Francouzský „ romantický „ fašismus

Fašisticko-monarchistické hnutí Action francaise/AF Charles Maurras /1868-1952/ Spisovatel a novinář, v mládí přítel Anatola France, poté se přimkl k monarchistickým nacionalistům orleánského směru (ze kterého vycházela i rodina de Gaulla, za krále uctívali Pařížského hraběte/ vévodu Filipa Orleánského, duc de Guise et comte de Paris, žijícího v monarchistické Belgii) – Maurras po odchodu CHDG do Londýna de Gaullovi nemohl přijít na jméno) .

1898, když zuřila aféra Dreyfus, a levicový svaz intelektuálů l´Union pour l´action morale, jehož členem byli i Maurras a Maurice Pujo, se připojil k obhajobě Dreyfuse, a napadal jak  francouzskou armádu, tak Francii samotnou, Maurras a Pujo  z něho vystoupili, a  1905 založili nacionalistickou a katolickou (proto antisemitismus, třebaže Maurras nebyl bigotním katolíkem jako např. CHDG ) Ligue d´Action francaise ( v podstatě Národní fašistická strana ), a začali vydávat časopis stejného jména Action francaise, který odebíral i otec CHDG, ve kterém pranýřovali laxnost republikánských institucí vůči nevlastenectví a podrývání bezpečnosti Francie .

Proti laickorepublikánské tezi maurrasisté postavili katolickomonarchistickou antitezi (mezi zakladateli AF byl i skeptik hrabě Léon de Montesquieu, jenž padl na frontě 1915, a spisovatel Léon Daudet ).

Maurras se tak stal zakladatelem francouzského „ romantického „ fašismu, jediného „ autentického“ (ryze konzervativního) fašismu ( Maurras zdůrazňoval integrální nacionalismus/vlast nade vše, a  nacionální katolicismus, sloužící vlasti, ne Papežskému stolci - AF měla výrazný vliv na katolickou mládež,  1926 papež Pius XI  AF vyobcoval, Pius XI odsoudil komunismus i nacismus. Až 1939 nový papež Pius XII svoji klatbu nad AF zrušil ( v 7/33 v rámci své „ neutrality“  Vatikán podepsal s von Papenem tzv. říšský konkordát/Reichskonkordat  o ochraně katolické církve ( především katolického majetku), který nacisté nedodrželi, katolické kněze posílali do Dachau a  katolický majetek konfiskovali, proti čemuž se Pius XI v roce 36 ostře a bezvýsledně ohradil ) …

Maurrasisté/ “ autentičtí fašisté ”, rozvíjeli své teorie jen na nacionalistickém základě (Francie pro Francii, antikosmopolitismus proti internacionalismu, čímž vystoupili i proti národní buržoazii sdružené pod ateistickou La Nouvelle Droite, propagující kosmopolitismus a globalismus ) - plány na světovládu se Maurras  nezabýval.

V sociální sféře maurrasisté vyzdvihovali antiegalitářství, založené na biologickém determinismu, proti socialistické mechanické rovnosti .

Maurras jako šéf AF veřejně vyzýval k vraždám Lize AF nepohodlných lidí, např. 1925 ve svém projevu vyzval k zavraždění ministra vnitra Abrahama Schramecka slovy : ” Dám příkaz k prolití vaší krve bídného psa, jestliže budete nadále zneužívat svoji veřejnou pravomoc, a nařizovat vraždy francouzských vlastenců noži a kulkami od moskevských banditů , které obdivujete ” …

Byl sice odsouzen za vyhrožování smrtí, ale záhadné vraždy členů AF ustaly.

Podobnými slovy zaútočil proti Léonu Blumovi v 5/36 :

” Bluma je nutno zavraždit jako Žida, jenž nás uvrhne do bratrovražedné války s našimi italskými fašistickými přáteli „ ...

V 6/36, když Blum nastoupil do funkce premiéra, Maurras napsal : “Tento německý Žid je na odstřel !” ( Poslanec Xavier Vallat lamentoval : ” Tato stará galsko-románská země bude vedena německým Židem - nezaměstnaným tedˇzbývá jen Armáda spásy či odbory ! ”  - v  Nice stejný poslanec 1937 bouřil , že “ od roku 36 Francie pleněná bolševiky již nechce, aby jí dál vládli Židé bezdomovci/myslel Židé apatridés bez státní příslušnosti, jak je nacisté zbavovali občanství ).

AF byla jak protirevoluční, tak protiburžoazní, buržoazie přivedla Francii do dekadence, proto AF usilovala o nový ( většina z jejích přívrženců o monarchistický) řád, a útočila proti republikánským institucím – parlamentu a demokracii ...

Členové AF byli obdivovatelé diktátorů typu bigotních katolíků a monarchistů španělského Franka a portugalského Salazara, mnozí z nich odmítl nacismus jako „ neslučitelný s civilizací “ .

Maurras otevřeně podporoval Mussoliniho a generála Franka, a měl velký vliv na portugalského diktátora Salazara.

1937 hrozil vynesením “ rozsudku smrti” nad každým poslancem, jenž bude hlasovat za sankce proti Itálii (1935 napadla Habeš, což dohnalo Mussoliniho ke spojenectví s Hitlerem - do roku 34  se Mussolini kamarádil jen s rakouským kancléřem Engelbertem Dollfussem , kterého dal Hitler 1934 zavraždit právě proto, že propagoval italský korporativní fašismus na úkor německého nacismu -  v Rakousku pozatýkal nacisty a zakázal německý tisk ) …

Za tuto výhružku šel Maurras na 250 dní do vězení .

Přesto byl v 6/38 nejen zvolen do Francouzské akademie, která se ráda oddávala jeho řečnickému talentu, ale tato jej navrhla i za kandidáta na Nobelovu cenu míru  …

„Fašismus“ gen. Franka ve Španělsku po roce 39 byl také sui generis – Franco byl přesvědčený monarchista a bigotní katolík, jenž Hitlerem pohrdal, třebaže státům Osy za jejich pomoc v boji proti republikánům jisté protislužby poskytl, za války se však Frankovi podařilo udržet jistou neutralitu ( Franko odmítl vydat Hitlerovi španělské Židy, stejně jako Mussolini nevydal italské Židy, a admirál Horthy vydání madˇa rských Židů odkládal do posledního okamžiku – jen Slovenský stát nejen vlastní Židy vydal, ale za jejich deportace Hitlerovi ještě zaplatil ) …

1940 porážka Francie s Maurrasem velmi otřásla, proto považoval příchod Pétaina na politickou scénu za “ božské překvapení” . Maurras byl jako mnohých jiných  přesvědčen, že Pétain připravuje “ revanš “, a že se za jeho kolaborací skrývá  “ dvojí hra” , pod kterou jde proti německým zájmům ( Maurras „trpěl“ germanofobií, proto nedokázal navázat stejně přátelské styky s německými nacisty jako s italskými či španělskými fašisty) …

Třebaže Maurras aktivně podporoval vichystický režim a všechna jeho antisemitská nařízení, a litoval, že nejsou ještě přísnější, a po celou dobu války napadal odbojáře, a vybízel vichystický režim k jejich nemilosrdnému potrestání, nestýkal se po okupaci se svými „žáky“ z časopisu Je suis partout, protože souhlasil jen s “ důstojnou kolaborací Pétainovou “ , zatímco kolaborantští novináři a spisovatelé kolem Je suis partout byli nacističtější než sami nacisté.

V  11/44 byl Maurras ( ironicky největší francouzský germanofobní spisovatel ) za kolaboraci odsouzen k doživotí - na procesu mu žádnou konkrétní kolaboraci neprokázali, ale byl na příkaz CHDG odsouzen za svůj “ teoretický intelektuální vliv a za svoji teorii o “národní revoluci”, ze které čerpal Pétain ( Maurras rozsudek komentoval větou  “Je to pomsta Dreyfuse !”  ) .

V 11/52 ( 84) zemřel poté, co jej v 3/52 omilostnil prezident Vincent Auriol ( Maurras se ve vězení věnoval psaní knih).

Podivuhodné je opět chování Francouzské akademie, která nenařídila zrušit jeho členství jako o několik měsíců později u Pétaina, ale spokojila se jen s konstatováním, že jeho křeslo zůstane až do jeho smrti prázdné …

1954 zemřel další historický zakladatel AF sochař a bigotní katolík Maxime Real del Sarte ze slavné italské malířské rodiny - jeho předkem byl Andrea del Sarto, jeho modlou byla Johanka z Arku, kvůli které strávil 1908 (20) 10 měsíců ve vězení v aféře Thalamas.

Celý život byl věrný nejen Johance z Arku, ale i svému příteli vévodovi Filipu Orleánskému .

5 let vězení dostal za kolaboraci ( monarchisté tomu říkali “ zločin věrnosti maršálu Pétainovi “ ) i  spoluzakladatel AF a šéfredaktor jejího listu AF Maurice Pujo, věrný druh Maurrase, jenž již v 19 letech napsal velmi ceněnou esej La morale de Spinoza (v 6/44 byl Gestapem uvězněn za protiněmecké texty, a chybělo málo, aby byl deportován ) …

Pujo se stal monarchistou, když si přečetl Maurrasovu knihu Dictateur et Roi. Maurras jej podle vlastních slov “ z mlhy německé filozofie vyvedl k francouzskému monarchistickému nacionalismu „, jehož ikonami se staly Johanka z Arku a Ludvík XIV.

