katolické Itálii vyvolalo obrovské pobouření  …

Rozčiloval se jak italský prezident Carlo Azeglio Ciampi, jenž prohlásil, že „ krucifix je součástí italské identity“, tak sám papež, který řekl, že „ potlačovat náboženské symboly ve jménu nesprávné interpretace principu rovnosti, znamená zasévat ve společnosti prvky nestability a budoucího konfliktu“ …

Proto krucifix danou školu opět zdobí – a ne jeden, ale rovnou dva, dárek od sousedního kláštera.

Třebaže katolicismus od 2.sv.v.  již není státním náboženstvím Itálie, stále platný zákon z roku 1923 předpokládá přítomnost krucifixů v italských školách …

Přesto zákon zakazující nosit např. muslimský šátek ve školách v Itálii  nikdy nebyl na pořadu dne …

SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ, pyšné na svůj multikulturalismus, který jej požírá,  o zákazu nošení náboženských symbolů absolutně neuvažuje, třebaže v  UK žijí 2 milióny muslimů ,většinou indicko-pákistánského původu.

Svého času UK ministr zahraničí Mike O´Brien prohlásil :“ Naše historie a kultura se vyvíjela jinak než francouzská, proto máme jiný názor na laicismus než Francouzi . V Británii nemáme žádný problém s projevy náboženství, jakými jsou nošení islámského šátku, sikhského turbanu , kippy či kříže (  francouzský zákon je skutečně zákonem o islámském šátku – chlapecký sikhský turban a chlapecká židovská kippa nejsou symboly sexistického útlaku.  Při své návštěvě Indie, kterou de Villepin svého času navštívil , aby zde sondoval případný souhlas New Delhi s radikálními reformami RB OSN , plánovanými již 40 let, musel ujištˇovat, že chlapci ze sikhské komunity ve Francii budou moci nosit sikhský turban ). Britská integrace nevyžaduje asimilaci „   …

Islámské oblečení je povoleno i v nemocnicích, a dokonce i policie povoluje ve svých řadách nošení islámského šátku či sikhského turbanu …

List The Guardian napsal, že „ ti,co jsou zvyklí na britský či americký multikulturalismus, považují  francouzský koncept laicismu za absurdní  „  … 

BELGIE (300.000 muslimů )

Belgie v otázce islámského šátku lavíruje mezi Německem a Británii, protože nemá federální školské zákony, takže samy školy určují svá interní pravidla …

Případné konflikty se urovnávaly přátelsky až do doby, kdy jedna frankofonní škola v Bruselu zakázala nošení islámského šátku – od té doby jsou protesty muslimské komunity ostřejší. Dva frankofonní poslanci již navrhli předlohu zákona o zákazu nošení náboženských symbolů ve školách a ve veřejných funkcích, ale vláda hraje mrtvého brouka.

NIZOZEMÍ (300.000 muslimů )

je ještě tolerantnější – nizozemský zákon zakazuje jakoukoliv náboženskou diskriminaci, takže islámský šátek se ve veřejných školách  „ostentativně“  nosí.

To samé platí o skandinávských zemích , které ve jménu svobody náboženství islámský šátek na veřejných školách tolerují ( muslimové však náboženskou svobodu ve svých zemích ani ve svých srdcích netolerují, možná, že by Evropa měla poskytovat svobodu náboženství na základě reciprocity  ) …

Ve ŠVÉDSKU je 350.000 muslimů (tj. 4% obvyvatelstva)  - v jednom případě  bylo ve Švédsku zakázáno nošení burky dvěma studentkám somálského původu lyceem v Göteborgu.

Pokud jde o DÁNSKO (170.000 muslimů na 5 miliońů obyvatel), ultrapravicová  Lidová strana navrhla zákon o zákazu nošení islámského šátku v roce 03, ale konzervativní a liberální opozice zákon zamítla.

Dánský ministr vnitra Bertel Haarder tehdy prohlásil :“ Říkejte si proti nošení islámského šátku co chcete, ale odmítám jeho celonárodní zákaz jako porušení principu se svobodně vyjadřovat“ .

Stejná situace je ve ŠPANĚLSKU (300.000 muslimů,0,7% obyvatelstva) , kde školy mají plnou autonomii o náboženských otázkách rozhodovat samy.

Jediným případem závažnějšího konfliktu byl případ  soukromého lycea v Madridu, jehož vedení se postavilo proti nošení šátku ve třídě 13leté Maročanky, která byla jednoduše přeřazena na státní školu.

