Kosovo a jeho problém zvaný Mitrovica

Válka v Kosovu ( sever a východ Kosova obklopuje Srbsko, západ Černá Hora , jihozápad Albánie, a jihovýchod Makedonie) nabídla další tragické příklady národnostní homogenizační snahy – albánský nacionalismus předkládal situaci v Kosovu jako boj mezi srbskou ústřední mocí a albánskou občanskou společností, ale v Kosovu byla i srbská občanská společnost, a četné menšiny jako Turci, Goranci, Romové, a komunity pocházející z Chorvatska a z BH.

Poté, co se z Kosova stal v roce 99 mezinárodní protektorát, který nezaručoval žádná národnostní práva, staly se tyto národnosti terčem albánského nacionalismu ( po 1.sv. v. byla Albánie do roku 25 mandátním územím = mezinárodním  protektorátem Itálie ,která ji obsadila znovu v roce 39 ) …

Romové a jejich menšinoví příbuzní Aškalové a „ Egyptˇané „ (mají svá specifika odlišná od Romů,takže jsou vedeni jako samostatné národnostní skupiny ) byli obviněni z kolektivní kolaborace se Srby, a vyhnáni .

Se Srby musely odejít i všechny ostatní výše zmíněné komunity ( těmito malými národnostmi manipulovaly všechny na bojích zúčastněné strany – během jednání v Rambouillet v 4/99 Miloševič chytře do srbské delegace vsunul i zástupce všech těchto malých národnostní, čímž je zdiskreditoval jak v očích Albánců, tak v očích mezinárodní veřejnosti ).

Mohli zůstat jen Turci, o kterých se usoudilo, že by mohli být albanizováni, ale aby mohli v Kosovu zůstat, museli se zříci TR národnosti, a přihlásit se k národnosti albánské (místní Turci jsou trojjazyční – mluví turecky, albánsky a srbsky) …

Po daytonských dohodách, které zlegalizovaly etnické čistky a nic , kromě zastavení bojů nevyřešily, se rýsoval další problém – Kosovo, v němž se politicky radikalizovali Albánci poté, co zjistili, že do daytonských dohod nebyli zahrnuti …

Po represích z počátku 90.let kosovští Albánci nejprve pacifisticky bojkotovali srbské instituce, a doufali, že se jejich jednostranně vyhlášená republika , v jejímž čele stanul nacionalista Ibrahím Rugova, dočká mezinárodního uznání.

Daytonské dohody však tento jejich separatistický projekt vážně ohrozily, protože mezinárodně upevnily pozice Bělehradu ( poté co se „ zřekl „bosenských Srbů) -  potvrdily dosavadní srbské hranice, byly zrušeny sankce vůči Bělehradu ,  a podepsány reciproční dohody o vzájemném uznání se sousedními státy …

Kosovským albánským separatistům nezbylo nic jiného, než svůj konflikt s Bělehradem internacionalizovat vyvoláváním násilí, o které se postaralo jejich vojenské křídlo UCK :  Miloševič se tyto násilnosti v provincii Kosovo rozhodl vyřešit jednorázovou akcí srbské armády v létě 98  …

Na jaře 99 EU navrhla na konferenci v Rambouillet plán autonomie pro Kosovo, který srbská strana přijala, Albánci jej však odmítli ...

Z toho, že pokus EU o vyjednání sporu opět zkrachoval, vytěžil Washington, a prostřednictvím ministryně zahraničí Madelaine Albrightové, a ve spojenectví s ilegální UCK/Kosovská osvobozenecká armáda, které Albrightová vágně přislíbila, že US budou přemýšlet o možném referendu Albánců v Kosovu o sebeurčení, vnutil EU variantu sil NATO místo varianty sil OSN …

Bělehrad se této variantě nechtěl podřídit, následovalo bombardování Bělehradu leteckými silami NATO, a následné rozmístění sil NATO v Kosovu …

Třebaže Albánci tvoří 85% obyvatel Kosova, nebyli přizváni k jednání o ukončení bojů, protože rezoluce RB OSN č. 1244  z 6/99 o zřízení mezinárodního protektorátu Kosovo, kterou  Miloševič podepsal, potvrdila stávající hranice Srbska  …

Mise OSN MINUK/ Přechodná administrativní mise OSN s hlavním administrátorem Michaelem Steinerem začala mezitím vykonávat správu Kosova pod ochranou vojáků NATO/KFOR = Kosovo Force …

Měnou  mezinárodního protektorátu Kosovo se nejprve stala německá marka, později euro – příslušníci MINUK vykonávali i práci policie, takže se Kosovu běžně přezdívalo MINUKISTÁN.