Pujo za okupace žil vedle Maurrase v Lyonu, a byl autorem podtitulku listu AF z doby okupace  „ La France, la France seule „/ Francie jediná.

KAMELOTI

Mládežnická organizace AF se jmenovala Camelots du Roi.

Camelots du Roi, které Pujo a Maxime Real del Sarte založili, prošli křestem 1908 v kampani za vyloučení ze Sorbonny studenta jménem Thalamas, jenž urážel Johanku z Arku – kameloti vyvolali takové bouře, že Thalamas musel z univerzity odejít.

Za 1. sv.v. odložili  “franko-francouzské spory”,  a šli bojovat za vlast - na bitevních polích jejich řady velmi prořídly (4.000 padlých, kameloti udávali dezertéry a defétisty) .

Kameloti se účastnili protiparlamentních /protilevicových demonstrací z 2/34 ( tzv.  „ six-févriéristes “/ monarchisté,fašisté a cagoulardisté, kteří demonstrovali proti parlamentu ( volební vítězství lidové fronty ve Španělsku, ve Francii vláda Lidové fronty Léona Bluma nastoupila 1936, levicové fronty vítězily pod vlivem světové hospodářské krize 29-33).

6.2.34  v reakci na politickofinanční skandál vlády/ „ stavivského aféra „ ( ruský Žid Stavivský, profesionální defraudant, 1934 podle oficiální verze spáchal sebevraždu, ve skutečnosti byl zavražděn ), se kameloti pokusili přeměnit demonstraci bývalých bojovníků z 1.sv.v. v útok za svržení republiky a nastolení fašistické diktatury ve prospěch pluk. de La Rocque, ten však úlohu diktátora odmítl sehrát …

V následujících týdnech došlo k pokusu o lynčování Bluma na  pohřbu monarchistického historika, takže 18.6.34 vláda Ligu bojovníků rozpustila.

Kameloti se podíleli i na antisemitských bouřích z 2/34 ( protižidovské nálady vyvolal příliv židovských uprchlíků do LON a PAR ve 20. a 30.letech z Palestiny ) .

CAGOULE

Je přezdívka teroristické/ilegální polovojenské skupiny s přesným názvem Organisation secrete d´action révolutionnaire (CSAR), která působila ve 30.letech, a kterou vedl ing. Evžen Deloncle, pozdější ultranacista.

Do skupiny patřili mj.  i Aristide Corre, korsický vévoda Joseph Pozzo di Borgo, doktor Henri Martin, Correze, Jeantet, Méténier, a Jean Filliol „Zabiják“ .

Cagoulardisté/extrémisté z řad AF a Camelots du Roi se 1935 odtrhli od legální AF a jejího ideologa Maurrase pod vlivem vítězství lidové fronty ve Španělsku 1934 a razantního nástupu levice ve Francii, přičemž bezprostřední pohnutkou bylo rozpuštění Ligy bývalých bojovníků z 1.sv.v. v důsledku pokusu o lynčování Bluma.

Cílem la Cagoule bylo přejít do ilegality, a odtud destabilizovat parlamentní republiku,které, podle nich, v důsledku parlamentarismu hrozil bolševický puč, a vytvořit protižidovskou a protibolševickou fašistickou diktaturu, která by v pozdější fázi připravila půdu pro restauraci monarchie.

Tato polovojenská organizace, rekrutovaná z mládeže ze zámožných a katolických rodin, se jako chobotnice rozlezla po celém státním aparátu a velení armády.

Byla založena na přísně konspirativních zásadách ( masy jsou k ničemu, k převzetí moci stačí elitní jednotka) , takže řadoví členové neměli tušení, kdo jsou jejich šéfové, jaké cíle ve skutečnosti sledují, a kým jsou financováni.

Anglosaští historici tvrdí, že kdyby se francouzská vláda nebála píchnout do vosího hnízda a rozmotala nitky vedoucí z klubka Cagoule, pak by se Francouzi snad konečně dozvěděli, proč tak rychle prohráli 1940 válku …

Skupina disponovala třemi vysílacími stanicemi – v Monaku, v Belgii a ve Španělsku .

Tato teroristická organizace však neměla požehnání od své mateřské Action francaise, neboˇ AF nestrávila odchod svých extrémistů, kteří jí obviňovali z nečinnosti, ze svých řad, považovala je za disidenty a zrádce.

Šéfredaktor listu AF Maurice Pujo la Cagoule v listu AF zesměšňoval tím, že její členy nazýval “cagoulardy/maskované kápí přes hlavu, jakou nosili členové Ku-Klux klanu” -  odtud přezdívka Cagoule/ Kápě/ The Hooded Men ( skupina z Nice budoucího ultranacisty Josepha Darnanda si říkala Rytíři meče/ Chevaliers du Glaive, za svůj štít měli dvojhlavou hydru, kterou chtěli vyhladit – Žida a bolševika .

Plukovník de La Rocque před teroristy z Cagoule a před jejich infiltrací francouzských fašistických skupin správně varoval s tím, že nejde o autentické francouzské fašisty, ale o placené agenty v žoldu Itálie a Německa, země, ze kterých dostávali zbraně, a seznamy osob, které měli zlikvidovat …

Ti z nich, kteří obdivovali ateistického Mussoliniho než monarchistu a katolíka gen. Franka, brzy přešli ke zbožňování Hitlera, a zúčastnili se nacistického sjezdu v Norimberku 1935 .

Cagoul měla zorganizovat nejen státní převrat, ale provozovala i vraždy, přepadávání a mlácení levičáků, vypalovala firmy, které  distribuovaly pomoc španělským republikánům, ničili výbušninami letadla na letišti, která zbraně španělským republikánům dopravovala ), provozovali rozsáhlý obchod se zbraněmi  (skladiště zbraní měli nejen po celé Francii, ale i v Belgii, ve Švýcarsku a v Itálii).

Zbraně jim mj. dodával i jistý Léon Jean-Baptiste “ Maurice Juif “, pohybující se mezi Antverpami (odkud většinou pocházely), Bruselem, Milánem, San Remo a Nice , jenž v 1/37 skončil s dvěma kulkami v hlavě, probodnutým hrudníkem a proříznutým hrdlem - ale než jeho mrtvolu našli italští karabiniéři, vyšla jeho fotografie 19.1.37 na první straně Frankova deníku Gazette de Salamanque s nadpisem : “ Francouzský dobrovolník padl v boji s bolševiky” .

Nepřátel měl hodně, protože byl mj. agentem Cagoule v řadách francouzských interbrigadistů …

Ti, co za Cagoule nakupovali zbraně v Antverpách, Německu ,Rakousku, v Argentině,  jako nacista Joseph Darnand z Nice, jenž zbraně převážel přes svoji dopravní firmu, či nacista Doriot z Francouzské lidové strany, si žili na vysoké noze – vlastnili limuzíny, kožichy, milenky …

Doriot, než přešel k fašistům a poté k nacistům, byl bývalý předák FKS .

Cagoulardisté spolupracovali s fašistickými výzvědnými službami – emisarem Duceho Mussoliniho byl jistý kapitán Naval, šéf výzvědné služby v Turíně, pro kterého la Cagoule za dodávky zbraní sledovala a likvidovala Duceho politické oponenty, a  na přání generála Franka infiltrovala francouzské interbrigadisty ,kteří bojovali po boku španělských republikánů .

Mezi cagoulardisty byli mnozí bývalí komunisté, kteří následovali odpadlictví Doriota, a z extrémní levice spolu s ním přešli do ultrapravice.

Skupina vyvíjela i biologické zbraně, jejím expertem na biologickou válku proti bolševikům byl chemik Henri-Philippe Roidot, kterého v 1/37 Deloncle vyslal na kurz bakteriologie k věhlasnému profesoru Pétetinovi, kterému jeho žádost připadala bizarní, a proto se jej rychle zbavil – poslal jej za svým kolegou profesorem Lominským do Pasteurova insitutu.

Zde úspěšně prošel školením, nicméně jeho zájem se omezoval jen na tyfové bacily, a poté, když si je z institutu opatřil, spěšně v 3/37 odjel do ciziny.

Organizaci Cagoule vedl ing. Evžen Deloncle (rytíř Čestné legie z 1.sv.v. ,kdy se vyznamenal jako 24letý), jeho zástupcem byl generál letectva Edouard Arthur Duseigneur, a jeho důvěrníkem byl adoptivní syn Jacques Correze ).

Zasvěcen do jejích aktivit byl i maršál  Franchet d´Esperey a údajně i maršál Pétain, jenž parlamentarismus rovněž považoval za zlo, a jehož náhlá mise velvyslance u generála Franka od 2.3.1939 je pro mnohé analytiky dodnes záhadou.

Deloncle disponoval falešným diplomatickým pasem na jméno chilského velvyslance ve Španělsku …

Do vedení Cagoule patřil i korsický vévoda Joseph Philippe Pozzo di Borgo (otec vévoda, matka princezna, štˇastně se oženil s přítelkyní z dětství, která nemohla mít děti, proto adoptovali dvě děti z Bogoty, ve 30.letech byl krátce za své aktivity cagoulardisty ve vězení, za okupace významný odbojář).

