Holokaust,největší poválečné politické tabu

Ještě 30 let po válce bylo průmyslové vyhlazování Židů politickým tabu, solidárně dodržované ze strany „západních“ i „východních“ politických elit, včetně izraelské …  Ani 30 let po válce nebyl holokaust tématem na podnosech severoamerických , západoevropských ( zejména francouzských, belgických, nizozemských), či východoevropských intelektuálů (bigotně katolické fašistické režimy ve Španělsku a Portugalsku své Židy odmítly nacistům vydat, a frankistický režim ve Španělsku nevydal ani zhruba 2.000 Židů , kteří sem prchli před nacisty) …

Ve východoevropských státech byly proti Židům spáchány za pomoci místních přisluhovačů nejhorší zvěrstva . Po válce tito přisluhovači německé okupační správy většinou přešli do služeb bezpečnostního aparátu států lidodemo, anebo do luxusního exilu v US, CAN, Austrálii, či v UK ( ukrajinští, pobaltští a chorvatští ultranacionalisté).

Také US mnohé aspekty své protižidovské politiky ( v době světové hospodářské krize 29-33  US i západoevropská veřejnost nezaměstnanost sváděla na vlnu židovského přistěhovalectví z 20. + 30.let z Palestiny) z dob Třetí říše doposud skrývají, a mnozí historici poukazují na to, že judeocidu Třetí říše rozhodně nelze vysvětlovat pouhým antisemitismem  …

DOHODA HAAVARA  MEZI NACISTY A SIONISTY ZE  8/33

Když nacistické Německo vyhánělo z Německa Židy zcela bez dokladů (v roce 35 jim odňalo německé občanství, a učinilo z nich mezinárodní bezdomovce /apatrides), vyvolalo tím mezinárodní uprchlickou krizi .

Po nástupu Hitlera k moci 500.000 německých Židů uprchlo do Palestiny, tehdy pod britskou správou , přičemž 60..000 z nich emigrovalo na základě dohody mezi nacisty a sionistickými předáky ( většímu počtu bránily britské imigrační kvóty).

Židovská agentura v Palestině nejprve s Brity spolupracovala, ale poté nabyla dojmu, že se Britům nedá věřit podle přísloví, „ co si sám člověk neudělá, to mít nebude „  …

V 5/33  sociální demokrat Haim Arlozoroff , hlavní iniciátor této dohody (zavražděný v Palestině během jejího vyjednávání v 6/33), vznesl do BER dotaz o možnosti vzájemně výhodného převodu židovského kapitálu do Palestiny.

Na úkor tradičně proněmeckých Arabů tak bylo zahájeno jednání mezi sionisty a nacisty, které úspěšně skončilo 25.8.33, kdy byla podepsána „převodní „ smlouva, na základě které zájemci o emigraci do Palestiny převedli  své finance na účet sionistické banky ( vybralo se celkem v dnešním kurzu 2 mld dolarů) , a nacistická vláda v BER  je poté s poklonkami vypravila do Palestiny, a spolu s nimi poslala i německé exportní zboží, které Židovská agentura za peníze vybrané od těchto imigrantů, zakoupila …

Nacisté se jednou ranou zbavili Židů (jejichž nemovitý majetek si ponechali), a obav z možného bojkotu německého vývozu, navíc získali i „ morální“ plus : německé zboží kupuje samotná židovská komunita v Palestině, která nejenom získala duše navíc, ale finanční výtěžek z této transakce významně podpořil podnikání zdejší židovské komunity v době ekonomické krize …

Arlozoroffova vražda je zahalena tajemstvím : sionistické hnutí, sdružující nejrůznější politické frakce od levicových extrémistů po pravicové, bylo krajně nejednotné, arabská policie zadržela dva sionistické pravicové extrémisty s tím, že manželka Arlozoroffa je identifikovala , později se však přišlo na manipulaci s jejím svědectvím a na zadržování důkazů.

Historici dnes pracují jak se sovětskou stopou ( dohoda mezi nacisty a sionisty je globálně vojensky ohrožovala) , tak se stopou, že vraždu zrežíroval Goebbels .

Magda Goebbelsová se provdala za Goebbelse v 12/31, svědkem byl samotný Hitler. Než poznala Goebbelse tak se přátelila jak s Haimem Arlozoroffem, tak s jeho sestrou Lizou … Již v 1/33 se Goebbels nerozpakoval zatknout nevlastního otce své manželky Richarda Friedländera židovského původu, zemřel v německém KL v roce 38 …

Dohodu Haavara (podle firmy Haavara ) podpořilo nacistické ministerstvo zahraničí, konkrétně Otto von Hentig.

Hitler tuto dohodu nejprve kritizoval, poté ji bezmezně podporoval i vůči jejím odpůrcům z NSDAP …

Po napadení Polska v 9/39 se další realizace dohody stala neproveditelnou.

V roce 40 se vedení sionistické „disidentské“  frakce Lehi setkalo s Otto von Hentig, a navrhlo mu  „přímou vojenskou spolupráci za pokračující spolupráci při převozu Židů do Palestiny“ , jednání však nepřineslo žádné výsledky.

Po Anschlussu Rakouska v 3/38 se mezinárodními bezdomovci stalo dalších 300.000 Židů.

Krize s židovskými uprchlíky se marně řešila na konferenci ve francouzském Evian–les-Bains svolané v 7/38  z pokrytecké iniciativy Roosevelta ( nevyslal na ni ani jednoho US vládního činitele, jen svoji přítelkyni  podnikatelku), na níž 31 zemí odmítlo zvýšit pro ohrožené Židy své přistěhovalecké kvóty ( australská vláda prohlásila, že „ doposud nemá s rasismem žádný problém, a nehodlá si jej židovskými přistěhovalci vyrobit“ )  …

Jedinou zemí, která byla ochotna přijmout 100.000 židovských uprchlíků, byla Dominikánská republika  …

Golda Meier ve své autobiografii píše, jak s ní cloumal vztek, když byla na konferenci jen  „židovským pozorovatelem“ z Palestiny, který nemohl pronést ani slovo. Po konferenci Meierová řekla novinářům: “ Doufám, že se dožiji jen jedné věci, aby moji lidé již nikdy nikoho nemuseli prosit o soucit „ ….

Chaim Weizmann pro The Manchester Guardian uvedl :“ Zdá se, že je svět rozdělen na dvě místa – na místo, kde Židé nesmějí žít, a na místo, kam Židé nesmějí vstoupit „ …

LON na základě dohody s Židovskou agenturou přijal několik vlaků s židovskými dětmi z Polska, Rakouska a ČSR do 17 let , ale odmítl podpořit zvýšením kvót v Palestině sionisticko-nacistickou politiku židovského přistěhovalectví.

Místo toho navrhl útočiště pro židovské uprchlíky v Keňi …

Počet přijatých dětí LON nikdy nezveřejnil, Židovská agentura se snažila vyjednat počet 10.000, LON údajně kývl na 5.000 …

První vlak z BER a z VIE vyjel v 12/38, po okupaci ČSR byly narychlo vypraveny i vlaky z Prahy a z ohroženého Polska, projekt byl zastaven v 8/39, pár dní před vypuknutím války.

Hlavním organizátorem v Praze byl britský občan židovského původu Nicholas Winton * 1909 s kanceláří na Václavském náměstí, který pomohl najít domovy v UK pro 669 dětí, zejména u UK kvakerů. Poslední transport, který zorganizoval z Prahy již za války 3.9.39, byl nacisty vrácen.

V Německu transporty organizoval obchodník Wilfrid Israel /1899-1943 sestřelen v UK letadle v Biskajském zálivu Junkersy/, jenž  spolupracoval s UK tajnou službou přes Franka Foley, pasového úředníka na UK konzulátě v BER .

US senátor Robert Wagner (D) a senátorka Edith Rogers (R) po Kristallnacht z 11/38 prosazovali zákon , na jehož základě by US přijaly 20.000 ohrožených židovských dětí z Německa pod 14 let, ale Kongres návrh zákona odmítl, a nepodpořil jej ani Roosevelt se svými četnými židovskými poradci pro „negativní postoj US veřejnosti“ , třebaže média a náboženské organizace zákon podpořily, ale „ vlastenecké“  v rámci svého  hesla „ charity begins at home „   nikoliv  …

V roce 40 Kongres bez problémů schválil zákon na pomoc UK dětem …

Když v rámci politiky appeasementu Francie a UK „udělily“ mnichovskou dohodou ze 9/38 Hitlerovi  „právo“ obsadit československé Sudety,Hitler levou rukou obsadil zbytek ČSR  15.3.39, a učinil mezinárodními bezdomovci dalších 200.000 Židů.

Britové , jako pověření správci Palestiny, v roce 39 vyhlásili v dohodě  se zdejší arabskou komunitou ( která jim za 1.sv.v. pomohla skoncovat s osmanskou říší) přistěhovalecké kvóty pro Židy (75.000) , platící po dobu 5 let, než se Palestina stane nezávislým státem  …

Stalin vykresloval Hitlera jako ultranacionalistu a fašistu, Hitlerův rasismus Stalinovi nevadil .