Vojáci z NATO byli v Kosovu vítáni jako osvoboditelé, a jejich přítomnost ( 40.000 mužů pod velením italského generála Fabia Mini – jejich počet se postupně snížil na 15.000) napomohla rychlé repatriaci albánských uprchlíků, ale nezabránila odvetným čistkám ze strany Albánců proti Srbům a prosrbským Romům, ani občanské válce mezi jednotlivými albánskými frakcemi , ani mafiánským praktikám albánských politiků  …

MINUK v 11/01 v Kosovu  úspěšně zorganizoval všeobecné volby.

Ústava z roku 02 učinila albánštinu vedle srbochorvatštiny druhým oficiálním jazykem země …

Albánci tvoří 85% obyvatelstva ( celkem 2 milióny obyvatel, avšak míra porodnosti/v průměru čtyři děti na jednu ženu je učiní ještě homogennějšími, a nechává daleko za nimi ostatní národnosti - Srby, Romy, Bosňany,Turky) .

Území o rozloze10.000 km čtverečních je rozděleno mezi komunity, které se spolu nejen nestýkají, ale ostentativně se ignorují, a nezabíjí se jen proto, že na to ještě není vhodná doba ( schované kalašnikovy jsou nezbytnou výbavou každé domácnosti ) …

V roce 04 již bylo jasné, že se perspektiva představy RB OSN na vybudování životaschopné multietnické společnosti v Kosovu vytrácí z dohledu – většinoví Albánci stále požadovali vytvoření samostatného monoetnického státu, a srbská menšina hrozila, že v tomto případě se se svým územím odtrhne , a připojí se k Srbsku …

Že Albáncům nešlo o islám, ale o odtržení od Srbska, potvrzovaly zbrusu nové mešity, postavené jejich  „arabskými přáteli „ , které zely prázdnotou ( arabští přátelé museli dokonce vlažným albánským muslimům platit za to, když se uvolili nechat si narůst plnovous )  …

Islámismus zde kořeny nezapustil, ale zato se tu usadila obyčejná kriminální mafie, pro níž se Kosovo stalo rájem …

Pašování drog,a především mezinárodní obchod s prostitucí, má v Kosovu hlavní sídlo – mladé dívky z Ukrajiny a Běloruska jsou nejprve před jejich „ expedicí „ do západoevropských metropolí posílány do Prištiny -  „ na zkoušku „  …

Jelikož v Kosovu stále neexistoval zákon o vlastnictví půdy, mnozí Srbové odprodávali Albáncům pozemky, které jim předtím odebrali …

V obřím báňském komplexu Trepca, založeném 1925, hlavním průmyslovém komplexu v Kosovu, který před válkou vyráběl téměř všechno od autobaterií přes umělá hnojiva po bižutérii ( typický socialistický konglomerát, který kolem sebe zanechával ekologickou katastrofu z důvodů katastrofického nakládání s toxickými odpady ), se neprovozovala žádná činnost, ale zaměstnanci chodili stále do práce ( oficiální míra nezaměstnanosti v Kosovu je 65% )  …

Mezinárodní jednotky na Balkáně

Mezinárodní jednotky na Balkáně zklamaly – neúspěšná mise vojáků OSN v BH byla kamuflována tím, že se tyto jednotky přejmenovaly ze Sil pro realizaci dohod (IFOR) na Síly pro stabilizování situace (ISFOR ) .

Mezinárodní jednotky uplatňují strategii neangažovat se v místních konfliktech ( viz Srebrenice ), takže v BH a v Kosovu postupně delegovaly své pravomoce na místní policejní složky – problémem však je, že šlo o bývalé ultranacionalistické milice – mezinárodní jednotky tak obnovu pořádku v konfliktních oblastech běžně svěřují do rukou bývalým vrahům …

Delegování moci na místní složky je sice logickým krokem, aby se z mezinárodního protektorátu mohl stát samostatný právní stát, ale jen za předpokladu, že místní společensko-ekonomická realita dává naději na politickou stabilizaci, o čemž v BH a v Kosovu nemohla být ani řeč …

Carla del Ponte, hlavní žalobkyně Mezinárodního soudního dvora v Haagu tvrdila, že Balkán je stále soudkem prachu, stačí jiskřička, a etnické čistky znovu propuknou ( příkladem jsou události v Kosovu z 2/00 ) …

BH má velmi daleko k proklamované jednotě, o Kosovu ani nemluvě, protože Kosovo je poseté srbskými enklávami ( celkem v Kosovu zůstalo 80.000 Srbů ) …

Ani mezinárodní síly nedokázaly zabránit tomu, aby na srbské enklávy čas od času nezaútočili nejen aktivisté z UCK, ale i aktivisté z laické albánské gerily, či venkované z okolních vesnic, jak ukázaly události z 3/04 ….