13.2.36 se  CAGOULE  pokusila o atentát na Léona Bluma (1936 zvítězila ve Francii Lidová fronta )

OH v Berlíně 1936

1.8.36 v 16.00 říšský kancléř Hitler, následován svými ministry, a členy Mezinárodního olympijského výboru/MOV, vstoupili do zbrusu nové sportovní arény v Berlíně, a zahájili XI. novodobé olympijské hry, ve kterých byl olympijský oheň poprvé zapálen v organizátorské zemi, a nikoliv v Řecku …

Na stadionu bylo přítomno 100.000 diváků, kteří po vstupu Hitlera zvedli ruku k pozdravu, a skandovali Heil Hitler ! , zatímco orchestr dirigován Richardem Straussem,  začal hrát Pochod cti od Richarda Wagnera.

Jakmile se Hitler usadil v lóži, přišly na řadu nacistické hymny, přehlídka praporů 49 účastnických států za rituálního pochodu národních delegací v abecedním pořádku, mezi nimi 201 francouzských atletů – přitom ještě pár týdnů před zahájením her francouzská vláda váhala, zda by na flagrantní porušení olympijské charty rasistickou ideologií nacistického státu, a nedodržování mezinárodních dohod ( obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní 7.3.36 ) neměla reagovat bojkotem her.

Blumova vláda však správně vytušila, že by takový bojkot nebyl mezi lidem populární, Olympijské hry a Tour de France se Francouzům nesmí brát.

Navíc vláda nemohla vycouvat z dohody uzavřené s MOV v roce 35, a bála se i odvety Berlína, který měl být místem her již v roce 1916, a nyní byl vybrán 1932, kdy vyhrál nad Barcelonou - OH byly uděleny Výmarské republice, zorganizoval je Hitler, třebaže v 9/35 BER vyhlásil Rosenbergovy rasistické norimberské zákony …

Obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní 7.3.36 nikoho ve světě nevzrušilo, kromě koalice francouzských levičáků, kteří doufali, že po vítězství vlády lidové fronty v květnových volbách Francie účast na OH odřekne, o to více, že se rýsovala altenativa Antiolympijských her v Barceloně, které byly zahájeny 19.7.36 v předvečer frankistického puče, takže musely být zrušeny .

Ve francouzském NS jen jediný poslanec hlasoval proti olympijskému kompromisu s Hitlerem - Pierre Mendes France.

Vedle něj se proti OH pořádaným v Hitlerově Německu postavili jen francouzští fašisté, zejména Drieu LaRochelle (budoucí kolaborant) a jeho přítel Malraux, kteří tyto OH nazvali “ zvráceným vkusem zaslepenců, kteří pošlapávají olympijskou myšlenku “ …

Když Hitler požadoval, aby byli z OH vyloučeni “černí primitivové” , našel kladnou  odezvu u některých představitelů západních  demokracií – navzdory tomu se vítězem všech vítězů stal černý sprintér Jesse Owens.

Hry měly obrovský úspěch (byly jedinou nacistickou iniciativou nikým nezpochybněnou ), především i kvůli nové vizuální technice, kterou zajistila Leni Riefensthal/1902-2003/, hvězda nacistické propagandy, obdivovatelka Hitlera do své smrti.

Nájemný vrah Jean Filliol se svými pomocníky vykonával brutální vraždy, např. 23.1.37  ubodal sovětského/SU ekonoma Dimitrije Navašina, a 16.5.37 ubodal za bílého dne v metru, aniž by si toho někdo všiml, 29letou Laetitii Toureaux, členku Cagoule, kterou oprávněně podezírali ze spolupráce s prefekturní policií.

Obě vraždy policie odložila ad acta, protože údajně neodhalila vraha, zatímco Filliol uprchl do Španělska, kde si užíval své „ vydělané“ peníze.

Až po zmařeném puči z 15.11.37 policie tuto vraždu veřejně přisoudila organizaci Cagoule.

Vražda Laeticie Toureaux je důležitá proto, že 500 stránkový policejní spis popisuje historii francouzského fašismu (Laetitia už nemá ani hrob, protože nájem hrobu 2002 vypršel ) …

Zrekonstruovat její život není snadné, protože francouzská vláda, aby nebyla zkompromitována jména předních francouzských rodin, její spis zapečetila na 101 let, takže bude přístupný až v roce 2038.

Francouzský tisk vzápětí po vraždě poštval proti Laeticii „ na pokyn shora „ veřejné mínění, protože napsal, že tato chudá emigrantka italského původu byla  „ vyhlášená kurtizána, která se tajně, aby jeho rodina nevěděla, provdala za Francouze z buržoazních kruhů, takže jeho rodina se o své nové italské příbuzné,  dělnici z továrny na lepidla, dozvěděla až na jeho smrtelné posteli po šesti letech manželství ” …

Po manželově smrti 1934 Laeticia začala vést hýřivý noční život v luxusních podnicích, a1936 infiltrovala Cagoule, když se stala jeho členkou jako milenka Gabriela Jeanteta, jednoho z šéfů Cagoul, hlavního pašeráka zbraní z Ženevy.

Pracovala totiž nejen v továrně na lepidla, ale také pro soukromou detektivní kancelář pod jménem Jolanda.

Údajně do Francie přijela jako agent Mussoliniho, ale ve Francii se stala i agentkou francouzské policie, která ji nasadila do Cagoule, jejíž vedení na ni nastražilo past – řeklo jí o termínu dodávky zbraní z Ženevy, a když policie na hranicích nákladní vůz prohledala, bylo o jejím osudu rozhodnuto .

10.6.37 Jean Filliol se svými pomocníky ubodal bratry Rosselli (Carlo a Nello, Carlo byl profesorem politické ekonomie v Janově ), italské antifašisty a intelektuály, jejichž smrt si objednal přes buňku italské politické policie (OVRA) v Turíně Mussolini …

Prvním „ 9/11 „  bylo 11.9.37, kdy teroristické komando Cagoule provedlo dva bombové útoky proti objektům v bohaté pařížské čtvrti, mj. proti Konfederaci francouzských zaměstnavatelů, a jak správně Deloncle předpokládal, veškerý francouzský tisk útok přisoudil komunistům.

Cagoule chtěla vyvolat chaos, aby si veřejnost myslela, že nastal komunistický puč, zatímco by puč provedla ultrapravice, která by vybudovala ultrakonzervativní katolický stát.

Teroristickou organizaci Cagoule sponzoroval zakladatel kosmetické firmy l´Oréal (1905) Evžen Schueller, blízký přítel Deloncla, který dokonce propůjčoval kanceláře své firmy pro schůzky této skupiny ( za okupace byl Schueller ve  vedení ultranacistického Sociálně revolučního hnutí/MSR).

Nebyl však jediným francouzským průmyslníkem, který se staral o finanční zajištění Cagoule – obstarávaly jej i firmy Michelin a Lesieur Oil.

Dalšími sponzory byli italští a španělští fašisté – na oplátku ve španělské občanské válce (36-39) tato skupina zabezpečovala průchod zbraní přes Francii generálu Frankovi od Hitlera, jenž cagoulardisty zásoboval vynikajícími puškami značky Hugo Schmeisser.

Členům Cagoule se francouzská policie ani nesnažila přijít na stopu ( mnoho jich bylo zatčeno při převážení zbraní, ale dostali jen pokuty, a byli propuštěni).

Pierre Péan ve své knize z roku 93 Záhadný doktor Martin/Le mystérieux Docteur Martin /1895 – 1969, Jean-Paul M., spolupracovník Bousqueta, jenž nikdy nebyl postaven před soud, podivně ovlivňoval politický život ve Francii/, na straně 140 uvádí, že koncem listopadu 1936 se s Delonclem setkal gen. Henri  Giraud (!),jenž slíbil Delonclovi v případě komunistického puče pomoc, přičemž setkání se údajně zúčastnil i podpluk. de Gaulle …

Životopisci Girauda se o tomto setkání nezmiňují, zatímco CHDG byl z účasti na akcích této skupiny obviněn jen poslancem Henri de Kérillisem, aniž by tento předložil důkazy ( 1940 se Kérillis s de Gaullem v LON nepohodl, 1945 na něho Kérillis napsal sporný pamflet, zbytek života poté prožil v US ) …

Policie zabavila seznamy ministrů a poslanců, kteří měli být zatčeni hned na počátku puče, plány garáží městských autobusů a garáží městských popelářských vozů, plány na dobytí vojenského skladiště zbraní v pevnosti Mont Valérien, plány všech vládních budov se všemi východy, podrobné plány pařížských podzemních kanalizací, zejména s vchody do Národního shromáždění, plány budov levicových novin, a plány bytů socialistických poslanců, informace o síle pařížské policie a přilehlých oblastí se jmény velitelů, a informace o vojenských jednotkách.

Podle zabavených dokumentů policie zjistila, že firma Caisse Hypothécaire Maritime et Fluviale, kterou řídí jistý ing. Evžen Deloncle, poradenský konzultant loděnic, se stala ústředím ilegální polovojenské organizace Cagoule, vybudované podle armádní struktury – s genštábem a zpravodajskou službou, s divizemi, brigádami, pluky a prapory, která měla vyvolat občanskou válku, aby se za chaosu chopila moci, zavedla vojenskou diktaturu, a posléze monarchii.

Pokus o státní převrat v noci z 15. na 16 listopad 1937, bytˇpečlivě a rozsáhle zorganizovaný, se nepodařil, policie odhalila tajné skrýše s tunami zbraní a uniforem, a v 7/38 zatkla přes 120 členů skupiny.