Povraždění sovětští Židé byli bez mrknutí oka započítáni do oněch 20 miliónů sovětských „ padlých“, navíc jejich vyhlazování ze strany bolševického režimu pokračovalo i po válce, zatímco na západní straně spojenci nechtěli na svého poválečného německého „bratra“ ukazovat prstem  …

Proto oběti nacistické genocidy byli až do poloviny 80 let jen  „ univerzální mučedníci“ , političtí vězni a odbojáři …

V roce 46 spisovatel Primo Levi předložil jednomu významnému italskému nakladateli svůj rukopis vzpomínek z Osvětimi s názvem Ano,je to člověk , a byl rázně odmítnut : hrůzy vyhlazovacích táborů ztělesňovaly po válce jen Dachau (20 km od Mnichova), Mauthausen (20 km od Lince) , a Bergen-Belsen, v nichž byli vyhlazováni „akční“ hrdinové, výše zmínění političtí vězni a odbojáři – židovští, cikánští a jiní civilisté, babky, dědci, těhotné, a děti , průmyslově vyhlazované v Osvětimi a jinde, nebyly „in“  …

Toto společné „tajemství“ Východu a Západu (pouze gen. Eisenhower a hlavní US žalobce Jackson jako jediní, navzdory námitkám spojenců a MOW, trvali na tom, aby se na mezinárodním vojenském tribunálu v Norimberku (46/47) promítaly i všechny autentické reportáže z Osvětimi,  natočené samotnými nacisty ) „krátce“ narušil až veřejný proces s Adolfem Eichmannem v Izraeli v roce 61 , přenášený TV, který znamenal počátek pochopení ze strany širší veřejnosti, že nacistická  genocida nebyla univerzální, stínající hlavy všem bez rozdílu, ale velice partikulární, v níž šlo o genocidu Židů (žlutí) především, a genocidu „cikánů“ (hnědí) vzápětí po nich …

Pachatelům obecné kriminality nacisté ve své barevné mystice přezdívali „zelení“ , jehovistům „fialoví“, homosexuálům „růžoví“, příslušníkům odboje „rudí“ …

V Africe měli nacisté v koncentračních táborech i černochy, které pozavírali proto, že byli Židé či příslušníci odboje, v Osvětimi bylo jedno kápo černošského původu (první a poslední genocida 20.století byla spáchána v Africe , 1904 v Namibii, kde byl první německý  „koncentrační tábor/KL“ založen v roce 1900, v němž se údajně konaly první rasové „lékařské“ pokusy, včetně na dvojčatech, a 1994 ve Rwandě) .

Ředitel washingtonského proizraelského Institutu pro blízkovýchodní politiku Robert Satloff  několik desetiletí brázdil Maghrib, a hledal arabského Schindlera, který zachraňoval maghribské Židy ( německý průmyslník Oskar Schindler/1908-1974/). Satloff dlouho nalézal jen místní spolupracovníky Gestapa a bezbřehou lhostejnost arabské veřejnosti, údajně nalezl i svého Schindlera, Chálida Abdula Wahaba, jenž na své farmě ukryl 20 z nich, takže se dostal na izraelský seznam  23.000 „Spravedlivých mezi národy“ , které za takové uznal izraelský památník Yad Vashem.

Své si řekl i tehdejší marocký sultán Mohamed V, jenž prohlásil, že „  v Maroku nejsou žádní Židé ani Arabové, jen poddaní marockého sultána“ …

V Alžírsku, Maroku a v Tunisku tehdy žilo 500.000 Židů, kteří podléhali protižidovským zákonům vichystického režimu, přičemž „političtí“ z nich, byli internováni ve vichystických internačních lágrech na jihu v saharském peklu. V těchto táborech byli internováni i všichni Židé , kteří před nacisty prchli z Evropy.

Protože z těchto tří zemí bylo od 12/42 do 5/43 pod nacistickou okupací Tunisko, byli nejvíce ohroženi Židé z Tuniska, na které nacisté uskutečnili největší zátah 9.12.42, kdy bylo zatčeno a do sběrných táborů deportováno na 2.000 z nich . Zátah a deportaci uskutečnil SSman Walter Rauff, jeden z vynálezců mobilních plynových komor, kterými SSmani zplynovali Židy od roku 41 ( nahnali je do dodávky, která s nimi jezdila dokola, dokud se neudusili výfukovým plynem, který ústil dovnitř – nejprve umíraly matky, které  marně zaléhávaly své malé děti, aby se plynu nenadýchaly) …

Nejvíce k informovanosti mezinárodní veřejnosti přispěl bývalý vězeň Osvětimi Simon Wiesenthal, jenž od prvního dne na svobodě jako včelička denodenně sbíral svědectví a důkazy o nacistech a jejich pohůncích, denodenně je na starém psacím stroji do pozdní noci zapisoval a třídil, až se jeho kartotéka a sítˇpomocníků rozrostla do střediska mezinárodních rozměrů …

35 let házel jen hrách na zedˇ, oba studenoválečnické tábory solidárně předstíraly, že neví, o čem mluví , vždytˇ veřejnými procesy s vrahy vyhlazovacích táborů by obnažily spolupachatelství těchto politických elit jak během průmyslového vraždění, tak v poválečném ukrývání prominentních pachatelů nacistické genocidy ( viz zde Recyklace)  …

Teprve v polovině 80.let se zvídavostí nové generace se mu podařilo rozvířit kauzy ukrajinských a pobaltských dozorců z vyhlazovacích táborů  usazených v CAN + v US, a dostat je do světových médií .

Největším mediálním počinem v tomto přehodnocení mučedníků byl snímek Shoah z roku 85 (262 minut) Clauda Lanzmanna (F), který výlučně vypráví jen o  nacistické mašinérii, která masakrovala evropské Židy ( vyhlazovací tábory pro Židy v Polsku – Osvětim-Birkenau, Treblinka, Majdanek, Chelmno, + 1.5 miliónů Židů, kteří padli pod kulkami Einsatzgruppen )  …

Přesto již v 9/33 Hollywood oznámil projekt protihitlerovského filmu s tématem pronásledování Židů po příchodu Hitlera k moci, nebyl však schválen  „vrchním kontrolorem Hollywoodu „ Will Haysem  - fakta v něm údajně nebyla průkazná  ( v prvých letech vlády se Hitler vrhl na sociální demokraty, liberály , komunisty, a své politické odpůrce všeobecně ) …

Šéfové hollywoodských studií, sami židovského původu, koncem 20.let zavírali oči nad nacismem deroucím se v Německu k moci s tím, že jsou „jen Američané“   …

Teprve po „křištˇálové noci“z 9.11.38 se v nich hnulo svědomí, a vytvářeli různé asociace pro pomoc židovským uprchlíkům, kapky v moři tváří tvář německému Bundu, Kukluxklanu, a jiným pronacistickým US spolkům, kteří Hollywoodu vyhrožovali, což se projevilo při točení filmu Přiznání nacistického špióna filmového ateliéru Warner Brothers, který byl v Německu zakázaný : točil se v naprostém utajení , příjmení herců nebyla uvedena.

Pouze dvě hollywoodské komedie se odvážily vyslovit US elitami nevyřčené : Diktátor Charlieho Chaplina z roku 38, a  protinacistická fraška Být či nebýt aneb Nebezpečné hrátky Ernsta Lubitsche /1892-1947/ z roku 42 , v níž na pozadí okupovaného Polska vystupuje plukovník Eberhart, profesor špión, a celá řada NSDAP + SS činitelů …

HOLLYWOOD – TRIUMF US ŽIDU

Počátkem 20.stol. středoevropští a východoevropští Židé , kteří emigrovali do US, se plni elánu vrhli do aktivit, ve kterých jim nebránily nevyhlášené, ale hmatatelné společenské bariéry US smetánky, které přistěhovalcům nedovolily podnikat v klasickém umění, např. v divadle.

Židovští přistěhovalci, většinou s pár dolary v kapse, se proto vrhli do zcela nového oboru kinematografie, umění v té době s pochybnou pověstí bez budoucnosti, a stali se zakladateli „masové lidové kultury“ …

Triumfovali vytvořením legendy Hollywoodu, dali sedmému umění ambice, a učinili z něho uměleckou formu schopnou oslovit po divadle a řeckých olympijských hrách celý národ.

V rámci svých filmových ateliérů , vzniklých kolem roku 1910, si židovští přistěhovalci z Evropy vytvořili „stát ve státě“ , ve kterém se tvrdě pracovalo a rigidně žilo . Jejich hollywoodské impérium si vytvořilo Ameriku k obrazu svému – lidé jsou v ní úspěšní jen proto, že jsou pracovití …

Židy přistěhovalé do US nespojoval v silnou intelektuální masu jejich společný etnický původ jako v Evropě, v níž byli v ohrožení, naopak, jejich intelektuální síla pramenila z toho, že v US bez zaváhání svůj etnický původ odhodili, a až patologicky se upnuli ke své nové „vlasti“ …

Všichni zakladatelé US kinematografie pocházeli z velmi nuzných poměrů a z velkých rodin (12-15 dětí).

Carl Laemmle /1867-1939/, zakladatel filmových ateliérů Universal, pocházel ze 13 dětí.

Marcus Loew/1872-1927/, spoluvlastník společnosti Metro Goldwyn Mayer, prodával v šesti letech noviny, a ve 12 letech musel skončit se školní docházkou a jít natrvalo pracovat do tiskáren.