Mitrovica

Události z 3/04 Kosovo vrátily o šest let dozadu : roznětkou k násilí v celé provincii Kosovo bylo utopení tří albánských dětí (9,11,12) v noci na  16.3.04 v řece Ibar, která teče středem hornického městečka Kosovska Mitrovica ( 80.000 obyvatel, známé etnickými masakry 2/00) .

Na jedné straně řeky žijí Albánci, na druhé straně Srbové.

Svědek nehody, bratr jednoho z utopených, prohlásil, že je do řeky úmyslně strčila pozdě v noci skupinka Srbů ( albánské děti se běžně v noci potulují po městě ) - možná, že si to vymyslel, možná, že je tam strčil nějaký Albánec provokatér, avšak mezitím co policie OSN MINUK věc vyšetřovala, dav rozzuřených ozbrojených Albánců prorazil dopoledne 16.3.04 stanoviště KFOR, kterým vojáci NATO kontrolovali vstup na most, a vydal se Srby ztrestat - obě komunity se přivítali vzájemnou střelbou z kalašnikovů , které údajně dávno předtím odevzdali mezinárodním jednotkám ( osm mrtvých Albánců, dva Srbové, 260 zraněných, z toho 20 těžce ) .

Týž den byla v srbské vesnici Caglavica zastřelena 19letá Srbka.

Rozzuření Albánci zapálili na srbském předměstí Prištiny Kosovo Polje byty 25 srbských rodin, které se sem nedávno nastěhovaly, a Albánci z celého Kosova vypalovali srbské ortodoxní kostely a kláštery, skvosty středověké architektury, zatímco Srbové blokovali silnice do Makedonie ...

Výsledkem nepokojů bylo 22 mrtvých, a přes 500 zraněných.

Zraněných bylo i 13 vojáků NATO, z toho 12 Francouzů, když se snažili získat zpět kontrolu nad mostem - získali ji až odpoledne, protože Albánci po nich házeli granáty a kameny ...

Fotograf listu The New York Times přišel o kameru i s filmem, když Albánci zjistili, že jejich střelbu fotografuje  ...

Když se Albánci pokusili na jednotkách KFOR most dobýt večer zpět, šéf mise OSN Fin Harri Holkeri dokonce uvažoval o povolání posil jednotek NATO z Bosny ...

Na Mitrovicu večer postupovali ozbrojení Albánci z celého Kosova, zejména z bašty UCK Drenica.

Vzduch ve městě byl nedýchatelný, protože policisté se snažili rozehnat demonstranty, kteří převraceli vozidla MINUK, slznými granáty.

Večer přijel navštívit raněné Albánce i kosovský premiér Bajram Rex.

Boje mezi oběma etniky se rozhořely v celé provincii - jednotky a budovy OSN byly napadeny nejen v Prištině, ale i ve městech Pec, Lipljan, Gnjilane, Urosevac, Prisren - zde si potyčky mezi albánskými útočníky a  příslušníky KFOR vyžádaly 18 zraněných.

Nepokoje, největší od 2/00, byly uměle vyvolány před rozhovory mezi Prištinou a Bělehradem,  v době, kdy 4.3.04 byl pod dohledem OSN zahájen dialog o nejisté budoucnosti této srbské provincie mezi představiteli obou národností, kteří se sešli poprvé od bombardování srbských vojenských sil  letectvem NATO na jaře 99 ( třebaže první kontakty, ale na nižší úrovni, se uskutečnily již v 10/03 ve Vídni ) ...

Úspěchem bylo, že se vůbec konaly – do funkce nastoupil nový srbský premiér Vojislav Koštunica, jenž nedokázal sestavit vládu bez Miloševičovy nacionalistické Socialistické (ex Komunistické ) strany – proto Koštunica hned na začátku rozhovorů prohlásil, že Srbsko bude vždy proti nezávislosti Kosova, a že Bělehrad nikdy nepřipustí žádné násilí na kosovských Srbech ( Koštunica nabídl srbské jednotky EU, ta je ale odmítla )  ...

Po celém Srbsku se konaly demonstrace na podporu kosovských Srbů, a po celém Srbsku byly za přihlížení policie zapalovány mešity, včetně v centru Bělehradu .