Zbraně převáželi např. v mezinárodně zapečetěných železničních wagónech, přes lodě (zde byly nejprve vyloženy v jeskyních Staré Nice se středověkými labyrinty chodeb), či přes Darnandovu dopravní firmu .

Právě přes Darnandovo firemní auto přišla policie na stopu samotného Darnanda, když 17.10.37 švýcarská policie francouzskou policii upozornila na poznávací značku auta, které na silnici z Ženevy k francouzským hranicím za sebou trousilo náboje německého původu …

Francouzský deník Le Matin na první stránce  o pokusu ultrapravice napsal :

” Neúspěch komunistického puče ! Generál Duseigneur zmařil pokus komunistů o převzetí moci v Paříži ! “ , zatímco US týdeník Times ze 6.12.37 napsal :

” Monstrózní spiknutí ultrapravice ve Francii ! Francouzský ministr vnitra levicové vlády René Marx Dormoy má hustý knír bolševika, ale třebaže, jak prohlašuje, je pro militantní marxismus, lituje, že jej otec, radikální socialista, pojmenoval po Karlu Marxovi.

Komunismus praktikovaný Stalinem v Rusku je podle ministra jen nedostatečným kompromisem revolučních principů. To  starý mládenec Dormoy na politické kompromisy nepřistupuje, a v jedné politické polemice mu protivník dokonce vyškubnul polovinu vousů.

Dnes před ním stojí delikátní úkol – vysvětlit francouzské veřejnosti pokus  o ultrapravicový puč . Jak jsme již referovali 29.11., ve Francii policie odhalila obrovské množství tajných skrýší zbraní, tuny formulářů na výrobu falešných osobních průkazů, nevyplněné vojenské formuláře, memoranda z genštábu francouzské armády, vzory podpisů „ …

Francouzští dopisovatelé, zvyklí předkládat svým zahraničním redaktorům vtipné souhrny zpráv o parlamentních šarvátkách mezi levicí a pravicí, v nichž  létaly nadávky jako “Fašistický lháři” či “ Prašivý komunistický pse!”, byli zprávou o přípravě pravicového puče takového rozsahu šokováni, a zmohli se jen na předávání doslovných zpráv ministerstva vnitra …

Marx Dormoy přípravou spiknutí očividně nebyl zaskočen, a referoval o něm jako o bezvýznamných hrátkách ultrapravice s tím, že výjimečný stav levicová vláda rozhodně vyhlašovat nebude …

Vyšetřování bylo bržděno na příkaz samotného Daladiera, jenž nechtěl před blížícím se vypuknutím války posekat hlavy francouzskému genštábu.

Kam až spiknutí sahalo, nebylo dodnes zveřejněno, ani do jaké míry cagoulardisté přispěli k francouzské porážce v 6/40 ( část cagoulardistů se připojila k odboji, většina z nich vítala Němce) …

Jestliže se jakákoliv po zuby ozbrojená skupina Francouzů chystá vyskočit z podzemí pařížské kanalizace, aby pronikla do Národního shromáždění, a použila vzorové podpisy vládních ministrů, není to věc k smíchu, jak pokus o puč nazvala vláda Lidové fronty.

Vláda Lidové fronty asi chtěla naznačit, že má silné nervy, zatímco francouzský ultrapravičák si z toho vyvodil, že “ jestliže se komunisté a socialisté domnívají, že republika, obklopená fašistickými státy, zvládne jen na základě republikových zákonů útok ultrapravičáků vyskakujících z pařížských stok, pak se ultrapravičáci  mohou v klidu smát“  ..

Vyšetřování puče probíhalo komicky :

Poté, co pařížská policie sdělila tisku, že hlavní podezřelý pučista Evžen Deloncle utekl do fašistického Říma, byl tento spatřen, jak se promenáduje po Paříži.

Hejno detektivů pak vyběhlo po trase dlouhé 180 km z Marseille do Cannes, aby prohledali klenotnictví bratra Deloncla.

Našlo tam tři šavle.

Zatykač byl vystaven mimo jiné i na hraběte Huberta Pastre.

”Jsem k vám k dizpozici, pánové,” prohlásil hrabě, když vešel na policejní stanici. ”Právě jsem se vrátil z Madˇarska, kde jsem se čtyři poslední měsíce účastnil honů” …

Gen. letectva Eduard Artur Duseigneur, bývalý náčelník genštábu letectva, byl policií obviněn, že byl Delonclovým vojenským poradcem, a 26 vysokých důstojníků bylo obviněno ze  “ zločinného spolčení” , třebaže požadovali, aby byli obviněni z velezrady, aby mohli prokázat svoji nevinu.

Zatčený sicilský vévoda Pozzo di Borgo pro tisk uvedl, že jména vůdců Cagoule mohl policii vyzradit hrabě Severac, alias pluk. Francois de La Roque, se kterým spoluzakládal Ohňové kříže, které sdružovaly veterány z 1.sv.v., protože pluk. zatčen nebyl, a cagoulardisty bytostně nesnášel.

Sám vévoda di Borgo se s hrabětem Severac rozešel ve zlém, a z Ohňových křížů odešel do Cagoule …

1938 se ministru vnitra Marxi Dormoy podařilo skupinu Cagoule rozprášit – většina z vedení byla pozatýkána, ostatní byli na útěku v sousedních fašistických státech, třebaže ne na dlouho – po vypuknutí války 1.9.39, a po vstupu Francie do války 3.9,39 byli všichni propuštěni na svobodu, a ti, co uprchli k Frankovi, se také vrátili .

V roce 03 vyšla kniha  „Mýtus francouzské alergie na fašismus“ /Michel Dobry : Le mythe de l´allergie francaise au fascisme.

AF  “ věčná “

V maurrasismu 1952 – 1968 pokračovaly dva konkurující si deníky Aspects de la France, který vydával syn Puja Pierre Pujo, a La nation francaise katolického spisovatele a filosofa Pierra Boutang, jenž propagoval eurorasismus, oproštěný od antisemistismu a antizednářství .

Otázkou podle Boutanga není král versus republika, ale král a republika, což mu tiše odsouhlasil CHDG ( de Gaullova V. republika byla na rozdíl od  IV. Parlamentní republiky de facto “monarchistickou”/silnou prezidentskou republikou ), a Philippe Orleánský .

V čele poválečné AF působil hrabě Louis Olivier de Roux (zemřel 1962 (47)) a  Pierre Juhel, šéf Camelots  (zemř.1980 (70)), odbojář Jacques Perret, Pierre Debray, historik dynastického práva Guy Coutant de Saisseval (kniha 1959 La légitimité monarchique enFrance– le droit royal historique), Bernard Mallet(zemř.1971(44)), Francois Xavier Vallat (zemř.1971(90)) .

1958 ústavní referendum o poskytnutí nezávislosti Alžírsku vehnalo monarchisty, kteří byli proti udělení nezávislosti, do OAS (Organisation de l´Arméé Secrete), která existovala v letech 61-63, aby čelila alžírskému komunistickému povstání  (54 – 62).

OAS založili někteří důstojníci a příslušníci Francouzské cizinecké legie, veteráni z první indočínské války.

Nastoupila nová generace AF (synové šéfů AF Pierre Pujo, Bertrand Renouvin, Gérard Leclerc).

1971 se od AF odtrhla Nouvelle AF Bertranda Renouvina (syna odbojáře R.), brzy přejmenovaná na Nouvelle Action Royaliste (NAR) .

V 70. letech, kdy došlo k rozkladu gaullistů, dostala monarchistická pravice nového protivníka – d´Estainga : Valéry Giscard d´Estaing vyhlásil ve svém inauguračním projevu “ pokrokový liberalismus / liberalisme avancé “, protože socialisticko-komunistické koalici Mitterrand-Marchais nahrával byrokratický  centropravicový etatismus .

Studentské bouře z 5/68 ( hlavním agitátorem studentů byl Vietnamec Victor N´Guyen, synovec Ho Či Mina ) podpořili i mladí levicoví monarchisté (1981 se spojili s Mouvement des démocrates postgaullisty Jobta,  např. proti Le Penovi , a 1993 monarchisté vystupovali s ekologisty ).

1993 CRAF Centre Royaliste de l´Action francaise  při referendu o ratifikaci Maastrichtské dohody AF vedlo kampaň ve prospěch “suverenistů” proti odevzdání části státní suverenity Bruselu.

Nejvýznamější událostí, kterou monarchisté pořádají, je tradiční pochod Johanky z Arku, kterého se účastní kolem 20.000 lidí, mnohokrát byl i zakázaný.

Odbojáři z ultrapravice

Není fašista jako fašista, je nutno rozlišovat mezi fašisty italského a španělského typu ( gen. Franco přijal 1939 pomoc německé Luftwaffe pro likvidaci levicových republikánů, ale sám Hitlerovi nepomohl, ani mu neumožnil přechod přes Gibraltar do sev. Afriky, také nebyl nikdy označen za válečného zločince, vyhlazoval  “jen”  domácí  pučistickou (svrhla monarchii) španělskou levici ), a mezi nacisty, tj. francouzští fašisté nebyli všichni nacisté, většina monarchistů se od AF a jejího zakladatele Maurrase distancovala ještě předtím, než  se 9.2. 1941 připojil k Pétainovi, a k jeho národní revoluci, kterou nazval “ božským překvapením”.