Významný list El Pais poznamenal, že třebaže  „ostentativní“ nošení náboženských symbolů ve školách není vhodné, neměly by být  „ zakázány „ …

TURECKO

Turecko je muslimskou zemí, kde vojenské i nevojenské vlády ( vojáky dosazené ), ale i vlády demokraticky zvolené, vždy starostlivě dbaly, aby byl přísně dodržován odkaz Kemala Atatürka – laicita republiky, kterou Atatürk tak těžce vydobyl vyvražděním těch, kteří se nepodřídili …

Proto v Turecku již od 1927 platí zákon o zákazu nošení islámského oděvu ve školách, na univerzitách a pro zaměstnance ve státní službě …

NĚMECKO :

V německých spolkových zemích žijí 3,2 milióny muslimů, v drtivé většině Turků a Kurdů …

Poté, co jedna afghánská studentka podala žalobu na německé úřady k Ústavnímu soudu v Karlsruhe, který v 9/03 rozhodl, že úřady Baden-Württemberska ji protiprávně zakázaly nosit šátek ve škole, protože jejich rozhodnutí nebylo podloženo zákonem , některé spolkové země uvažují o právním zákazu nosit na veřejných školách muslimský šátek …

Sársko, Hessensko a Berlín chtějí šátek ve veřejnoprávních funkcích zakázat zákonem, Baden-Württembersko, Bavorsko a Dolní Sasko jej chtějí zakázat pouze ve školách, stejně jako ve Francii spolkové země uvažují o zákazu jen muslimského šátku, ,nikoliv křestˇanských či židovských symbolů …

Proti zákazu všech náboženských symbolů se ostře postavila CDU, zejména její šéfka Angela Merkelová, protože „ křestˇanský kříž je součástí německé kultury „ .

I někdejší ministr spravedlnosti Saska Thomas de Maiziere prohlásil, že by zákaz všech náboženských symbolů mohl vyústit „ v přehnanou odluku církve od státu á la Paříž, a kříž na rozdíl od  šátku není symbolem útlaku ( dá se o tom pochybovat) … „ , zatímco německý prezident Johannes Rau zastával opačný názor –  „ když už, tak musí být zakázány všechny náboženské symboly „  …

Do polemiky se zapojila i německá katolická církev : kardinál Karl Lehman, šéf biskupské konference, prohlásil, že „ nepřichází v úvahu, aby byl křestˇanský kříž kladen na stejné rovnítko jako muslimský šátek „ …

Stejně se vyjádřil i tehdejší kardinál Ratzinger,  šéf Kongregace pro otázky víry ve Vatikánu, jenž při novoroční mši utrousil : „ Nezakázal bych muslimovi nosit šátek, ale už vůbec bych nikomu nedoporučoval, aby zakázal křestˇanský kříž ,který je  veřejným symbolem  usmíření“ …

V Německu má náboženství velmi nejednoznačné postavení, protože ústava z roku 49 převzala článek z výmarské ústavy z roku 1919, která ne zcela jasně odděluje stát od církve – jen se spokojuje  s prohlášením, že „neexistuje státní církev „  a zaručuje stejné zacházení všem náboženstvím“  …
Navíc preambule současné ústavy stanovuje, že „ tato byla redigována v souladu s vědomím odpovědnosti německého lidu před Bohem a člověkem „ …

Ve státních školách věřící mohou nosit svůj náboženský hábit, ve třídách může být kříž s ukřižovaným Kristem a náboženství může v osnovách figurovat jako nepovinný předmět …

Gerhard Schröder prohlásil, že „ Německo není jako Francie laické, ale jen sekularizované „ …

ŽENY v muslimské společnosti

Ženy v muslimské společnosti jsou přezírané, jejich status je téměř ilegální, takřka neexistují, vdávají se ve věku kolem 10 let, každou minutu jedna z nich jako mladistvá  umírá na komplikované těhotenství mezi 12 a 13. rokem života – pokud nezemřou při potratu, porod a další porody v tomto věku  je na celý život poznamenají - stanou se celoživotními trpícími mrzáky s bolestnými problémy  … 

Vedle denodenních bolestí procházejí ještě útrapami společenskými – manžel je jako invalidy zavrhne, zrovna tak rodina a celá ženská komunita, dokonce i místní zdravotníci, kteří je všichni považují za „ nečisté „ - viz zpráva Fondu UNFPA OSN, jejich osudem se zabývala i konference OSN v Káhiře v roce 94 …

150 miliónů muslimských dívek je negramotných –  pouze jejich „ nepřátelé - křestˇané „ v západních demokraciích bojují za jejich práva, a jakmile jejich práva začnou hájit, bigotní islámisté si začnou tuto lidskou komunitu zahalených žen a dívek bez práv nárokovat, a začnou  požadovat, aby křestˇané nezakazovali nošení burky ve jménu individuálních svobod jednotlivce, které západní státy svým občanům zaručují ( např. Teherán předal Paříži  diplomatickou nótu, aby ve jménu demokracie  ( ! ) nezakazovala nošení šátku), třebaže to není demokracie, která je ohrožena, ale svoboda machistického vesmíru uvnitř fundamentalistického mikrokosmu .

Ve fundamentalistickém pojetí islámského práva (šaríji) otec, děda, strýc či bratr může ženu zabít, jestliže zostudila rodinu a např. otěhotněla jako svobodná (což je krajní případ potupy, k jejímu zabití stačí i daleko menší zločin, např. rande za svobodna) ,ve věku kolem osmi let se musí podrobit sexuálnímu zmrzačení, rituálu, kdy holčičkám třeba rozbitým sklem bez anestézie odříznou část nebo veškerou partii vnějších genitálií, což je praxe  běžná asi ve 20 afrických státech, ale běžně se uskutečňuje i v západních zemích na dětech těchto přistěhovalců - Británie, Dánsko a Švédsko již přijaly zákony, které tento rituál zakazují, velkým problémem je v Itálii, kde nemocnice ročně zachraňují tisíce takto zmrzačených dětí …