Louis B.Mayer /1885-1957/ začal spolu se svými sourozenci pracovat v osmi letech, aby rodičům pomohl uživit rodinu .

Samuel Goldwyn/1882-1974/ se jako dítě vyučil řemeslu u kováře, později prodával rukavice.

William Fox/1879-1952/, zakladatel Twentieth Century Fox musel odejít ze školy v 11 letech, a nastoupit jako zaměstnanec do cukrárny.

Bratři a pozdější majitelé filmových ateliérů Warner Brothers byli synové polského ševce. Bratři, aby přispěli do rodinného rozpočtu, prodávali zmrzlinu a opravovali kola.

Harry Cohn /1891-1958/, majitel filmových ateliérů Columbia, začínal jako průvodčí tramvaje, později experimentoval s kabaretem.

Adolf Zakor /1873-1976/, zakladatel filmových ateliérů Paramount, pocházel z rodiny madˇarského rabína. V 16 letech osiřel, a bez peněz se vydal sám do Ameriky, „země zaslíbené“  : „Byl jsem opilý štěstím, když jsem se poprvé nadechl svobodného vzduchu Ameriky,“ později vyprávěl.

Po teroru křištˇálové noci US konzul ve Stuttgartu Samuel W.Honaker poslal 12. 11.38 , tj. dva dny po pogromech, americkému velvyslanectví v Berlíně dopis, v němž požadoval, aby tento „ incident „ potvrdili důvěryhodní svědci .

Zatímco anglosaská veřejnost nechtěla uvěřit ,že nacisté páchali vůči Židům zvěrstva takového rozsahu a brutality, povídá se, že jisté US kruhy měly k dizpozici filmové záběry z vyhlazovacích táborů, které Němci pořizovali (viz Henry Ford) …

Nacisté mistrovsky pokračovali ve lživé propagandě z 1.sv.v., která byla tak „umělecká“, že v ní nešlo rozlišit válečný zločin od výmyslu , a dosáhli toho, že zejména v anglosaském světě uvěřili v existenci nacistických „modelových“ koncentračních táborů, jaký předváděli při zahraničních návštěvách v Terezíně …

V roce 54 byl v jednom východoněmeckém lesním bunkru nalezen 60 minutový propagandistický film o varšavském ghettu, který nacisté natočili v 5/42, dva měsíce předtím, než z něho začali Židy masově deportovat do vyhlazovacího tábora Treblinka …

Ve varšavském ghettu o rozloze 4 km čtvereční nacisté na podzim 1940 neprodyšně uzavřeli 500.000 hladovějících a nemocných Židů …

V tomto „uměleckém“ díle jsou mj. záběry z restaurace, kde si Židé dávají luxusní jídla …

Nacisté po svém nástupu k moci provedli „ velký kulturní úklid „ , v jehož rámci veřejně pálili knihy autorů, které dali do klatby, zakazovali filmová a hudební díla.

Nacisté měli teatrální vystupování v krvi, zbožňovali operu, šéfem Hudební sekce Goebbelsovy Kulturní komory (hudba,opera,divadlo) se stal v roce 33 na Goebbelsovu žádost „nezávislý“ skladatel Richard Strauss /RS/1864-1949/, jenž nacisty nesnášel, o duu „židobijců „Streicher/Goebbels  prohlásil, že jsou to „ lidé s hluboce podprůměrným intelektem, kteří dělají hanbu německému národu“ , ale funkci přijal, protože potřeboval chránit rodinu .

Jeho syn se v roce 24 oženil s Židovkou Alicí von Grab, se kterou měl dva syny.

Ve stejnou dobu Goebbels o Straussovi poznamenal :“ Bohužel, zatím toho neurotika potřebujeme.“

RS ignoroval Goebbelsovy klatby, a dál hrál hudbu Mendelssohna, Mahlera či Clauda Débussy … Také nepřestal spolupracovat se svým přítelem a libretistou Židem Stefanem Zweigem, jenž v roce 34 prchl před nacisty do LON, později US, a v roce 41 odjel do Brazilie, kde se svoji ženou ze žalu nad tím, co se dělo v Evropě, spáchali v roce 42 sebevraždu.

Když v roce 35 Gestapo zadrželo jeden z dopisů, které RS posílal Zweigovi, byl z funkce šéfa Hudební sekce odvolán.

V roce 38, kdy se nacistické vedení s nadšením připravovalo na rozpoutání 2.sv.v., RS předložil národu operu Den míru/Friedenstag z doby 30.leté války.

Vzápětí byla matka a sourozenci jeho židovské snachy poslány do Terezínské pevnosti, pro snachu jeho přátelé v BER vyprosili jen domácí vězení. RS je v terezínském KL navštívil, ale marně psal dopisy šéfům SS.

1942 se raději se svoji rodinou přestěhoval do Vídně, kde mu jisté záruky poskytl šéf Hitlerjugend a Gauleiter Vídně , podle životopisců homosexuála Hitlera bisexuál Baldur von Schirach 1907-1974 ( když se v roce 44 RS na pár dní vzdálil, Gestapo syna a snachu zatklo, po týdnu je propustilo) .

Baldur von Schirach se v roce 45 dobrovolně spojencům přihlásil, a na procesu v Norimberku se oháněl tím, že se stal antisemitou po četbě protižidovských pamfletů Henryho Forda v The International Jew.

Třebaže Baldur von Schirach deportoval vídeňské Židy do Osvětimi, tvrdil, že o jejich „konečném“ osudu nic nevěděl.

V Norimberku pouze von Schirach a Albert Speer vypovídali proti Hitlerovi a odsoudili ho … Za deportace vídeňských Židů dostal v roce 46 20 let vězení ve špandavské věznici, odkud byl v roce 66 propuštěn. Po vyhlášení rozsudku se jeho žena, dcera Hitlerova důvěrného přítele a dvorního fotografa, jenž Hitlera seznámil s Evou Braunovou, svojí asistentkou,  s ním nechala rozvést …

Nacisté, posedlí árijským kultem, se snažili naroubovat árijské mýty na novodobé události, a ospravedlnit jimi svoji politiku . Pro nastolení nacistické historické legitimity byl nejideálnějším mužem Richard Wagner ( 1.2.24 Henry Ford přijal ve svém sídle Hitlerova emisara Kurta Ludecke, kterého do Fordova sídla uvedl syn slavného skladatele Richarda Wagnera, Siegfried Wagner,  a jeho žena Winifred, oba horliví vyznavači nacismu. Všichni tři se snažili dostat z Henryho Forda příspěvek na NSDAP, ale byli odmítnuti)   …

Papá Richard Wagner byl zapřisáhlým nepřítelem svého konkurenta Felixe Mendelssohna, Žida, přezdívaného „Mozart 19.stol.“ /1809-1847/., a po smrti Mendelssohna papá Wagner stál v čele brutální pomlouvačné kampaně, která snižovala Mendelssohnovy hudební skladby, na které vyhlásili klatbu i nacisté …

Proto nacisté nastolili kult Wagnera : divadlo Bayreuth, které od počátku 30.let okázale navštěvoval Adolf Hitler, se stalo baštou nacistického Graalu .

Mozek vymývající filmové žurnály  říšského ministerstva propagandy byly další Goebbelsovou oblíbenou zbraní.

Od 5/45 francouzská média přinášela otřesná svědectví a publikovala celostránkové fotografie , ale jen o deportacích všeobecně, nerozlišovala mezi koncentračními a vyhlazovacími tábory, a nepřinášela ani jednu zmínku o Židech či o plynových komorách .

Teprve až při desátém výročí osvobození táborů v roce 55 bylo ve Francii letmo zmíněno vyhlazování Židů, a byl promítán film Alaina Resnais Noc a mlha .

SSmani před odjezdem z Osvětimi zničili přívod elektřiny, takže první výměny pohledů v barácích se uskutečnily v naprostém šeru, první okamžiky příjezdu ruských vojáků do Osvětimi a jejich setkání s vězni nebyly tudíž filmovány. Teprve později do tábora dorazili filmaři z ústředního studia Rudé armády.

Jejich šéf později vyprávěl, jak filmaři,  nepřipraveni na šok, který jim 7.000 kostlivců v pruhovaných šatech skýtalo ( k filmování sovětských vyhlazovacích táborů je nikdo nepřizval), byli zcela vyvedeni z míry především z toho, že  těchto 7.000 polomrtvol na ně hledělo bez jakékoliv psychické reakce – čekali od nich, když ne projevy radosti, alespoň vědomí, že jsou osvobozeni .

Primo Levy vzpomíná, jak k branám tábora s velkým nadpisem Arbeit Macht Frei  27.ledna 45 přijeli Rusové : „ První ruská hlídka dorazila k táboru k poledni. Vojáci nás nezdravili, ani se na nás neusmívali – rozpaky je svazovaly, snažili se nám vyhýbat i očima  - byla na nás skutečně funebrácká podívaná „ .

26.4.45 byla v New Yorku promítána sovětská reportáž složená ze záběrů z Majdanku a Osvětimi s názvem „Nacistická zvěrstva „ ( v bolševickém  Rusku bylo Osvětimí více, jen se v nich místo plynu „nepřátelé Strany a lidu“ vyhlazovali těžkou prací )  …

Američané však tomuto sovětskému dokumentu nevěřili.