Mezinárodním jednotkám trvalo dlouho, než situaci v Kosovu stabilizovaly, jako první krok uzavřely hranice se Srbskem a s Makedonií.

Tvrzení Carly del Ponte, že mezinárodní jednotky spolupracují s místními extrémisty, kteří brání vydání válečných zločinců do Haagu ( navíc mnozí jedinci z mezinárodních jednotek navázali výhodný obchodní styk s místními mafiány ) potvrzuje " albánský problém" zvaný Kosovská Mitrovica .

Když sem v 6/99 dorazili francouzští vojáci KFOR, ozbrojení Srbové hlídali most, a požadovali na veliteli Francouzů, aby jeho jednotka ochránila severní část města před invazí Albánců, kteří se po kapitulaci Miloševiče vrátili z tříměsíčního exilu v cizině, či z horských doupat.

K úžasu samotných Srbů, a ke zděšení Albánců, francouzský plukovník přikývl. Tak se zrodil problém zvaný Mitrovica, ve kterém Francouzi nechali po Mitrovici volně pobíhat agenty srbské tajné policie, a šéfy srbských polovojenských jednotek ...

Za jugoslávských válek 90.let mnoho francouzských dobrovolníků i žoldnéřů bojovalo na straně Srbů, protože Srbsko bylo vždy silně profrancouzské.  Zatímco po kapitulaci Miloševiče z Kosova během jednoho měsíce uteklo 150.000 Srbů, v Mitrovici se Srbům, díky Francouzům, dařilo.

Mitrovica se tak stala symbolem teritoriálního a etnického rozdělení podle představ OSN o multietnickém Kosovu proti představě Albánců ( a hlavně Albánie) o čistě albánském Kosovu ...

Nicméně představa OSN neodpovídala realitě - v etnicky rozložených státech jako je BH a Kosovo nemělo smyslu chtít nastolit „ univerzální občanskou společnost „ ...

Příchod k moci Vojislava Koštunici v Bělehradu zhoršil politickou nestabilitu BH,  znovu ožila obava z bosenskosrbského separatismu, a přeměna Jugoslávie ve Svaz Srbska a Černé Hory znovunastolila otázku právního postavení Kosova.

Jelikož US a EU shodně odkládaly otázku statusu Kosova na „pozdější“ datum, srbský premiér Zoran Džindžič se chopil iniciativy, a pod záminkou, že Srbové v Kosovu jsou ponecháni napospas kriminálním Albáncům, kteří nechtějí ani slyšet o návratu srbských bezpečnostních sil (proto bylo/je Kosovo šedou právní zónou, rájem mafiánských gangů ), doporučil kyperský model ( který předvídá i rezoluce OSN č. 1244, část Kosova by zůstala srbská, a druhá část by se stala samostatným státem, anebo by se připojila k Albánii ) ...

Poté, co byl po zavraždění premiéra Džindžiče, v Srbsku vyhlášen vyjímečný stav, bývalý šéf gerilové UCK Hášim Thači pod mezinárodním tlakem navrhl, aby na otázku nezávislosti Kosova bylo vyhlášeno moratorium, s čímž zásadně nesouhlasila Národní albánská armáda, která bojuje za sjednocení albánských území ...

Události z 3/04 prokázaly, že tato dvě etnika se spolu v Kosovu ani v BH nedohodnou.

Proto tyto balkánské útvary nepůjde udržet multietnické, protože ani jedna  z těchto dvou komunit si to nepřeje- v Kosovu drtivá většina Srbů do písmene poslouchá instrukce Bělehradu – v té době odmítali registrační značky vozidel Kosova i Spojených národů, a jezdili po Kosovu v autech se srbskou imatrikulací, aby každý viděl, že jsou Srbové ( na druhou stranu je pokrok, že v Prištině již bylo možno jezdit se srbskou poznávací značkou ) ...

Srbové, kteří se o mírovou koexistenci alespoň snaží, jsou v drtivé menšině , většinou jde o Srby, kteří pracují pro OSN či kosovskou vládu, takže po práci, místo aby se vrátili do svých enkláv, zajdou si se svými albánskými kolegy do kavárny ( další pokrok : v kavárnách v Prištině lze od roku 04 mluvit srbsky! ) ...

Ekonomická situace v obou protektorátech byla katastrofální : chudobu provázela  vysoká míra kriminality a korupce, guvernér Kosovské ústřední banky, jmenovaný MMF, podporoval přemrštěně vysoké úrokové míry ( půjčky měly být nahrazeny přímými zahraničními investicemi  - kdo by však chtěl investovat v mezinárodním protektorátu, u kterého není definován ani samotný status státu ) ...