Většina monarchistů se od samého počátku přidala k odboji, jehož významnou součást tvořila - mnozí francouzští fašističtí odbojáři zahynuli nebo prošli koncentračními vyhlazovacími tábory, což bylo i jinak ironické – ne všichni francouzští fašisté byli nacisté,ale všichni z nich byli antisemité (avšak nikoliv z ideologických pohnutek jako nacisté, nýbrž  z důvodu, že ve 20.a 30.letech v době světové hospodářské krize směřovala do Francie ( a Británie) obrovská vlna židovských přistěhovalců z neklidné Palestiny ), tzv. francouzský paradox – odboj, včetně gaullistický, vedli antisemité, zatímco kolaboranté byli bývalí pacifisté a semifilové, včetně exkomunisty Jayquesa Doriota, pacifisty marcela Déata, a šéfa policie Reného Bousqueta (měl za manželku Židovku).

Po válce mnozí odbojáři z ultrapravice skončili v Le Penově Národní frontě, protože zůstali antisemity, antikomunisty ,antiimigranty, antiparlamentaristy.

Monarchisté si však šli svojí vlastní cestou.

Ultrapravice zapojená do odboje

Nejznámější je hrabě Philippe de Hautecloque /1902-1947 v Alžírsku při pádu letounu/, alias gen. Leclerc, pocházející z jedné nejstarších šlechtických rodin ve Francii.

1940 byl zraněn, ze zajateckého tábora uprchl, a odjel z Francie – na kole projel celou Francií, přes Pyreneje, a poté přes celé Španělsko než se v 8/40 dostal do rovníkové Afriky, kde se připojil k de Gaullovi pod pseudonymem Leclerk, aby chránil svoji ženu, která ve Francii zůstala s jejich šesti dětmi.

CHDG jej pověřil, aby pod de Gaullovo vedení sjednotil Francouzskou rovníkovou Afriku, zejména Kamerun (v němž byli Němci aktivní již před 1.sv.v.) , jehož guvernérem Leclerca v  8/40 jmenoval.

Zároveň Leclerca jmenoval vojenským velitelem Čadu, z kterého měl zaútočit proti vojskům Osy.

1.3.41 na 1.200 Italech zázračně ( víra hory přenáší, v libyjské poušti si slíbili, že nesloží zbraně, dokud francouzská vlajka nebude vlát nad katedrálami Štrasburgu a Met ) s 350 muži a jedním starodávným dělem o ráži 75 mm vybojoval strategickou  jiholibyjskou oázu (pevnost) Kufra.

Poté dobyl Fezzana, a přispěl k pádu Tripolisu.

V 8/41  byl připojen k britské armádě Montgomeryho, jenž měl zastavit Afrikakorps maršála Rommela.

1943 měl Leclercův oddíl již 16.000 mužů, a Američané jej vybavili moderní technikou (Shermany) poté, co spojenci 5.4. 44 konečně vyhověli de Gaullově a Giraudově žádosti, aby se vylodění v Normandii zúčastnila i větší francouzská jednotka  …

7.4. 44 ji navštívil de Gaulle a požehnal ji k bojům v Normandii.

1. 6.44 se však Lerclercova jednotka na rozkaz spojenců za velkého zklamání vojáků i de Gaulla přemístila na sever do Glasgow and Hull.

Vylodění v Normandii 6.6.44  se tak konalo bez Leclerca a jeho oddílů - pro 2.francouzskou pancéřovou divizi prý údajně nebylo při vylodění již místo kvůli omezené šíři manévrovacího prostoru, prohlásilo US velení.

Až 20. 7.44 byl francouzskému expedičnímu sboru vydán rozkaz k nalodění .

Leclercova divize po dobytí Normandie byla pověřena osvobodit Paříž, ve které propuklo protiněmecké povstání.

Leclerc poté vlastnoručně na nádraží Montparnasse přijal kapitulaci von Choltitze.

Američané tvrdí, že gen. Patton, jenž osvobodil převážnou část severní Francie, ponechal na příkaz generála Eisenhowera osvobození Paříže na Leclerkovi, aby měli Francouzi radost, když již podrazili de Gaulla s vyloděním v Normandii , zatímco Francouzi tvrdí, že se Američané záměrně Paříži při svém tažení do Německa obloukem vyhnuli, a že de Gaulle a Leclerc je museli hodně prosit, aby povstalcům v Paříži nějakou tu pomoc poskytli …

Po ukončení války v Evropě se gen. Leclerc stal velitelem francouzských sil v Tichomoří, a v této funkci za Francii během kapitulace Japonska podepsal kapitulační dohodu .

Od 10/45 byl velitelem francouzských vojsk v Indočíně, kde ještě v říjnu prorazil blokádu Saigonu, a poté se plavil po deltě Mekongu nahoru na náhorní plošiny.

Když Jean Sainteny přiletěl do Saigonu, aby s Lerclercem dohodl další postup, Leclerc prosazoval variantu, že by se s Vietnamem mělo vyjednávat – nato admirál Argenlieu hystericky zvolal :” Jsem v šoku, že expediční sbor v Indočíně, nejlepší, jaký kdy Francie měla, je pod velením  důstojníků, kteří by raději vyjednávali, než bojovali !”

Třebaže vyjednávání nevedlo k ničemu, Leclerc po příletu do Paříže varoval, že “ antikomunismus jako zbraň nebude fungovat, dokud  Francie neuspokojí místní nacionalisty”, ale nikdo jej neposlouchal.

O měsíc později zahynul při leteckém „neštěstí“ 28.11.47, když byl na inspekci francouzské armády v Alžírsku.

Jacques Renouvin 

Monarchista, přítel Bénouvilla, do roku 34 člen AF, advokát.

V 11/38 se vyznamenal tím, že veřejně u Triumfálního oblouku nafackoval Pierre-Etiennue Flandinovi,bývalému premiéru, když Flandin pokládal kytku na hrob Neznámého vojína, protože Flandin poslal blahopřejný telegram Hitlerovi k podepsání Mnichovského diktátu.

Již po vypuknutí války 1.9.39 se přihlásil do armády jako dobrovolník.

1940 zraněn, zajat, uprchl do jižní zóny, kde koncem roku 1940 vstoupil do odbojové organizace Liberté, vytvořené v 11/40 univerzitními profesory práva,  křestˇanskými demokraty Francois de Menthonem a Pierre-Henri Teitgenem .

Francois de Menthon přijal na zámku de Menthon několikrát  Jeana Moulina.

1942 odjel do Londýna za de Gaullem, a stal se v přechodné vládě de Gaulla (9/44 - 5/45) ministrem spravedlnosti.

Byl prokurátorem na norimberském procesu, a založil spolu s Teitgenem  MRP/Mouvement républicain populaire.

Jeho přítel P.H.Teitgen byl několikrát zatčen vichystickou policií, a 6.6.44 byl zatčen Gestapem – třebaže visel za kotníky 35 hodin, neprozradil svoji pravou totožnost.

Koncem července 1944 byl deportován, ale úplatkem se mu podařilo vyhnout prvnímu konvoji, a byl určen do druhého v polovině srpna, ze kterého utekl tak, že provrtal díru do stropu a vyskočil z vlaku.

Poté se přidal k partyzánům.

Po válce byl soudcem u Evropského soudu pro lidská práva.

V 2/41 Jacques Renouvin  napsal  pod sochu Ludvíka XIV modrou barvou “Já bych nikdy nekolaboroval! “ .

Po sloučení Liberté a  Petites Ailes do Combat koncem roku 41, byl štábním kapitánem Henrim Frenay na svůj vlastní návrh pověřen zorganizovat po celé jižní zóně Groupes francs/Svobodné skupiny (prováděl jejich nábor zejména mezi monarchisty).

Když toto učinil, stal se 1942 jejich šéfem, a osobně vedl jejich útoky proti skladištím zbraní, vykolejoval vlaky, ničil elektrická vedení v muničních továrnách, rozbíjel výlohy kolaborantů , a stal se tak jedním z nejhledanějších Francouzů ze strany francouzské policie a Gestapa.

Byl zatčen 29.11.43 (38) Gestapem při vystoupení z vlaku spolu se svojí těhotnou družkou Mireille Tronchon (drželi se za ruce).

Ve věznici Fresnes byl několik měsíců mučen, ale nic neprozradil (žádný z jeho přátel nebyl zatčen).

Jeho GF se jej chystaly z věznice Fresnes vysvobodit, ale celé komando bylo do jednoho zatčeno.

Mireille porodila 15. 6.43 ve věznici syna Bertranda – tajně se s ní oženil 3.8.43,  29.8.43 byl po mučení polomrtvý deportován do vyhlazovacího tábora Mauthausen, kde zemřel na vyčerpání 24.1.44 .

Dalším významným monarchistickým odbojářem byl progiraudovský pluk. Romans-Petit  (zemřel 1955(59)) – Alliance GLLacau byla progiraudovská.

Monarchistický spisovatel Jacques Perret do roku 39 přispívající do fašistického Je suis partout, od 1940 v odboji ve vojenské ORA (gen. Girauda ), 1942 zatčen, uprchl k partyzánům.

Monarchisté byli především vlastenci – jediným monarchistou, jenž za 2.sv.v. “konspiroval” v Alžíru za návrat Pařížského hraběte na trůn, byl Henri d´Astier.

Monarchisté zakládali především zpravodajské sítě, mj. zpravodajská sítˇ

Sedmá kolona Alsaska ( patřila k ní  sítˇ Jade Fitzroy, Paul Duncler), která byla financována Pétainem z jeho tajných fondů …

Jejich vojenskými buňkami byly Groupes francs a Action immédiate.

