Děkuji autorce za článek. Je zajímavý i kvůli sobě samému, avšak vedle toho bych ho nejednomu Čechovi doporučil i z jiného důvodu: Mnozí Češi mají tendenci k sebemrskačství. Podle takovýchto jedinců jsou všichni kolem úplně skvělí a my jsme oproti nim v suterému lidské kvality. Stejný přístup uplatňují i k hodnocení období nacistické okupace. Všichni byli hrdinové, jenom my jsme byli bezpáteřní kolaboranti. V extrému to jde tak deleko, že někteří lidé (i když, abych byl spravedlivý, musím uvést, že to jsou doopravdy jenom extrémy) v souvislosti s válkou nás staví do ještě hanebnějšího světla než Němce.

Já jsem vždy zastával názor, že Češi jsou v dobrém i ve zlém úplně stejní jako ostatní národy (s výjimkou porovnání s Němci v době druhé světové války, kdy naopak jasně vyhráváme na morální body, což není naše zásluha, ale důsledek toho, že toto období německých dějin je mimořádně negativní). Ale ostatní? Jestliže například Poláci byli za války mnohem statečnější než my, tak o to hůře se chovali k Židům a navíc mají na sobě kaňku z dob sudetské krize rok před vypuknutím války.

Proto jsem rád, že autorka ukazuje, že i v jiných státech a v dějinách jiných národů je ten historický i současný chleba o dvou kůrkách, jako je v české současnosti a v české historii. Cimrmanovské huráčešství je mi k smíchu, ale české sebemrskačství je mi protivné.