Koránské školy, děti byste do nich neposílali

Madrasa v arabštině znamená škola, atˇ již laická či náboženská, chlapecká či dívčí, základní, střední nebo univerzita. Madrasy bývají součástí mešit. Učí se v nich gramatika, matematika, astronomie, filozofie i náboženství.

V náboženské madrase je hlavním předmětem náboženství, islámské právo a islámská etika.

Na pěti pilířích islámu stojí život každého muslima : vyznání víry ( není jiného boha než Alláha ), povinnost vykonat každodenní modlitbu/Salát pětkrát denně směrem k Mekce, platit náboženskou daň ( Zakát/almužnu) chudým, půst/Saum od svítání do západu slunce během svatého měsíce ramadánu, a vykonání alespoň jedné pouti/Hadždž do svatého města Mekky za život, pokud to člověku zdraví a finance dovolí.

V Pákistánu a v Afghánistánu mešity a náboženské školy madrasy financují monarchie Perského zálivu, protože v obou zemích veřejný školský systém zkolaboval.

Pákistánská ústava sice zaručuje bezplatné a povinné vzdělání pro všechny děti ( diskriminace dívek je obrovská ) od 5 do 16 let, ale provinční vlády dávají na státní školy, v nichž se vyučuje v urdštině, tak málo peněz, že sídlí v polorozbořených budovách bez elektřiny a vody ( střední vrstvy využívají placené soukromé školy s výukou v angličtině ).Tisíce fiktivních státních škol slouží jako sklady místních velkostatkářů/válečných lordů.

26 milionů chudých pákistánských dětí do školy nechodí vůbec, budˇ nemají k dispozici ani madrasy, nebo musí na rodinu vydělávat.

Náboženské madrasy představují jedinou šanci na vzdělání pro nejchudší chlapce z venkovských oblastí, poskytují jim stravu, ubytování a ošacení „zdarma“.

Chlapci se v nich naučí číst a psát, což je pro jejich život rozhodujícím přínosem, a citovat zpaměti Korán. Na druhé straně jsou svým školám doživotně zavázaní, takže když je škola povolá do boje za Alláha, jdou jménem Alláha vraždit.

Západoafrické madrasy bývají zřizovány soukromníky, nikoliv mešitami, a došlo v nich k mnoha velkým skandálům, zejména v Senegalu.

Děti od čtyř let věku vstávají v madrase v 5 hodin ráno a za světla petrolejové lampy se staví do fronty na lavor s vodou. V dálce muezzin svolává věřící megafonem/mikrofonem k ranní modlitbě většinou z věže/minaretu, celkem pětkrát denně.

V 6 hodin ráno již recitují verše z Koránu pod bičíkem z tvrdé kůže hrocha svého „ spirituálního „ učitele ( marabout – v CAN toto slovo znamená morous ). Dostávají nejen rány bičíkem, ale i facky a kopance, aby se naučili „ pokoře „.

Poté, co svého učitele, jenž je zbil, pozdravili, vydávají se hladové a bosé ve svých špinavých roztrhaných hadrech do města v rámci další lekce „ pokory „ žebrat s plastovými miskami – žebrají na semaforech, před obchody, před restauracemi ( nejvíce dávají turisté ze Západu), všude.

Poznají se podle toho, že jako talibové/žáci ( arabské slovo talib = žák ) mají vyholené hlavy ( také je trápí viditelné kožní nemoci, zejména svrab, způsobené parazity ). Talibové to nemají jednoduché ani na ulici, dětské pouliční gangy je nesnáší a vedou proti nim tvrdou válku.

Peníze večer odevzdají učiteli a běda tomu, kdo nic nevyžebral. Učitel každému z nich stanovuje částku, kterou musí denně vyžebrat, a když ji nepřinesou, píše jejich jména na tabuli s uvedeným dluhem. Když částku nevyrovnají ani druhý den, jsou biti a mučeni elektrickým proudem, uvádí zpráva HRW/Human Rights Watch. Aby se tomuto týrání vyhnuli, peníze kradou.

Samozřejmě, že mnozí nad 10 let z madrasy utečou. Ale o mnoho si nepolepší - zotročí je pouliční gangy zfetovaných výrostků, pro které také musí žebrat a krást ( zejména Dakar je město s brutální kriminalitou ).

Náplní práce dětí z madras není jen žebrání pro jejich spirituálního otrokáře. V desetihodinových směnách vykonávají i svým „ pánem „ uloženou těžkou práci v místních dílnách, přístavech či na venkově na poli.

Autonomní madrasy jsou součástí oficiálního školského systému, mají povinnost dětem poskytnout ubytování a stravu, v realitě však spí až 20 dětí v jednom malém pokoji na zemi, a další venku na dvoře. Učitelé koránských internátů to vysvětlují tím, že je to vůle Alláhova a že se děti musí učit přinášet oběti.

Jde vesměs o opuštěné děti sebrané z ulice, o děti, které samy utekly z domovů, ve kterých byly týrané anebo o děti, které rodiče koránským školám „ svěřili „. A co se tyto děti v afrických koránských školách, vedle žebrání a kradení, naučily? V 11 letech většinou neumí číst ani psát.

Občas jsou nějací „učitelé“ koránských škol za brutální zotročování dětí odsouzeni, např. v Senegalu byli poprvé s velkou pompou soudem v Dakaru odsouzeni k šesti měsícům vězení a pokutě v 9/2010, třebaže zákon o zákazu využívání druhého člověka k žebrání platil již od roku 2005.

Proti zákonu o zákazu žebrání protestovali imámové, kteří jej označili za zákon proti islámu ( ne všechny koránské školy žebrání v rámci vedení dětí k pokoře, praktikují, jiné jim stanovují hodinu denně na to, aby chodily dům od domu a vyžebraly si jídlo ).

Tehdejší senegalský prezident Abdoulaye Wade imámy zpacifikoval tím, že v den ukončení ramadánu pozval 600 z nich k sobě a každému z nich dal v přepočtu 750 euro „ na podporu chudých „.

Ovšem k procesu v Dakaru došlo až poté, co organizace Human Rights Watch vydala v 4/2010 zprávu o otrockých podmínkách dětí v internátních koránských školách v Senegalu. Zpráva mj. uvádí, že děti ve věku 4-12 let jsou do internátů v Dakaru posílány rodiči i ze sousedních zemí ( Guinea, Guinea-Bissau, Gambie ), a zmiňuje i děti spoutané na nohou řetězy, protože neuměly recitovat verše z Koránu.

.