Jedním z nejznámějších odbojářů ultrapravice byl Gilbert Rénaud /1904-1984/  z AF alias “plukovník” Remy,monarchista, zakladatel v roce 41 jedné z nejefektivnějších gaullistických sítí vojenského zpravodajství Confrérie Notre-Dame, poté, co se vrátil z Anglie do Francie v 8/40.

Právník Rémy 18.6.40 po výzvě CHDG vsednul s jedním ze svých bratrů na rybářskou lodˇ, a odplul do Londýna, kde  nabídl své služby plukovníku Passy.

Na jaře 42 navázal na příkaz CHDG v rámci koordinace odbojových akcí styky i s komunistickým odbojem, konkrétně s odbojářem Georgesem Beaufils (zemřel 1994/81).

V  8/39 po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení odjel Beaufils  na příkaz Maurice Thoreze do MOW s Arthurem Dallidetem, aby zjistili, co má tento pakt znamenat.

Po vypuknutí války s Německem v 6/40 byli oba francouzskou ambasádou urychleně evakuováni do PAR.

Beaufils z německého zajetí uprchl, aby od rodiny převzal seznam komunistů, se kterými lze jako s odbojáři počítat, který u ní před odjezdem do MOW zanechal.

V odboji pracoval pod pravým jménem, tj. měl status “legálního” odbojáře.

Odkoupil garáž od bývalého zaměstnavatele, a živil tím rodinu, a současně v ní vyráběl výbušniny pro odboj - poté jej FKS dala k dizpozici de Gaullovi (plukovníku Rémy)  pro koordinaci odboje .

Komunističtí odbojáři tak v 8/42 dostali z LON od de Gaulla zbraně, a představitel FKS Fernand Grenier odjel k de Gaullovi do LON ( FFI = spojení gaullisté+komunisté ) …

Dohodu o spolupráci podepsal jménem Charlese Tillona  Georges Beaufils, alias “plukovník” Drumont.

V  8/44 se prudce zhoršily vztahy mezi Beaufilsem a plukovníkem (hrabě) Pierre de Chevigné ( v 6/40 těžce zraněn, z nemocnice byl evakuován Brity do LON v Dunkerque, znovu těžce raněn v 6/41 v Sýrii, zemřel 2004/95), jmenovaným de Gaullem prvním vojenským velitelem osvobozených území, aby je neovládli komunisté, od 1958 byl hrabě de Chevigné prvním ministrem obrany CHDG .

Beaufils se v 8/44 významně podílel na vyčištˇovacích operacích proti Němcům již v hodnosti podplukovníka, v 70.letech byl usvědčen z udržování kontaktů se sovětskými agenty, zatčen DST, a 1977 odsouzen k osmi letům vězení, 1981 byl zahrnut do prezidentské amnestie …

CHDG pluk. Rémy ve svých Pamětech věnuje obsáhlou a vřelou pasáž s tím, že „ vyzvědačství vášnivě provozoval jako sport „.

Po válce byl Gilbert Renaud ustavujícím členem de Gaullovy strany RPF, ale poté, co tvrdil, že Francie potřebuje CHDG i Pétaina, požadoval revizi procesu s Maurrasem, a v 4/50 vyzval k rehabilitaci maršála Pétaina, upadl u de Gaulla v nemilost, takže složil v RPF všechny stranické funkce a usadil se v Portugalsku.

1958, když se CHDG dostal k moci, vrátil se do Francie, a nabídl mu své služby, ale CHDG je odmítl.

Stal se plodným spisovatelem významných a oceňovaných vzpomínek na odboj - nejvýznamnější jsou třídílné Mémoires d´un agent secret de la France libre z roku 1950 ( od roku 47 vydával jednu až dvě knihy ročně, poslední dvě vydal 1984, v roce, kdy zemřel) .

André Dewavrin alias plukovník Passy (zemřel 1998/87)

Dewavrin byl šéf de Gaullova zpravodajství/BCRA  v LON – třídil informace od odboje, a plánoval operace pro 350 agentů, kteří byli do Francie shozeni, aby pomáhali odboji.

23.2.43 byl vysazen do Francie spolu s významným parašutistou Yeo Thomasem (v tuto dobu byl v LON i Jean Moulin, kterého de Gaulle v 2/43 vyznamenal ), jenž jej po celou dobu jako bodyguard doprovázel, aby se opět sešel s  Pierrem Brossolettem (shozeným do Francie o měsíc dříve ) – velmi zdařená mise Arquebuse, kdy Brossoletta v PAR vyhledal, a setkal se zde s mnoha šéfy odboje, třebaže Gestapo o jeho přítomnosti vědělo, a několikrát jen o vlásek unikl zatčení …

Koncem roku 1943 byla BCRA včleněna do zpravodajství DGSS pod velením Jacques Soustelle  ( etnolog s  důležitými kontakty v Jižní Americe zemřel 1990/78), jehož technickým poradcem se Dewavrin, vojenský inženýr, stal.

Od 10/44 byl Dewavrin šéfem DGSS a šéfem zpravodajské služby de Gaulla až do 1/46, kdy de Gaulle na své funkce rezignoval.

Jeho nástupce jej obvinil ze zpronevěry peněz Free France, a Dewavrin si odseděl 4 měsíce ve vězení, než byl zproštěn viny pro nedostatek důkazů – britští historici jej podezírají, že vybíral peníze na potlačení případného komunistického pokusu o převzetí moci …

Dewavrin poté vystoupil z armády, a stal se obchodníkem.

Napsal paměti mj.  Missions secretes en France(1951).

Dalším cagoulardistou, jenž se již v 6/40 přidal k de Gaullovi, byl kapitán Pierre Fourcaud z Cagoule ( 1946 se oženil s Méricovou, exšéfkou vojenského zpravodajství Alliance) , či Maurice Duclos alias Saint Jacques (zemřel 1981/75) z Cagoule, kteří vytvořili významné odbojové sítě ( i Duclos odplul do LON v  7/40 na rybářské bárce).

Přítel Duclose, ultrakolaborant Gabriel Jeantet z AF, a jeden z šéfů Cagoule  působící ve vysoké funkci v Pétainově administrativě, představoval velmi užitečný kontakt pro odboj, zejména sít ˇ Voltaire .

Parašutistu Duclose Gabriel Jeantet u sebe ukrýval, když se tento zranil při seskoku na své misi z Londýna.

Gabriel Jeantet byl zatčen a deportován 1944 (v době, kdy se FKS udáváním Gestapu zbavovala svých nejzavilejších nepřátel) …

Cagoulardista Pierre Fourcaud do 1.sv.v.vstoupil jako dobrovolník v 18 letech, a byl dvakrát zraněn.

Po válce pracoval ve 2.oddělení (zpravodajská služba).

1940 byl vážně zraněn, v 7/40(42) v podpalubí lodi tajně odplul do LON k de Gaullovi, 2.9.40 se vrátil do Francie přes Lisabon a Madrid, aby založil vojenskou zpravodajskou sítˇ Fleurs, později přejmenována na Brutus.

V 12/40 odjel opět do Londýna, v 1/41 zpět do Francie s úkolem spojit se sítí Lucas.

28.8.41 byl zatčen na nádraží v Marseille vichystickou policií a držen ve vězniciClermont-Ferrand, utekl poté, co jej na krátko převezli do nemocnice v 8/42 .

Na útěku ujel v dalších osmi dnech 1.245 km na kole, aby se tajně nalodil 1.9.42 na lodˇdo plující do Gibraltaru.

8.2.44 byl vysazen již jako podplukovník do Francie mezi partyzány.

19.5.44 byl zatčen Gestapem, a při útěku střelen dvěma kulkami do zad Moogem, podřízeném Barbiemu.

Gestapo jej pro účely výslechu převezlo na ošetření do nemocnice, odkud 6.8.44 utekl.

28.8.44 jej letadlo převezlo do LON, v září se vrátil jako plukovník do Francie.

Claude Lamirault z AF, syn advokáta

V  6/40 odjel s de Gaullem do LON, vrátil se v 1/41 ( 23), aby v okupované zóně založil vojenskou zpravodajskou sítˇ Jade Fitzroy, která spolupracovala s britskou IS (jádro každé zpravodajské sítě tvořil zpravodajský specialista, v této síti to byl bývalý carský důstojník Kilessov ,radista a spojka ).

Jeho těhotná žena po porodu dítě přenechala rodičům, a celé 4 roky s ním pracovala v odboji. Jejich sítˇse brzy rozrostla na stovky členů, a deset podsítí.

V 12/41 jen o vlásek unikl zatčení – v jeho bytě na něj čekalo Gestapo,které zatklo 17letého bratra jeho ženy + mnohé členy jeho sítě.

Utekl do jižní zóny, v Marseille se tajně nalodil na lodˇ , odtud dorazil do LON.

1942 byl znovu vysazen, tentokrát v jižní zóně, kde vytvořil zpravodajské sítě v Marseille a vToulon.

Poté se usadil v Paříži, kde zorganizoval další sítˇ.

15.12.43 byl v Paříži zatčen na stanici metra.

Francouzského policistu,který jej zatkl, sice zabil, ale agenti Abwehru  jej na útěku chytili, a odvezli do věznice Fresnes.