Celé týdny po osvobození Osvětimi se nic nedělo , žádné fotografie, žádné články v novinách – nikdo o Osvětimi nemluvil!

O vyhlazovacích táborech se začalo mluvit teprve, když velitel spojeneckých jednotek gen. Eisenhower  šest dní po osvobození Buchenwaldu jej osobně 12.4.45  navštívil, a otřesen prohlásil, že se celý svět musí dozvědět, co se v táborech dělo.

Američané natočili krátký autentický dokument o koncentračních táborech Buchenwald, Dachau , Nordhausen, Ohrdruf a Hadamar ( v něm nacisté mj. zavraždili asi 12.000  ze 300.000 duševně chorých Němců, na kterých se konaly i první hrůzné lékářské pokusy (šéfem projektu byl dr.Karl Brandt, oběšen v Norimberku 2.6.48),  jejich genocidní eutanazie začala na podzim 39, jako první byli duševně choří i zplynováni , projekt T-4 oficiálně skončil v 8/41, když proti němu protestovala řada významných německých osobností v čele s Clemensem Augustem von Galenem ) .

Tento krátký dokument byl vložen do filmových týdeníků Fox Movietone News a Universal News .

Dokument byl opatřen komentářem :“ Tyto hrůzné scény jsou živým obviněním nacistické bestiality. Nedívejte se, jste-li citliví.“ Ale provozovatel největšího newyorského kina Radio City Hall dokument s hromadami mrtvol v týdeníkách nepovolil, aby diváky „ nešokoval „ , zatímco gen. Eisenhower agitoval za to, aby vyhlazovací tábory navštívilo co nejvíce US novinářů a kongresmanů, kdyby náhodou v budoucnosti byla tendence nacistické zločiny zlehčovat …

V 6/45 Američané z U.S. Signal Corps ještě natočili 60 minutový dokument nazvaný Atrocity (Zvěrstva) . Šlo o široký záběr svědectví nejen internovaných, ale i místního obyvatelstva, kteří do táborů docházeli jako  „ civilní zaměstnanci „ (např. do Osvětimi místní Poláci dodávali seno pro koně) , i zadržených katanů z SS . Snímek informoval o způsobech mučení a druhů poprav v jednotlivých táborech.

Teprve poté, když dokumenty o nacistických zvěrstvech natočili i US filmaři, US veřejnost uvěřila i těm sovětským z dílny Artkina .

V 6/45 pouze US módní měsíčník Vogue uveřejnil na titulní straně hromadu mrtvých kostlivců v pruhovaných hadrech, a spolu s reportáží své fotografky Lee Miller i další její fotografie, které pořídila v den osvobození vyhlazovacích  Dachau a Buchenwald při své cestě po Německu s US jednotkami. Fotografie poslala do redakce s telegramem :“ Prosím věřte, je to pravda … „ . Vogue uveřejnil i její fotografie německých vojáků, kteří zde před příjezdem Američanů spáchali sebevraždu.

Vystihnout celou hrůzu vyhlazovacích táborů bylo nemožné – také proto, že sami přežilí psychicky nemohli či nechtěli o těchto hrůzách a svém ponižování mluvit, někteří se styděli, jiní chtěli zapomenout, ale všichni po zbytek života trpěli depresemi. Často děti, které se jim narodily po válce, ani nevěděly, že jejich rodiče byli v koncentráku .

Mnozí ztratili schopnost rozlišovat mezi přiměřeností a krutostí, a byli svým okolím považováni za nemilosrdné lidi.

Jen pár přímých svědků se dokázalo vrátit do psychotických podmínek ghett a vyhlazovacích táborů , a zaznamenat je na papír.

Paul Celan, viz níže,  jednu svoji báseň končí slovy :“ Niemand zeugt für den Zeugen“ /doslova Nikdo nesvědčí pro svědka, mínil asi Koho si může povolat na potvrzení svého svědectví Přežilý vyhlazovacího tábora, když je ze všech popel ?, slova, která podle Lanzmanna hrubě překroutil „mladý“ Yannick Haenel ve své knize o Janu Karském, viz níže, když se v doslovném překladu táže :“ Kdo svědčí pro svědka?/Kdo potvrdí slova svědkova, že si nevýmýšlí …

Někteří přežilí své svědectví zpracovili jen jako románovou fikci, např. Edgar Hilsenrath/1926/, německý Žid, se kterým jeho matka v roce 38 uprchla do rumunské Bukoviny, kde byli později nahnáni do ghetta. Jeho Noc z roku 66  popisuje život v ukrajinském ghettu. Polský Žid Jurek Becker /1937 -1997/, se dostal do místního ghetta ve dvou letech, v pěti letech  byl poslán do koncentračního tábora Ravensbrück, poté do Sachsenhausen, matka nepřežila, s otcem žil po válce v NDR, v roce 77 „přešel“ do západního Berlína.

Jeho román Jakob der Lügner/Lhář z roku 69 byl zfilmován.

Imre Kertész *1929( Osvětim, Buchenwald), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 02, román Člověk bez osudu z roku 75. ,

Rakouská Židovka Ruth Klüger *1931, od roku 47 v US,  byla  v roce 41 internována s rodiči v Terezíně, otec pokus o útěk nepřežil, v roce 42 deportována do Osvětimi, poté do pobočky KL Gross-Rosen v Christianstadt, napsala mj. autobiografii Stále žiji z roku 92 .

„Kanonická“ díla o vyhlazovacích táborech vzešla z per následujících přežilých , třebaže všichni dlouho hledali nakladatele :

Primo Levi /1919-1987/

V Itálii v 7/38 fašistická vláda na naléhání Berlína vyhlásila Rasový manifest, podle kterého Italové spadali do árijské rasy, Židé a spol. do podrasy. V 9/38 byl upřesněn přijetím rasových zákonů , do 7/38 v Itálii antisemitismus v podstatě neexistoval, do Fašistické strany vstupovali i Židé.

V 9/43 se chemik Primo Levi přidal k italským partyzánům, vzápětí byl zatčen . Když jej chtěli na místě zastřelit, přiznal se, že je Žid , tak jej poslali do internačního tábora Fossoli u  města Modena .

Dokud byl tábor pod italskou kontrolou, měli se internovaní „dobře“ , včetně pravidelného přídělu jídla, velké porce jako pro vojáky.

Peníze, které měli u sebe, si mohli nechat, a mohli dostávat i peníze zvenčí.

V 1/44 však tábor obsadili Němci, a v 2/44 byli všichni deportováni do Osvětimi, v němž Levi strávil 11 měsíců ( vězeň v Osvětimi vydržel naživu v průměru tři měsíce) . Z transportu 650 italských Židů přežilo jen 20 …

Další důležitá díla s problematikou koncentráků  : 1946 Svět koncentráku David Rousset , 1949 Lidský druh Robert Antelme, 1951  Breviář nenávisti  Leon Poljakov (Francouz),  1957 Noc Elie Wiesel, 1961 Likvidace evropských Židů Raul Hilberg vídeňského původu. 

Elie Wiesel (*1928) , původem rumunský Žid, byl s rodiči a s třemi sestrami za madˇarské okupace deportován z rumunského ghetta do Osvětimi v 5/44, rodiče a mladší sestra nepřežili. S otcem byl v pracovní jednotce v lomu, počátkem 1/45 když již otec pracovat nemohl, dozorce jej ubil k smrti.

Elie Wiesel původně o prožitých hrůzách nechtěl psát, přemluvil jej až Francois Mauriac , nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 52 /1885-1970/. Na jeho popud napsal v jiddiš A svět mlčel , kniha o 900 stranách vyšla v Argentině, její zkrácená verze o 128 stranách je ona slavná Noc .

Hanns Mayer alias Jean Améry/1912-1978 spáchal sebevraždu prášky na spaní v salcburském hotelu/, rakouský Žid, jehož otec padl v 1. sv. válce, matka jej vychovala jako římského katolíka. Přes její protesty se oženil s Židovkou, se kterou po Anschlussu prchl do Francie, kde byli internováni na jihu.

Améry z tábora utekl do Belgie, kde se připojil k odboji. Po týdnech mučení v pevnosti belgického Gestapa ve Fort Breendonk u Antwerp  po svém zatčení v 7/43 byl deportován do Osvětimi, kde stavěl továrnu IG Farben, byl převezen do Buchenwaldu , poté do Bergen-Belsen, který v 4/45 osvobodili Britové.

Hanns Mayer si v roce 45 anagramem změnil jméno na Jean Améry, a usadil se jako novinář v Bruselu.

Také on neměl v úmyslu psát žádné memoáry z nacistických koncentráků, ale přemluvil jej k tomu německý spisovatel a básník Helmut Heissenbüttel, takže v roce 64 napsal knihu úvah Jenseits von Schuld und Sühne/Co je vina a co pokání?

Básník a překladatel s literárním pseudonymem Paul Celan /1920-1970, obdivovatel Franze Kafky, spáchal sebevraždu utopením v Seine/ rumunský Žid z německy mluvící rodiny skončil  s rodinou v rumunském ghettu v 10/41, v 6/42 byli Židé deportováni, jeho rodiče zahynuli. 1952 se oženil s francouzskou výtvarnicí a aristokratkou Giselou de Lestrange, a stal se francouzským občanem.

