Kam zmizely milióny žen, aneb chlapec za každou cenu

V předvečer 2.sv.v. se v US zámožných kruzích zrodilo hnutí antinatalistů, kteří se obávali, že je rostoucí porodnost chudých lidí na planetě připraví o majetek.

Proto se rozhodli přes programy financované milióny dolarů Nadacemi Forda, Rockefellera aj. podněcovat obyvatele rozvojových zemí k menší porodnosti. V 60. letech se o to samé snažil Populační fond OSN/FNUAP, který vedl rozsáhlé kampaně za pokles porodnosti v Indii, Číně, v Jižní Koreji, a ve Vietnamu.

Ještě dnes Populační fond OSN vydává přes 60% svých prostředků na tento účel.
V roce 1968 US biolog Paul R. Ehrlich publikoval antinatalistickou knihu „Bomba P“/ The Population Bomb, která slavila velký úspěch.

Faktem je, že v uprchlických táborech napříč světem, zcela odkázaných na mezinárodní humanitární pomoc, je každá žena permanentně těhotná. Naučí se někdy muži z rozvojového světa být zodpovědní nebo jen budou zneužívat ženy a plodit děti do bahna, písku a špíny, ve svém přežití zcela odkázané na mezinárodní potravinovou pomoc ?

Chlapec za každou cenu

V Číně a v Indii chybí milióny žen, 12 miliónů v Číně, 11 miliónů v Indii. Přesto se v těchto zemích a v dalších zemích Asie, např. ve Vietnamu, kde vláda omezila dvě děti na rodinu, provádí prenatální selekce, kdy se po zjištění pohlaví na ultrazvuku nechá dál vyvíjet jen plod chlapců, kteří hrají důležitou společenskou roli - reprezentují rodinný klan, vydělávají peníze, dědí rodinný majetek, a ve stáří se starají o rodiče. Proto dříve ženy rodily, dokud neporodily syna.

V Číně a ve Vietnamu, kde se naplno rozjel mobilní screening ultrazvukem od roku 1982, se začal projevovat nepřirozený poměr, kdy v počtu narozených dětí tvořili tři čtvrtiny chlapci ( chlapec štěstí, dcera pohroma platí mj. i v Albánii, Kosovu, Makedonii, na jižním Kavkaze ).

V Indii vládní regulace porodnosti není, přesto zde v důsledku pověr a hinduistických tradic chybí ještě více žen. Mít dceru u hinduistů a sikhů znamená „ obdělávat sousedovo pole „.

Třebaže vraždy novorozeňat se trestají 7 lety vězení, zejména sever Indie se nejrůznějšími způsoby zbavuje dcer, protože instituce věna je pro rodiče těžkým finančním břemenem. Ale i v hlavním městě se rodí podezřele více chlapců ( normální poměr je 105 chlapců na 100 dívek, v Dillí je to 120 : 100 ).

Stejná situace je v muslimském Pákistánu a v Bangladéši, třebaže tyto praktiky muslimské autority odsuzují, kde také jsou holčičky přímo zabíjené budˇ uměle vyvolanými potraty či vzápětí po porodu, například jsou otrávené štˇávou z tabákových listů.

Mnohdy ženy dceru zabijí i z důvodu, že místní vesnický „ astrolog „ jí sdělil, že nechá-li svoji holčičku naživu, zemře její manžel ( živitel rodiny, pro ženy v drtivé většině žádné pracovní příležitosti nejsou, proto jsou zcela odkázané na muže a syny, a opuštěné dívenky z ulice jdou s kýmkoli, kdo jim řekne, že se o ně „ postará „ ).

Pod „prahem“ téměř každého domu jsou v těchto zemích zakopaná tělíčka novorozených holčiček.

Opačné extrémy se vyskytují v US či v katolickém Polsku. V červnu 2022 se výrokem US Nejvyššího soudu smazaly narozeniny, život dle něho začíná početím, ne narozením.

Časopis British Medical Journal uvedl, že hlavní příčinou toho, že v Číně chybí ženy a přebývají muži ( zhruba 35 mil. mužů navíc, poměr ve venkovských oblastech činí až 190 narozených chlapců na 100 holčiček ) byla vedle nezákonného zabíjení novorozených holčiček ( mimo Tibet, kde k této brutalitě nedocházelo ), a od poloviny 80.let díky rozšíření ultrazvuku i prenatální selekce, politika jednoho dítěte.

Politika jednoho dítěte platila ve městech, dvou dětí pro venkovské rodiny, pokud se jim jako první dítě narodila dcera ( toto povolení ale dostalo jen 40% venkovanů na severu a východě Číny, zatímco ve středu a na jihu toto povolení dostaly téměř všechny venkovské rodiny).

Politika jednoho dítěte, zavedená v roce 1979, krutě dopadla na chudé venkovany, kde rodiče spoléhají na syny nejen pro těžkou práci v hospodářství, ale i aby je zajistili ve stáří, protože dcery se stěhují do rodin svých mužů. Navíc se syn stává dědicem celého majetku, není-li, tak jeho bratranci.