Přesto měl Lamirault “štěstí “ – důstojník Abwehru, který jej vyslýchal, pracoval jako špión v US, takže měl pro spojence “pochopení”, a navíc byl věřícím katolíkem jako Lamirault, takže po vzájemné “ dohodě” vynechali mučení. Lamirault se od něho dozvěděl, že se Gestapo chystá zatknout jeho fotografa Gennetiera, otce 9 dětí, jenž od 6/40 trávil veškeré noci prací pro odboj pořizováním mikrofotek.

Navrhl tedy výměnu dvou podvojných agentů za svobodu fotografa.

2.7.44 byl deportován doDachau, odkud se vrátil 14.4.45, avšak 27.5.45 se zabil při podivné autonehodě (27).

Členové a stoupenci ultrapravice se dříve či později zapojili do odboje, jako monarchista Claude Hettier de Boislambert, jenž se již od  6/40 stal blízkým spolupracovníkem de Gaulla.

Spolu s Leclerkem a politikem René Plevenen ( pozdější premiér Čtvrté republiky, usilující v 50.letech o vojenskou integraci Evropy) jej de Gaulle pověřil připojit africké kolonie pod de Gaullovo vedení.

Po neúspěchu CHDG s vyloděním v Dakaru byl 30.9.40 Boislambert zatčen vichystickými úřady po pětidenním pronásledování v buši, a strávil několik měsíců ve věznicích v Dakaru a v Bamaku spolu s Antoinem Bissagnetem, než byli převezeni do Francie, a uvězněni poté, co je vichystický  soud v  6/41 oba  odsoudil k trestu smrti, který jim byl změněn na 20 let nucených prací.

Jeho útěk z vězenice Gannat zorganizoval v  12/42 člen sítě Alliance Jean Roger spolu se svým švagrem ( spolu s Boislambertem poté osvobodili i Antoine Bissagneta, a pomohli jim při útěku z Francie o dva měsíce později přes španělské  hranice do Alžírska, odkud oba odjeli k de Gaullovi do LON.

V 8/44 byl de Boislambert zraněn v bojích u Rennes, po válce sloužil v diplomatických službách v Africe, zemřel 1986 (80) ).

Antoine Bissagnet, koloniální úředník,který působil v mnoha francouzských afrických koloniích, byl jedním z francouzských pravičáků, kteří  se zúčastnili španělské občanské války na straně generála Franka.

V Dakaru, kde právě 1940 působil, se ale bez zaváhání připojil k Boislambertovi, a chladnokrevně plnil jeho příkazy.

Poté,co byli na útěku v buši, a kvůli pasti, do které padli, se museli rozdělit, Bissagnet se dostal k Britům do Gambie, ale vrátil se po ošetření svého zranění do buše hledat Boislamberta. Byl poté zatčen spolu s ním.

Bissagnet padl ve Francii v 8/44 (39) .

Jean Roger z Alliance, jenž jim dopomohl k útěku z vězení z Gannat,byl poprvé zatčen Wehrmachtem v 9/41, ale soud v Caen jej o měsíc později osvobodil pro nedostatek důkazů.

16.9.43 byl zatčen Gestapem, ale o dvě hodiny později utekl.

Žil v hluboké ilegalitě s Gestapem v patách, přesto se mu v 3/44 podařilo dostat do Londýna, ale když se dozvěděl, že Gestapo pozatýkalo přes 300 členů Alliance, na vlastní přání se po 3 týdnech vrátil zpět do Francie, aby zdecimovanou sítˇ Alliance obnovil.

Po zradě byl znovu spolu se svým přítelem zatčen v Paříži Gestapem 7.6.44 (37) po dramatické honičce v autě.

Týž den jej Gestapo umlátilo tak, že musel být v kritickém stavu převezen do nemocnice, protože jej Gestapo chtělo ještě vyslýchat.

Zázrakem po několika týdnech nabyl znovu vědomí, a Gestapo jej převezlo do své věznice, kde čekal na nový výslech.

Protože věděl, že podruhé nepřežije, utekl v noci počátkem července 44 z vězení Gestapa tak, že přepiloval mříže své cely ( pilník mu přinesl jeden ze žalářníků ). 16.8.44 se připojil ke generálu Pattonovi.

Poválce působil v Indočíně, zemřel 1978 (71).

Cagoulardista pluk. Georges Loustaunau-Lacau, po okupaci šéf voj. zprav. sítě Alliance, které po jeho zatčení v 7/41 šéfovala  Marie-Madelaine Méric-Fourcadová, která spolu s pluk. v Cagoule vydávala antisemitskou publikaci  l´Ordre National.

Zámožná Fourcadová se jaké šéfka Alliance u spojenců velmi vyznamenala –Alliance např. poskytla informace o německých ponorkách U-Boots  ( člen Alliance Henri Schaerrer, jenž informaci předal, byl prvním zastřeleným Alliance  13.11.41), a  poskytla spojencům podrobnou zpravodajskou mapu Normandie, jejíž délka byla 17 m ( autoři této mapy všichni do jednoho byli zatčeni Gestapem a zmasakrováni ve vězení v Caen 7.6.44 ) …

Hlavní útok Gestapa proti síti Alliance přišel na podzim 1943, kdy bylo zatčeno přes 300 jejích členů. Fourcadová nato byla odvolána do Londýna, a byla vysazena zpět v 6/44  před invazí.

V letech 46-47 ještě pracovala pro britskou IS, ale zpravodajství nechala protože, jak řekla, “ v LON pochopila, jak jsou její lidé jen potravou do zpravodajských děl uprostřed lítého boje mezi jednotlivými zpravodajskými složkami “,  načež vstoupila do de Gaullovy strany, a stala se poslankyní NS.

V procesu s Klausem Barbiem významně přispěla k jeho usvědčení, Fourcadová se stala první ženou, která měla státní pohřeb v kostele Saint-Louis-des-Invalides.

Do její sítě patřil i Georges Lamarque – jeho otec padl v 1.sv.v. ještě než se Georges narodil.

Již v 7/40 patřil do vojenské odbojové sítě Etoile, která byla téhož roku zdecimována.

1942 se připojil k Alliance, byl pověřen zorganizovat po celém území Francie vysílací radiostanice pro přijímání parašutistů, celou Francii z tohoto důvodu objel na kole.

Počátkem roku 43 byl pověřen vytvořením podsítě Druidů, které i šéfoval.

Jeho zprávy byly tak významné, že jej IS pozvala na další výcvik do LON, kam odletěl v 6/43, vysazen zpět byl o čtyři týdny později.

V 8/43 odeslal do LON zprávu o německých tajných zbraních V1 a V2, o kterých spojenci vůbec nic nevěděli, takže jeho zprávu četl samotný Churchill.

Po osvobození Paříže považoval za svoji povinnost pokračovat v boji, a proto odjel na kole se svoji radiovysílačkou sledovat ustupující německou armádu a informovat o jejím pohybu spojence - 8.9.44 byl při radiovysílání (Fourcadové, která působila u Verdunu) spolu se svými dvěmi pomocníky odhalen (oba dva monarchisté) .

Třebaže mohli ještě utéci, všichni tři se vzdali, aby nevystavili vesnici represáliím – šlo o skupinu SS z divize Reich, které asistovali Vlasovci: po pěti hodinách brutálního vyslýchání byli zastřeleni, vesnice byla stejně vypálena …

Pluk. Georges Groussard /1891-1980/, bývalý šéf Vojenské akademie v Saint-Cyr, v 6/40 vojenský velitel Paříže, cagoulardista , v roce 40 na příkaz gen. Huntzigera, vichystického ministra obrany, založil ve své funkci Generálního inspektora vichystických bezpečnostních služeb pod hlavičkou Darlana bezpečnostní jednotku pro osobní ochranu Pétaina, ve skutečnosti měla sloužit k budoucímu střetu s Němci,a současně od 1.7.41 spolu s pluk. Loustaunau provozoval odbojovou vojenskou zpravodajskou sítˇ Gilbert(pojmenována po misi „Gilbert“ Groussarda v LON, po příjezdu z LON byl zatčen admirálem Darlanem, později při stejné příležitosti průmyslníkem Lavalem ).

Poté, co Groussard v 12/40 jako šéf výše zmíněných jednotek, osobně zatkl Lavala, byly jeho jednotky na příkaz Němců rozpuštěny.

Groussard byl zatčen francouzskou policií poté, co v 12/4O  se svými muži osobně zatkl pronacistického Pierra Lavala, ale Němci si vymohli v 4/41 Lavalův návrat, který se projevil okamžitým zatčením Lavalových nepřátel.

V 6/41 pluk. Groussard odjel do LON s cílem přesvědčit Churchilla, aby podepsal tajné dohody s Vichy.

V LON antigaullistický pluk. Groussard vyjednal finanční pomoc od SOE s tím, že bude SOE podřízen, a nikoliv pluk. CHDG.

V 11/42 po obsazení vichystické zóny Wehrmachtem a italskými jednotkami  pluk. Groussard přešel švýcarské/CH hranice, a zpravodajskou sítˇ řídil ze Ženevy.

Groussardovi pomáhal antigaullistický poručík André Devigny ( po válce generál ), a protože ani jeden z nich nebyl ve zpravodajství vyškolen ( Devigny si učinil z agenta Abwehru Multona svého sekretáře ), pomáhal jim v technických aspektech švýcarský/CH  kpt. Pierre Clément ...