Napsal známou báseň o osvětimském orchestru Todesfuge, jehož členové  museli zpívat klasické německé písně a tancovat německé tance, žádný z jeho členů nepřežil.

Známá je Celanova báseň „Todtnauberg“ , kterou napsal jako poděkování poté, co v roce 67 strávil víkend  na „chatě“  univerzitního profesora Martina Heideggera, jednoho z nejvlivnějších filozofů 20.stol. /1889-1976/, oddaného člena NSDAP od roku 33 do roku 45, jenž v roce 35 přednesl přednášku na téma „ velkolepost nacismu“  …

Celan, jenž po válce  rozebíral „německou vinu“ , však nedosáhl toho, co zamýšlel : nepřiměl Heideggera, aby „ o své vině promluvil“ ( Celan netušil, že Heidegger  v 9/66 poskytl rozhovor časopisu Der Spiegel s tím, že bude uveřejněn až po jeho smrti ( byl uveřejněn 31.5.76) , ve kterém „ vysvětloval“ svoje členství v NSDAP a  svoji veřejnou podporu Hitlerovi „jen“ tím, že chtěl „ svoji univerzitu ve Freiburgu, na níž byl rektorem, ochránit před politizací“ , ale přiznal, že zpočátku mu nacionální socialismus učaroval ) ..

Hannah Arendt/1906-1975/,jeho studentka židovského původu, politoložka, se kterou před rokem 33 udržoval dlouholetý bouřlivý románek, která se kvůli němu v roce 29 z trucu provdala, aby se v roce 37 rozvedla, v roce 38 uprchla s matkou do Francie, kde byla internována, z tábora uprchla a pomáhala s bratrancem svého bývalého muže židovským uprchlíkům, kteří se do Francie valili.

1940 se provdala za levicového básníka Heinricha Blüchera, jenž v roce 28 na protest proti stalinizaci vystoupil z KSN . S ním a s matkou v roce 41 odjela z Francie do New Yorku, kde natrvalo zůstali i po válce. Arendtová při denacifikačním slyšení Heideggera vypovídala v jeho prospěch, na rozdíl od významného psychiatra a filozofa Karla Jasperse /1883-1969/, jenž potvrdil jeho „zanícený“ nacismus … Jaspers musel v roce 37 z univerzity odejít a měl zakázáno přednášet pro svoji židovskou „ pachutˇ“ /jüdische Versippung´- měl za manželku Židovku, se kterou se odmítl rozvést. Až do roku 45 jemu a jeho ženě nacisté vyhrožovali koncentrákem, podrželi ho však jeho přátelé z vědecké obce.

Po válce se Jaspers natrvalo z Německa odstěhoval do Basileje.

Křehká romantička Nelly Sachs /1891-1970/, nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 66.  nikdy se nevdala, dopisovala si se švédskou spisovatelkou Selmou  Lagörlof, první ženou, která dostala Nobelovu cenu za literaturu  (v roce 1909). Nelly Sachs při křištˇálové noci 11/38  hrůzou oněměla, ztratila schopnost mluvit. Týden předtím, než měla s 90letou matkou počátkem roku 40 nastoupit do koncentračního tábora v Německu, ji nacisté nechali s matkou odletět do Švédska, když Selma Lagörlof přiměla švédskou královskou rodinu, aby si jejich odchod na nacistech vyžádala ( Lagörlofová zemřela krátce nato v 3/40) …

Nelly Sachs se z nacistického teroru nikdy nevzpamatovala, trpěla depresemi, několikrát byla hospitalizována na psychiatrii.

Významná filmová díla : Noc a mlha od Alaina Resnais (55), Za ostnatým drátem od Armand Gatti (61), V ghettu od Frederik  Rossif (61) , Smutek a lítost od Marcel Ophuls (69) , Přežilí od Patricka Rotmana (pochody smrti, chaotický návrat přežilých z vyhlazovacích táborů, v dokumentu jsou i snímky, které byly v táborech tajně natočeny ), dokument BBC Osvětim-konečné řešení , Buchenwald od Jorge Sempruna je fikcí , podle něho hrůzy koncentráků nelze zdokumentovat jinak než fikcí – ale jak se třeba fikcí ukáže vnitřek plynových komor … V roce 93 známý režisér Claude Chabrol natočil Oko Vichy .

 Všechna výše zmíněná díla dokumentují osud Židů až od roku 41, jen dokument Shoah z roku 85 se krátce a nepřímo přes US historika  Raula Hilberga zmiňuje o pronásledování Židů v Německu již od 1/33 … Žádné z těchto dokumentů nezmiňuje ani Einsatzgruppen, které povraždily čtvrtinu evropských Židů .

Vyčerpávajícím způsobem zpracoval Konečné řešení židovské otázky Saul Friedländerve svém díle Nacistické Německo a Židé z roku 08 (1028 stran) …

Vedle archívních dokumentů, přináší i  svědectví přežilých a výpovědi katů, ale na rozdíl od monstrózního románu „ Laskavé bohyně “ Jonathana Littella z rodiny polských Židů (sám se za Žida nepovažuje)  z roku 06 , který obdržel cenu Francouzské akademie, etickým způsobem.

Jonathan Littell svoji bizarní knihu o judeocidě pojal jako hollywoodskou pornografii „sadismu, krve a spermií“ …

Nechává autobiograficky vyprávět fiktivního autora, jistého „SS- intelektuála“ homosexuální orientace, jenž dává slovo svým soukmenovcům, rovněž homosexuálům, jejichž sexuální orientací protkává celých 904 stran (autor sám je údajně homosexuál), a kteří jsou stejně jako on univerzitně vzdělaní, doktoři filozofie, právníci, lékaři, inženýři … 

„SS-řezníci“ jak z Einsatzgruppen, tak z vyhlazovacích táborů, ležérně vyprávějí, jako by seděli nad sklenicí s pivem a jako by se jich to vůbec netýkalo, svůj denodenní rytmus lidských bestií ve veškerých sadistických a perverzních detailech  …

Některé Littellovy německé výrazy , když se pokouší vtisknout knize nacistickými sympatizanty v několika slovnících dobře zdokumentovaný jazyk Třetí Říše/lingua Tertii Imperii (včetně vojenského humoru) , jsou chybné,  např. místo Kommissbrot/erární skýva chleba neustále cituje Kommissarbrod … 

Jeho „SS-intelektuál“ v nejhorších bojích na východní frontě, či v době, kdy Berlín pohlcují plameny, si surrealisticky čte Stendhala či Flauberta ( Littell píše francouzsky) …  Důvěryhodné není ani Littellovo tvrzení, že jeho hlavní vypravěč,  skutečný Obersturmbannführer dr. Maxmilián Aue, jenž vystudoval ve Francii, „uprchl po válce do Francie, kde žil pod jiným jménem“ …. SS soukmenovci do Francie nikdy neprchali, a když se jim nechtělo do Jižní Ameriky, v pohodě zůstali v Německu. Francii se vyhýbali i jako turisté …

V roce 08 vyšla knížka Bez štěstí nepřežiješ Thomase Buergenthala, který jako dítě přežil Osvětim.

Dobrým filmem je polský film Pamatuj si své jméno, kdy matka svému pětiletému synovi před oddělením v koncentráku vštěpuje, aby nezapomněl, jak se jmenuje, aby jej mohla po válce najít, či československý film Počkám, až zabiješ o kamarádství koncentráčníka a německého ovčáka- vězni je museli týrat tyčí, aby je tito psi, kteří rovněž trpěli hladem, nenáviděli, tento koncentráčník psa týral jen na oko …

Některé US filmy zobrazující Židy ve varšavském ghettu či v Osvětimi  dobře živené a v nažehlených oděvech jsou přes dobrý úmysl naivním výsměchem obětem  … Z US produkce jsou nejznámější Spielbergův Schindlerův seznam z roku 93 a Pianista Polanského z roku 02.

V roce 90 byl zfilmován příběh švédského diplomata Raoula Wallenberga/1912-1947?/, jenž zachránil minimálně 10.000 madˇarských Židů ( německý podnikatel původem z Moravy  Oskar Schindler 1.200) , a byl zavražděn NKVD, která jej přes maršála Malinovského pozvala do Debrecínu, kde měl Malinovskij po obsazení Madˇarska v 1/45  hlavní štáb. Poslední Wallenbergova zaznamená slova byla :

“ Jedu k Malinovskému  budˇjako host nebo jako vězeň, to ještě nevím.“

Předpokládá se, že jej na seznam NKVD lidí určených k likvidaci zapsal agent bolševiků Vilmos Böhm, madˇarský sociální demokrat, za 2.sv.v. velvyslanec ve Švédsku.

V roce 01 byl zfilmován i příběh Anny Frankové.