Bělehrad blokoval privatizace tím, že se dovolával rezoluce č.1244 – současně nejistota ohledně restitucí majetku uprchlíků,  a těch, kteří byli vysídleni, bránila jednomu miliónu lidí návratu do BH ...

Bilance mezinárodního působení v BH a v Kosovu není příznivá – vůbec to však neznamená, že by se měly zavrhnout všechny mezinárodní protektoráty - důkazem je bývalý Portugalský Timor : po genocidě třetiny jeho obyvatel ze strany indonéské armády, mezinárodní protektorát pod záštitou OSN umožnil, aby formou referenda rozhodl o své nezávislosti ...

Se situací v Kosovu to samozřejmě nejde přirovnat, mj. proto, že mezinárodní zásah/mez. protektorát si přála většina obyvatelstva ...

Tadžič v Kosovu

V 2/05 se srbský prezident Boris Tadžič vydal na dvoudenní návštěvu provincie Kosovo – srbský prezident sem naposledy přijel v roce 95.

Tadič se vydal do Prištiny poté, co bylo dosaženo dohody o obnově jednání o dalším statusu Kosova, které bylo d roku 99 mezinárodním protektorátem.

V Prištině (kromě se zástupci srbské menšiny) se setkal se šéfem MINUK s Dánem Soerenem Jessen-Petersenem, aby s ním probral plán Bělehradu (jehož autorem byl Vojislav Koštunica, polit. protivník Tadiče), který se nelíbil členům tzv. Kontaktní skupiny ( US, Rusko, Francie, UK, Německo, Itálie) – rozdělit Kosovo podle etnických linií .

Bělehrad podněcoval v Kosovu občanskou neposlušnost místních Srbů, kteří se nepodíleli na činnosti místních volených orgánů, bytˇdo nich byli sami zvoleni - taktéž srbští poslanci parlamentu ignorovali jeho zasedání, což Kontaktní skupinu maximálně štvalo, a již několikrát kosovské Srby vyzvala, aby parlament v Prištině nebojkotovali, ani zasedání jeho pracovní skupiny, která rozpracovávala projekt decentralizace ( jehož autorem byla Kontaktní skupina), který měl zajistit „ ochranu menšin “ .

Plán Bělehradu však nepodporovali všichni kosovští Srbové – vystupoval proti němu šiřitel myšlenek Borise Tadžiče v Prištině Oliver Ivanovič, který poté, co v 2/05 proti plánu Bělehradu veřejně vystoupil jako zcela nerealistickému, jen o vlásek přežil atentát, když pod jeho autem vybuchla bomba.

Rovněž prohlásil, že lituje, stejně jako většina kosovských Srbů, že na přání Bělehradu srbská menšina ignorovala parlamentní volby z 10/ 04 – získala proto v parlamentu o 12 křesel méně .

Dialog mezi Bělehradem a Prištinou byl navázán v 10/03, byl přerušen protisrbskými násilnostmi z 3/04   ...

Zprostředkováním mezi oběma stranami byl pověřen Mezinárodní červený kříž, který se snažil vyjasnit i osudy 3.000 nezvěstných ze srbsko-albánského konfliktu z let 98-99 ...

Makedonie

Kosovská logika se opakovala v Makedonii, o kterou Albánie rovněž usiluje, a jejíž etnická, jazyková a náboženská mozaika je ještě složitější než v Kosovu  ....

V rozlehlé Makedonii se rozličná křestˇanská etnika nemilosrdně bila za určení národní identity obyvatel : škola a pop , atˇjiž srbský, bulharský nebo řecký, často vytyčovali prchavou identitu obyvatel Makedonie, a vlády v Bělehradě, v Sofii a Aténách používaly jakékoliv prostředky ke kýženému výsledku – profil Makedonie se tak začal rýsovat, zakotven byl 1913 ve smlouvě z Bukurešti ...

Od prvních bojů mezi makedonskými jednotkami a albánskými separatisty v 2/01 mezinárodní společenství favorizovalo politický dialog mezi hlavními etniky – Makedonci a Albánci, a zcela zapomnělo na Torbesy, Srby,Turky ,Romy, Olaše ...

Makedonský nacionalismus zavrhuje vše, co zavání islámem, takže mešity Turků a Torbesů byli v 6/01 zbořeny ...

Není však divu, protože muslimskou společnost v Makedonii ovládají Albánci, kteří se snaží albanizovat i nealbánské muslimské komunity, Turky a Torbesy ...