Praxe pro dodržování politiky jednoho dítěte, vedle pokut a ztráty zaměstnání, byla v letech 1979-1984 hrůzostrašná ( během prvních tří let byl demografický růst prudce snížen ) . Místní „ agenti pro plánování rodiny „ podruhé/potřetí těhotné násilím odváželi do zdravotních středisek, kde jim vyvolávali potrat, a to i v osmém či v devátém měsíci těhotenství, a ještě živé plody lékaři házeli do igelitových pytlů ( viz kniha čínské lékařky, která kvůli této praxi emigrovala do US ), anebo páry, které již měly jedno dítě, odváželi k násilné sterilizaci do zdravotních středisek.

Čínský disident Čchen Kuang-čcheng, jenž jako dítě následkem onemocnění oslepl, a stal se právníkem na základě samostudia, ve své zprávě z roku 2005 informoval o brutalitě při uplatňování politiky jednoho dítěte, za což byl odsouzen ke 4 letům vězení, a po svém propuštění byl stále držen v domácím vězení, ale 2012 se mu i s manželkou a dvěma dětmi podařilo uprchnout na US ambasádu.

Jeho zpráva např. uváděla případ ( z pozdějších let ) , kdy 39letá vesničanka byla agenty pro plánování rodiny uvězněna se svým 10 měsíčním batoletem týden v místní noclehárně, protože její manžel nedokázal sehnat 140.000 jüanů (20.000 euro) na pokutu za druhé dítě. Šel si stěžovat na policii, která, kupodivu, jeho ženu z noclehárny vysvobodila. Navíc si policisté přivedli filmaře, který vysvobození ženy natočil a zveřejnil v čínských médiích, což byla malá revoluce.

Postupně se povolovalo více a více výjimek, zejména dekretem z roku 2013. Od politiky jednoho dítěte čínští komunisté upustili od ledna 2016, ale k jejich zklamání mladé páry s druhým dítětem nepospíchaly, taktéž od května 2021, kdy povolili tři děti, žádný baby boom nenastal.

Nedostatek žen způsobuje, že muži hledají nevěsty v zahraničí, a dívky jsou svými rodinami nuceny k migraci do měst, aby si zde našly zámožného manžela či manžela z privilegovaných vrstev. Nedostatek žen v Číně vyvolává i jejich únosy a obchod se ženami.

Viz také článek „ V Číně našli milióny zmizelých venkovanek ( zmizelo 30-60 mil. holčiček ) , ztratily se kvůli zákonům“. Když si chtěli rodiče holčičku nechat, či druhé dítě, za které již byla pokuta, nepřihlásili ji do registru narozených dětí a podplatili místního úředníka, aby si tohoto nenahlášení „ nevšímal „ .

Tyto děti tak oficiálně neexistovaly, byly bez domovské registrace (identity), tzv. „černé „ děti.

Po 30 letech politiky jednoho dítěte ( 60% rodin muselo tuto politiku dodržovat bez výjimek, zbytek si zaplatil či mohl vydobýt jisté ústupky ) Čína čelí zrychlenému tempu stárnutí a exodu mladých lidí z vesnic do měst.

V Indii nedostatek žen nabourává systém kast, kdy se muži žení s ženami z podřadnějších kast, což v Indii bylo nemyslitelné. Indické rodiny, které mají „jen“ dcery, si mohou zažádat o „ kompenzační „ příspěvek.

Chudé rodiny se však většinou novorozených holčiček zbavují, viz mj. článek „ Drama v Indii. Na dně opuštěného vrtu ležela malá holčička. Novorozená, byla ještě naživu, plakala.“, či „ Žena odhodila dítě do strouhy, život mu zachránili toulaví psi „ . Nemluvně vytáhli a začali zuřivě štěkat, čímž upozornili kolemjdoucí, kteří zavolali policii.

Mnohdy jsou novorozené indické holčičky udušeny či rozšlapány, a zahrabány třeba pod rohož vstupních dveří.

Dalším důvodem ve světě chybějících žen je nadměrná úmrtnost v rozvojových zemích nejen žen při porodu, ale i holčiček do jednoho roku.

Holčičky, které přežijí, čelí v rodině a v místní komunitě těžké diskriminaci. Jsou odpadem. Dostávají horší jídlo, horší lékařskou péči, pokud vůbec nějakou, nechodí do škol ( gramotných je v Indii jen kolem 40% žen ) nebo maximálně jen do páté třídy. Většina z nich je „ provdána „ , tj. prodána komukoliv, kdo něco nabídne, aniž by dospěla ( opačným extrémem je kult dítěte ).

To, že si v těchto „ kulturách „ neváží žen, se projevuje pohrdáním ženami a podřadným postavením žen. Sexismus pro odpuzující tradice a zaostalý způsob myšlení je zde zavedenou společenskou normou. Hnutí Taliban v Afghánistánu, ke kterému proudí mezinárodní humanitární pomoc nejen ze strany OSN, navíc totální diskriminaci žen, hraničící se zotročením, zneužívá k posílení své politické moci.