Teprve od 90.let se evropské vlády začaly překotně  omlouvat za „újmy „ Židům způsobené , a začaly s přemrštěnou okázalostí slavit „genocidní“ jubilea, zejména vstup Rudé armády do Osvětimi, takže slova holokaust/shoah zaplavila  média a politická pódia, zatímco vlny antisemitismu od války neopadly …

Genocida evropských  Židů ospravedlnila sionismus, úsilí za vytvoření židovského státu, s tím, že  víra v integraci a asimilaci Židů na nežidovských územích byla tragickou chybou. Na druhou stranu izraelská politická elita v roce 48 tvrdila, že „tragickou chybou evropských Židů bylo, že na hromadné popravy chodili jako ovce“ , a že tudíž izraelský stát bude muset vychovat „asertivnější“ občany …

PRUMYSLOVÉ VYHLAZOVÁNÍ  „CIKÁNU“  ZA  NACISMU

Do historie evropského rasismu se výrazně zapsaly švýcarské úřady, které jako první již na počátku 20.stol. vyhlásily rasové zákony proti „horší“ cikánské „rase“ , po Židech největší národnostní menšině v Evropě , které se jim nepodařilo přimět ke změně jejich kočovného způsobu života.

Po nástupu Hitlera  švýcarské úřady v rámci pseudovědecko-policejní „antropologie“ , zločineckého eugenismu a rasové „hygieny“ nejprve zahraniční „cikány“  utíkající z nacistického Německa systematicky zadržovaly a vracely zpět, a když nacistické pogromy na „cikány“ (  „Zigeunerplage/cikánský mor“, jak ve své knize Zigeuner Buch zdůrazňoval německý eugenista Alfred Dillman) vypukly „naostro“ , švýcarské úřady uzavřely hranice …

Okamžitě po svém nástupu k moci v 1/33 Hitler vyhlásil proticikánské zákony platící s okamžitou účinností, kdy němečtí „cikáni“ byli zbaveni německého občanství ( němečtí Židé byli německého občanství zbaveni v roce 35 norimberskými rasovými zákony, které se týkaly jen Židů ) .

V 10/39 Adolf Eichmann nařídil ke každému konvoji Židů připojit i konvoj „cikánů“ …

V 4/40 došlo na francouzské „cikány“, kterým francouzský zákon zakázal kočovat po Francii, v 10/40 začali být nacisty, kteří nařídili „internaci“ všech francouzských „cikánů“ v okupační zóně, deportováni do sběrných táborů ( jejich pochytání/policejní razie a převoz do sběrných táborů zajistili četníci z okupovaných zemí, kteří na příkaz okupační správy prováděli razie i v sirotčincích, aby neuniklo ani jedno cikánské dítě s „podřadnou“ krví  )  …

 31.7.42          Heydrich definitivně začlenil „cikány“ do „konečného řešení“ a 16.12.42

Heinrich Himmler, realizátor „konečného řešení“ ( jeho pravou „genocidní“ rukou byl šéf kriminální policie Artur Nebe, v poválečné „spravedlnosti“ mediálně opomíjený) , nařídil deportace všech „cikánů“  ze sběrných táborů Velkoněmecké říše do Osvětimi …

V 3/43 si Himmler vyžádal první číselnou bilanci „konečného řešení“ ( Korherrova zpráva ) .

V Osvětimi šel zbytek cikánského tábora/Zigeunerlager do plynu ( z 22.000 lidí v něm zbylo 2.900 ubožáků, z 90% jen matky s dětmi) v noci ze 3./4. 8.44 poté, co se jako jediný tábor vzbouřil (! , ve vyhlazovacích táborech ke vzpourám nedocházelo, ale politické frakce, v Německu pozavírané již od 1/33, v nich měly rozhozené sítě, které rozhodovaly, komu se dá větší šance, aby případně na úkor jiného přežil, např. větší dávkou chlebové kůrky, či pomoci při neschopnosti práce/v nemoci, bezkonkurenčně nejorganizovanější byli ve vyhlazovacích táborech komunisté -  v Osvětimi však došlo i k ojedinělé „vzpouře“ Sonderkommanda, v době „vzpoury“ prolezlého odbojářskými sítěmi, Sonderkommanda/Zvláštní byla složená z fyzicky zdatných vězňů, která obsluhovala plynové komory a spalovací pece, na východní frontě zahlazovala stopy po zvěrstvech nacistů, členové těchto komand byli vzápětí sami zlikvidováni )  …

Do té doby sloužili, zejména cikánské děti,  „lékaři“ Mengelemu pro jeho denodenní zvěrské pokusy, ale zrůdné pokusy in vivo na cikánských dětech byly systematicky prováděny i v jiných vyhlazovacích táborech, a dokonce i  v Ravensbrücku, v táboře pro politické vězně. Mengele např. sterilizoval bez anestézie nejen cikánské ženy, ale i malé holčičky, jeho obliba pro cikánská dvojčata, ze kterých sešíval siamská, je pověstná, z poloviny 22.000 cikánů zavražděných v Osvětimi, byla polovina dětí …

V plynu skončili i původní českoslovenští „cikáni“, a povšechně všechny cikánské rodiny ze všech okupovaných evropských zemí , z celkového počtu asi jednoho miliónu tehdejších evropských „cikánů“ bylo zplyněna polovina …

Třebaže v Norimberku při procesu s nacistickými lékaři byly pokusy na nich zdokumentovány, ani jeden „cikán“ nebyl předvolán jako svědek …

Po válce jim Německo nepřiznalo nejen žádné finanční kompenzace, tj. upřelo jim statut rasově pronásledovaných osob, ale mnohým z nich nevrátilo ani německé občanství   …

Genocidu cikánů za nacistů dodnes formálně uznalo jen Německo, a to v roce 91, třebaže první krok učinil kancléř Helmut Schmidt v roce 82 …

Pomník za dva milióny euro byl na náklady německé vlády zplyněným „cikánům“ v historickém jádru Berlína naproti Reichstagu postaven v létě 09 ( o původních  rakousko-uherských „cikánech“ se mluví jako o Romech, němečtí „cikáni“ se nazývají Sinti, na pomníku je v jednom citátu i nacistický výraz Zigeuner) …

V roce 05 zde byl postaven pomník i vyhlazeným Židům, v roce 08 zplyněným homosexuálům, zatýkaným od 1/33 ( kromě těch se stranickou legitimací NSDAP), 18.1.09 před budovou německé Filharmonie byl odhalen pomník eutanázií vyhlazeným tisícům mentálně a tělesně postiženým Němcům , zvažuje se pomník na památku 3.5 miliónům sovětských válečných zajatců, které Němci na přání Stalina nechali zemřít za ostnatým drátem hladem …

Cikánů bylo údajně v Evropě kolem 20 miliónů , dnes je jich podle Rady Evropy údajně kolem 12 miliónů, z toho přes devět miliónů v zemích EU, která kritizuje „protirómské cítění“ v Itálii, ČR, Slovensku,Madˇarsku, Rumunsku a v Kosovu, viz Markus End  Antiziganistiche Züstande z 09, třebaže i Romové jsou podle zákonů EU „stoprocentními evropskými občany“ …

Také Hillary Clintonová se nechala slyšet, že „práva Romů jsou prioritou Obamy a jeho vlády“ …

Nicméně „evropská deklarace“ z Cordoue o právech Romů  z 4/010 vyzněla naprázdno, a neobsahuje žádné konkrétní závazky.

Německý národ „o ničem nevěděl“ …

10.5.05 Berlín slavnostně odhalil Památník Židům zavražděným v Evropě.

„Pásku“ přestřihával prezident Horst Köhler, jenž byl silně vyveden z míry srdceryvným dojetím německých ministrů. Zatímco Gerhard Schröder otevřeně brečel jako krokodýl, Joschka Fischer své „silné emoce“ skrýval za obřími černými brýlemi, zatímco TV kamera sjížděla pokorně skřížené ruce na prsou ministra obrany Petera Strucka, a „upřímně“ potlačované slzy předsedkyně strany Zelených Claudie  Roth.

Peter Longerich, šéf Badatelského střediska Holokaustu při Londýnské univerzitě, napsal knihu Němci a konečné řešení :“O ničem jsme nevěděli“  … Longerich toto tvrzení popírá, a na podporu svého tvrzení uvádí zprávy nejrůznějších německých institucí, dobové novinové články, zprávy rozhlasového vysílání, filmových týdeníků, korespondenci zahraničních novinářů a diplomatů ….

Netečnost a lhostejnost řadových německých občanů ve svých Pamětech či autobiografických románech potvrzuje i celá řada autorů, kteří přežili institut totálního nasazení v Německu …  Jeden autor píše, že když tyto kostlivce po šichtě odváděli z továren, „němečtí občané,kteří se s nimi na chodníku čelně střetli, měli do soucitu hodně daleko „ …

Spojenci a Osvětim, věčné nezodpovězené téma

Z Osvětimi uprchla asi stovka vězňů, mezi nimi dva inženýři s plány vyhlazovacího tábora, kteří se přes Švýcarsko dostali do UK, kde žádali, aby spojenci bombardovali koleje vedoucí do Osvětimi ( US ministerstvo obrany bylo v létě 44 zavaleno podobnými peticemi) přesto koleje do Osvětimi,které vedly až do plynových komor, zůstaly jedinou tratí, která v této oblasti nebyla bombardována …

Proněmecký náměstek US ministra obrany McCloy, původně právní zástupce německého koncernu IG Farben v US ( IGF byl obžalovaný v Norimberku, mj. vězni pro něj jako otroci pracovali) , budoucí šéf US okupační zóny v Německu a prezident Světové banky v letech 47-49, který ve své zóně  „omilostnil“ mj. Klause Barbieho, souhlas s bombardováním „prostě“ nedal s tím, že tuto oblast by z UK dosáhly jen těžké bombardéry, které by letěly na jistou smrt, třebaže o pár měsíců později spojenci bez velkých ztrát bombardovali továrnu na výrobu syntetických maziv a gumy osm kilometrů od Osvětimi – z Itálie  …

US bombardéry do oblasti kolem Osvětimi z italské základny Foggia létaly zcela pravidelně, ale kolejím vedoucím do Osvětimi, se úzkostlivě vyhýbaly …

BBC dokument z roku 04 Osvětim,zapomenuté důkazy, upozorňuje, že  US průzkumný letoun pořídil letecké snímky průmyslové továrny na smrt Osvětim Birkenau 4.4.44, na kterých zachytil plynovou komoru, krematorium, popravčí zedˇ, strážní věže, bezpečnostní ploty,internační baráky, a další snímky ze 8/+ 9/44 zachytily i vlak, který přivezl deportované Židy …

Po válce McCloy veškerou vinu svalil na Brity s tím, že o cílech náletů rozhodoval jen LON, poté tvrdil, že Osvětim nechtěl bombardovat prezident Roosevelt s tím, že by o život přišli i tamní vězni, a McCloy Roosevelta jen kryl ( Roosevelt byl známý tím, že do poslední chvíle svého života odmítal tvrzení o masovém vyhlazování Židů, což se projevilo mj. i tím, že např. NYC Times v letech 39-45 své články o pronásledování Židů nacisty vkládalo na „podřadné“ stránky, třebaže jejich šéf Arthur Sulzberger byl sám židovského původu )   …

McCloy tvrdil, že „on sám nemohl vydat rozkaz k bombardování Osvětimi, stejně jako nemohl vydat rozkaz k náletu na Berlín ( ale když byl počátkem roku 45 v terénu, přiměl generála Jakoba Deverse, aby postupoval podle jeho vlastních plánů) …

Allen Dulles ze svého ústředí ve Švýcarsku navrhl nacistům výměnu některých Židů z Osvětimi za nedostatkový kaučuk na výrobu pneumatik – SS přivezlo pět plných vlaků  napěchovaných Židy, ale Dulles požadoval jen pět jmen, ostatní nepřevzal …

AFÉRA JAN KARSKÝ /1914-2000/

Režisér Shoah z roku 85  Claude Lanzmann (*1925) v 1/010 ve francouzském týdeníku Marianne z 23.1.010 obvinil Yannicka Haenela (*1967) , autora knihy o polském odbojáři Janu Karském, z falzifikace historie.

Tento „román“ vyšel v 9/09, o dva měsíce později dostal literární cenu .

Haenelova kniha má tři kapitoly, druhou tvoří 80stránkové svědectví Karského, které publikoval již v roce 44 s názvem Tajný stát (odboj AK ), jenž byl ve své době bestsellerem.

Lanzmannovi vadí  všechny kapitoly, především první, která přetiskuje Karského dlouhé vyprávění na kameru z roku 78 zveřejněném v Lanzmannově dokumentárním snímku Shoah , „aniž by Lanzmanna požádal o souhlas, zatímco  v druhé kapitole Haenel zase parazituje na Karském  …“ .

O třetí kapitole, kterou autor jako jedinou „sám“ napsal, Lanzmann prohlašuje, že „ Haenelův Karský neodpovídá skutečné postavě …“ .

Haenel na Lanzmanna ostře zaútočil s tím, že Lanzmann jeho knihu četl již v 6/09, takže pravým důvodem kritiky je to, že „ Lanzmann nedávno podepsal kontrakt s kanálem Arte na filmový životopis Jana Karského“   …

Haenel dále veřejnost upozornil na to, že Lanzmann „ přiměl Karského, aby v roce 78 promluvil na jeho kameru dopisem ze 7.8.78, ve kterém psal, že „ za osud Židů v okupovaném Polsku nemohou příšerně antisemitští Poláci, ale spojenci, kteří vražděným Židům nepomohli, a že při svých cestách po Polsku byl udiven, kolik Poláků Židům za okupace pomohlo“ , a slíbil Karskému, že  „ záchrana Židů hodnými Poláky (Karským) bude jedním z témat filmu“ ( tento dopis cituje E.Thomas Wood + Stanislaw M.Jankowski v životopisu Karského z roku 94 How One Man Tried to Stop Holocaust ). Druhý den natáčení však Karský , podle Haenela,  změnil názor, a již odmítl před kamerou promluvit …

Film Shoah se nejen nezmiňuje o Polácích, kteří Židům pomohli, ale Lanzmann ve filmu nezveřejnil ani tu část rozhovoru s Karským, ve kterém mluví o svých cestách kurýra polského odboje k Churchillovi a Rooseveltovi, aby je přemluvil do nějaké akce na pomoc průmyslově vyvraždˇovaných Židů, např. k bombardování kolejí vedoucím až před vrata plynových pecí  …

Haenel tvrdí, že „ Karský byl touto Lanzmannovou cenzurou velmi zklamaný (Lanzmann tvrdí, že „ Karského chránil před sebou samým „) , a v 2/86 v článku, který vyšel v polštině, francouzštině a angličtině  „Shoah, jednostranný pohled na holokaust“, Karský vyzýval k natočení jiného dokumentu, ve kterém by popravdě zaznělo, jak se LON, a hlavně Washington k vyhlazování Židů , a k žádosti polské exilové vlády o nějakou akci v jejich prospěch, spojenci postavili …

Lanzmann se Haenelovi vysmál s tím, že právě naopak svůj nový film „Karského zpráva“ (druhý den natáčení s Karským z roku 78)  natočil během jednoho měsíce po vydání Haenelovy knihy jako reakci na ni, aby nastolil pravdu.

Lanzmann uvádí, že s Karským  v jeho bytě ve Washingtonu natáčel celé dva dny, a že Karský, čestný občan Izraele, v Shoah po pravdě vystupuje jako člověk, kterého zvěrstva páchaná na Židech psychicky poznamenala, a že nechal Karského ve filmu Shoah na závěr pronést :“Svoje poslání, kterým mě pověřili židovští představitelé varšavského ghetta, jsem splnil, a o tom, co jsem na vlastní oči viděl, jsem spojence informoval .“

Lanzmann Haenelovi na jeho obvinění, že Karského oklamal, aby jej přiměl promluvit před kamerou, odpověděl: “  Kromě toho, že jsem celou dobu války vodil za nos nacisty, protože jsem měl papíry na falešné jméno, samozřejmě že jsem musel při natáčení „klamat“ . Když se natáčí film jako Shoah, tak nelze respektovat pravidla fair play hráče kriketu z Etonu .

Oklamal jsem spoustu lidí, abych film mohl natočit, komunistickou byrokracií v Polsku počínaje, abych v Polsku vůbec mohl natáčet …

Nezastavil jsem se před ničím, abych prolomil poválečnou zedˇ mlčení a lhostejnosti o průmyslovém vyhlazování Židů .

Karskému jsem řekl to, co komunistům ve Varšavě : že se v mém filmu bude řešit jak otázka záchrany Židů, tak otázka odpovědnosti spojenců. Třebaže jsem podle Haenela Karského oklamal, aby promluvil, nezabránilo to našemu přátelství, dopisovali jsme si dlouhá léta …

O mém filmu Shoah v roce 85, kdy polská komunistická vláda zuřila, že jsem jí podvedl, a požadovala na Francii, aby film zakázala promítat, Karský napsal, že je to nejvýznamnější počin v medializaci holokaustu .“

Janu Karskému / vlastním jménem Kozielewski/, nejmladšímu z osmi dětí z přísně katolické rodiny, bylo 25 let, když Polsko v 9/39 obsadili nacisti a o 14 dní později i bolševici.

V té době již dva roky působil v diplomatických službách v Berlíně, ve CH a v UK.

Po vypuknutí války byl mobilizován, a hned v 9/39 zajat Rusy, před kterými předstíral, že je řadový voják, nikoliv důstojník (unikl tak Katyni, kde skončili ti, kteří padli do rukou bolševikům spolu s ním) .

Když bolševici „své“ polské válečné zajatce předali v 11/39 Němcům, Karský uprchl z vlaku, který je vezl do německé zóny .

Nejprve se zapojil pod hlavním pseudonymem „Karský“ do ZWZ, předchůdce odbojové Armády krajovej/AK /Zemská armáda v Němci okupované zóně.

Protože ovládal AJ,N, F působil u AK od 1/40 jako její hlavní  „diplomatický“  kurýr  mezii ní a polskou exilovou vládou  nejprve usídlenou v PAR ( při své misi na Slovensku v 7/40 byl zatčen ve slovenské části Tater, a  na Gestapu mučen tak, že v obavě , aby něco nevyzradil , si podřezal žíly, takže jej převezli do nemocnice v polské části Tater, ze které jej polští odbojáři propašovali) .

Po napadení Francie polská vláda (premiér Wladislaw Sikorski) přesídlila do LON , kde Karský Churchilla v roce 42 osobně a naléhavě seznámil s průmyslovým vyhlazováním polských Židů, poté co v 7/42 začaly masové deportace z varšavského ghetta, kdy 300.000 Židů z 500.000 namačkaných do ghetta, jehož zdi Němci v 10/39 ještě obehnali ostnatým drátem a ponechali je tak hladu a nemocem, Němci deportovali do obskurní vesnice asi 96 km od Varšavy, u které postavili obří vyhlazovací tábor.

Každý den bylo 10.000 Židů  shromážděno na Umschlagplatz, náměstí v ghettu, kde byli nacpáni do vagónů, kteří je dopravili do vyhlazovacího tábora.

Ministr zahraničí polské exilové vlády Edward Raczynski předložil o vyhlazování v Osvětimi aj. polských táborech ještě podrobnější zprávu  z 10.12.42 The mass extermination  of Jews in occupied Poland adresovanou vládám členských států Společnosti národů , včetně odbojem z AK  pořízeného mikrofilmu , se žádostí, aby spojenci něco podnikli.

Roosevelta Karský osobně informoval o vyhlazování Židů v Osvětimi  v 7/43.

Měl informace z prvé ruky, protože  s pomocí židovské odbojové buňky přímo z ghetta, pronikl do ghetta v hadrech se žlutou hvězdou vykopaným tunelem,

Viděl na ulicích umírat tisíce vychrtlých kostlivců, nahých mrtvých těl, zubožených dětí bez jakéhokoliv výrazu v očích.

Z jednoho bytu Karský sledoval, jak dva vypasení mladíci z Hitlerjugend pořádali ze zábavy hon na Židy, a když je ze svých pušek střelili, bavili se agónií svých obětí … Karský si pamatuje, že židovský právník Leon Feiner, jenž jej ghettem provázel (zahynul v Osvětimi), stále mumlal :“ Pamatujte si to, a vyprávějte to na Západě každému, koho potkáte“ …

Židovští představitelé ghetta se domnívali, že když spojenci zahrnou vysvětlující propagandou německý národ, aby pochopil, že nacisté páchají genocidu, že se Němci proti Hitlerovi vzbouří a svrhnou ho. Pro případ, že by nedošlo k povstání německého lidu, na který Židé spoléhali, měla spojenecká propaganda dát Němcům jasně najevo, že poválečnou odpovědnost za genocidu ponese celý německý národ …  Leon Feiner  ještě dodal :“ Řekněte to všem, aby ani jediný představitel členského státu Společnosti národů nemohl po válce prohlásit, že o našem vyhlazování nevěděl “ …

Představitelé varšavského ghetta věřili, že židovská diaspora v US podnikne na jejich podporu rozhodné kroky, např. hladovky až do úplného skonání, aby pohnula svědomím US veřejnosti …

O několik dní později v uniformě ukrajinského dozorce byl stejnou židovskou odbojovou buňkou propašován do vyhlazovacího tábora Belzec, alespoň si to myslel, ale jeho životopisci Wood + Jankowski se domnívají, že to nebyl Belzec, ale „jen“ třídící tábor pro Židy Izbica Lubelska u Varšavy.

Lanzmanna ve Třetí kapitole zejména naštvala pasáž, v níž Haenel popisuje návštěvu Karského u Roosevelta, jenž jej pozval do Bílého domu 28.7.43.

Podle autora knihy Karský o Rooseveltovi prohlásil, že „ se více zajímal o nohy přítomných dam, než o osud Židů v okupovaném Polsku …“ .

Uprostřed zprávy o vyvraždˇování Židů, kterou mu Karský četl při druhém setkání s ním, jej FDR  náhle přerušil, a zeptal se, „ jak se v okupovaném Polsku starají o koně “ ….

Lanzmann tvrdí, že „ Roosevelt Karského vyslechl velmi pozorně, a tento si z Roosevelta odnesl kladný dojem ( Haenel tvrdí, že Karský o FDR prohlásil, že „ byl korunovaným králem pokrytců“ )  „ , a že o tom má důkaz v podobě oné nezveřejněné pasáže z Karského vystoupení před kamerou z druhého dne roku 78 …

Karský se  svojí zprávou seznámil i další US politiky, mj. Donovana z OSS, Cordella Hull, Stephena Wise a Felixe Frankfurter, jenž později řekl: “ Neřekl jsem mu, že je zpráva lživá, jen těžko uvěřitelná „ …

Karský svoji zprávu o vyhlazování Židů předložil i  UK a US médiím ( v LON mj. o své zprávě mluvil s prominentním novinářem Arthurem Koestlerem) ,US biskupům, včetně kardinálu Samueli Stritch, US intelektuálům, magnátům Hollywoodu, kteří byli Židé, ale marně .

Zprávou o vyhlazování Židů se nikdo z US prominentů, včetně z US židovské diaspory,  nebyl ochoten zabývat, třebaže NYC Times v roce 42 za všeobecné lhostejnosti jen „mimochodem“  malinkými písmenkami informovaly, že v Evropě bylo vyhlazeno již 2 milióny Židů, přičemž zprávu  umístily někam do rubriky „Jak krmit králíky“ …

FDR, pokud se nezajímal o polské koně, s vážnou tváří Janu Karskému naznačoval, aby  „ židovským představitelům varšavského ghetta vzkázal, at´ Hitlerovi pohrozí, že jej po válce pověsí jako válečného zločince“ …

US ministerstvo zahraničí odmítalo jakékoliv informace o vyhlazování Židů přijmout, aby nemuselo něco podniknout .

Když již hrozilo, že se veřejnost dozví o úmyslném zamlčování informací o vyhlazování Židů, FDR vytvořil Výbor pro uprchlíky s rozpočtem tak nízkým, že stačil jen na platy jeho funkcionářů a na založení jednoho uprchlického tábora  …

Oficiálně US zachránily 200.000 Židů.

V roce 95 Karský veřejně prohlásil „“ Nacisté 6 miliónů Židů průmyslově vyhladili v naprosté pohodě, protože spojenci rozhodli, že jakákoliv akce na jejich záchranu by je stála příliš mnoho peněz. O žádné gesto v jejich prospěch se nepokusila žádná vláda na světě, ani církevní představitelé, ani nevládní organizace, třebaže po válce všichni tvrdili opak. Těch několik tisíc přežilých přežilo jen díky tomu, že jim pomohlo několik tisíc jednotlivců z Ukrajiny, Polska , Francie, Belgie a Dánska.“ …

Karský byl po válce jako člen nekomunistického odboje zbaven komunisty polského občanství, v roce 54 přijal US občanství a přednášel mezinárodní právo .

V roce 65  (51) se oženil s 55 letou choreografkou a tanečnicí Pola Nirenskou, Židovkou, která za holokaustu přišla o všechny příbuzné. Děti neměl.

Až po pádu komunismu byl v Polsku ověnčen nejvyšším státním a vojenským vyznamenáním .

Lanzmannovi v Německu v 9/010 vyšly Paměti, ještě před vydáním se však v Německu rozpoutala polemika ohledně dvou stránek Lanzmannovy biografické knihy z roku 09.

V roce 49 byl Lanzmann asistentem na Freie Universität /FU v západním Berlíně, a v této knize z roku 09 prohlašuje, že na FU vládli „nacističtí byrokraté“ , kteří mu neumožnili pronést přednášku o antisemitismu, konkrétně rektor univerzity Edwin Redslob. Lanzmannovi přednáška vyšla ve východoberlínském Berliner Zeitung, i s básní, kterou svého času Redslob věnoval své obdivované herečce Emmě Göringové, načež byl Redslob okamžitě vyhozen …

Lanzmannovi 7.1.010 odpověděl v týdeníku Die Zeit Christian Welzbacher, životopisec Redsloba /1884-1973/.

Podle něj Redslob, vášnivý expresionistický malíř amatér a obdivovatel Goetha, byl po nástupu nacistů k moci ze své funkce odstraněn, a po válce byl cíleným terčem útoků německých komunistů. Podle Welzbachera Redslob nebyl v roce 49 vyhozen, ale o 6 měsíců později z funkce odstoupil, protože dosáhl důchodového věku .

Lanzmanna se zastal Frankfürter Allgemeine Zeitung/FAZ v článku Jürga Allwegga, jenž odsoudil „ štvavou kampaň proti Lanzmannovi“, na což mu 14.1.010 odpověděl šéf kulturní rubriky týdeníku Die Zeit Florian Illies, že „ Die Zeit proti Lanzmannovi nevede štvavou kampaň, jen se distancuje od některých jeho tvrzení, a že naopak, když němečtí extrémisté v Hamburku na podzim 09 znemožnili promítání Lanzmannova filmu Proč Izrael z roku 73, jeho rubrika proti akci extrémistů protestovala …“  .

Do polemiky se zapojil i pařížský kulturní dopisovatel FAZ historik Johannes Willms, jenž pro FAZ Redslobovu biografii recenzoval. Willms prohlásil, že „Redslob vůbec nebyl odpůrcem nacistů, jak jej Welzbacher předkládá, ani člověk, který se po nástupu nacistů uchýlil do svého nitra/vnitřního exilu, jak o sobě po válce tvrdilo mnoho německých intelektuálů, ale že naopak byl sympatizantem/Mitläufer nacistů, jehož díla o Goethovi a Napoleonovi zdobila knihovny SS „  …