Sítˇbyla zpravodajsky úspěšná díky četným známostem pluk. Groussarda ve CH vojenských kruzích, její chapadla sahala až do Německa a Itálie.

Její CH tykadla pomáhala s převodem lidí a odbojové pošty přes hranice.

Po válce pluk. Groussard odmítl převzít vyznamenání z rukou CHDG, odešel z armády do ústraní, v roce 62 se připojil k protigaullistické OAS gen. Salana/k Tajné vojenské armádě, která bojovala proti nezávislosti Alžírska (pučističtí generálové) ...

SítˇAlliance se zrodila ze setkání dvou cagoulardistů pluk. GLLacau s Fayem  v Lisabonu 14.4.41.

Politika admirála Darlana ukončila iluze velitelů odboje v jižní zóně o pololegalitě odbojových aktivit, a o tom, že Pétain zorganizuje vůči Němcům “revanš” . SítˇAlliance patřila k první vlně zklamaných z kolaborace Pétaina a Darlana .

Nejprve byl gen. Weygandem osobně zatčen 25.5.41 velitel Léon Faye alias Cohen, a 18.7.41 byl francouzskou policií zatčen pluk.George L-Lacau .

Jejich společný proces se konal v Clermont-Ferrand15.10.41, a měl od odbojových aktivit odstrašit jiné velitele – progiraudovská vojenská zpravodajská sítˇAlliance však přesto zůstala i po procesu s GLL pevně zakotvená ve vojenských kruzích Vichy– zpravodajské informace ji dál předávali disidenti vichystického režimu .

Právě Alliance zorganizovala odjezd gen. Girauda po jeho útěku z německého vězení z Francie do Alžírska, a v 9/43 se oficiálně připojila k jeho sítím .

Faye byl z vězení osvobozen v 11/41, v 8/42 odjel na instruktáž k britské Intelligence Service, nicméně byl na podzim 43 opět zatčen, tentokrát Gestapem,  po udání nejvýznamnějšího agenta Abwehru v Alliance  Jeana Paula Lien, jenž na podzim 43 přivodil zatčení 150 členů Alliance, kteří byli popraveni, Faye byl deportován, zemřel v Mauthausenu.

Pluk. Georges Loustaunau- Lacau, hrdina z 1 sv.v., byl v Clermont-Ferrand odsouzen vichystickým vojenským tribunálem na 2 roky vězení , kde jej po okupaci jižní zóny 11.11.42 převzalo Gestapo, v 7/43 byl deportován do Mauthausenu, zemřel 1955 (61).

GLL byl 1938 po spiknutí Cagoule z 11/37 vyloučen z armády, protože v ní zorganizoval tajné vojenské buňky Cagoule “Corvignolles”, ale byl znovu zařazen do armády jako zpravodajský specialista po vypuknutí války 1.9.39, opět byl na příkaz Daladiera zatčen v 3/40, a uvězněn v pevnosti Mutzig u Obernai, ze které jej vysvodil jeho přítel cagoulardista pluk. Groussard na jaře 1940.

Pluk. Groussard  po svém zatčení a propuštění uprchl do Ženevy, kde spolupracoval s britskou výzvědnou službou, a odkud řídil svoji zpravodajskou sítˇ Gilbert.

V Groussardově síti pracoval od roku 42 poručík André Devigny, jenž velel francouzské jednotce v Belgii, a když se vracel z průzkumu, tak byl omylem těžce postřelen od vlastních vojáků do obou nohou, takže byl poslán na léčení k rodičům na rodinnou farmu.

14.4.43 Devigny s jedním dalším odbojářem zastřelili italského agenta, který pracoval pro Němce v Nice.

O tři dny dny později byl Devigny zatčen Gestapem, protože jej udal proněmecký agent Multon, jenž sítˇ Gilbert infiltroval. 14 dní byl mučen a držen v poutech v cele, ve které se nemohl ani pohnout v pevnosti Gestapa Fort Montluc, o které se předpokládalo, že z ní nikdo nemůže utéci. V této pevnosti Gestapo drželo na 10.000 Židů a odbojářů. 

André Devigny(26) byl první a jediný, kterému se z této pevnosti podařilo utéci, a stal se tak legendou, a to poté, co mu Klaus Barbie po 4 měsících vězení přišel sdělit, že jej za pár dní popraví jako odbojářského vraha ( 1956 o jeho útěku natočil film  Robert Bresson, který 1957 v Cannes vyhrál cenu za režii, Bresson byl také Němci zajat, Devigny byl poradcem,).

Hlídkám, které po něm pátraly se psy, se Devigny vyhnul tak, že se schovával v  močálech podél Rhone.

Nakonec jej odboráři převedli do Švýcarska, odtud odjel do Alžírska, účastnil se bojů spojenců o Francii 1944.

Byl jmenován generálem, a po válce jej de Gaulle pověřil vedením jedné francouzské zpravodajské organizace v zahraničí.

Do politiky nevstoupil, protože, jak řekl agentuře Reuters 1997, “ rány pod pás v politice představovaly něco, s čím se v odboji nesetkal, a co by neunesl.”

Sponzor časopisu skupiny Cagoule, finančník a průmyslník Jacques Lemaigre- Dubreuil, finančně podporoval generála Girauda, účastnil se vyjednání dohod mezi Giraudem a Murphym (US).

Lemaigre-Dubreuil po válce podporoval v Maroku místní nacionalisty, a byl zavražděn v Casablance 1955 (61) francouzským protiteroristickým komandem.

Stal se klasickým příkladem francouzské rozporuplnosti, kdy levicoví politici prosazovali koloniální politiku ( Francois Mitterrand), takže pro vládní levici jméno bývalého socialistického premiéra Guy Mollet je synonymem zrádce, protože se 1955 postavil proti válce v Alžírsku, kterou považoval za “ hloupou a bezvýchodnou “, zatímco pravičáci prosazovali politiku protikoloniální (Francois Mauriac či Lemaigre-Dubreuil) …

Dalším významným odbojářem z Cagoule byl dr.Martin z Alliance, zatčen 1944, uprchl k partyzánům.

Část cagoulardistů tak významně přispěla k navázání styků mezi Vichy a Londýnem, svá chapadla měli všude :

a) kolaboranté nejhoršího nacistického kalibru (Schueller ,Deloncle ,Corréze, Déat, Méténier )

b) odbojáři v LON ( Dewavrin-pluk.Passy, Fourcaud, Duclos )

c) odbojáři ve vnitřním odboji (pluk.Loustaunau-Lacau, kap. Heurteaux , dr.Martin, vévoda di Borgo)

Příslušníci AF a cagoulardisté byli hojně zastoupeni v odbojové Organisation de la Résistance de l´Armée (ORA), založená stoupenci generála Girauda (Francois Mitterrand do ní vstoupil až 1943) – Roosevelt/FDR sice podporoval jen Girarda, ale od roku 42 bylo vidět, že de Gaulla nepůjde jen tak odsunout, a proto Američané na konferenci v Casablance v 6/43 naléhali na oba, aby spolu začali spolupracovat.

Pod ORA spadala vojenská zpravodajská sítˇ monarchisty vojáka a spisovatele  Huberta de Lagarde z AF s názvem Eleuthere (419 agentů) ,kterou založil 1942 – do té doby pracoval v Armée Secrete .

V Německu byl odsouzen v nepřítomnosti lidovým soudem k trestu smrti.

Zatčen byl spolu s dalšími nekomunisty  26.6.44, v 8/44 deportován do Buchenwaldu, poté do pracovního podzemního tábora Wernhera von Brauna Dora, kde 25.1.45 zemřel.

U něho jsou si monarchisté jistí, že byl zatčen na udání komunistů, protože 19.6.44 byl komunisty,kteří měli v tomto výboru většinu, odvolán z COMAC (Comité d´action militaire) , o kterém prohlašoval, že je “přepolitizovaný “ …

Taktéž na udání komunistů byl zatčen monarchistický korvetní kapitán Honoré d´Estienne d´Orves, jenž se vrátil do Francie v 12/40 z Anglie, kde byl v de Gaullově štábu námořnictva, ale sedavá práce jej nebavila, a sám si žádal o odjezd do okupované zóny – na rybářské lodi byl v okupované zóně vysazen s krycím jménem Jean-Pierre v noci 22.12.40 spolu s radistou Georgesem Marty.

Měl zde založit zpravodajskou sítˇBretagne.

Jeho radista Marty,pracující pro komunisty, jej však udal Gestapu ,takže byl v noci ve spánku 21.1.41 zatčen i s manželi Clement, u kterých bydlel, zatčeno bylo i jeho 26 agentů.

Honoré d´Estienne d´Orves byl jako první agent de Gaulla zastřelen 29.8. 41 ( 4O ) spolu se svými dvěma poručíky,kteří mu pomáhali.

Michel de Camaret z AF

9.2.41 se mu podařilo odplout v podpalubí nákladní lodi do Alžíru s přítelem z AF Rogerem de la Grandierem, zde čekali na lodˇdo Gibraltaru, aby se dostali do LON, ale byli v Alžíru zatčeni vichystickou policií.

Utekli a prchli do Maroka, opět je zatkla vichystická policie, byli odsouzeni k ročnímu vězení, a převezeni do smutně proslulých věznic na jihu Alžíru, odkud se jim podařilo utéci v 5/42 .

Tajně se nalodili na portugalskou lodˇplující do Gibraltaru, a dostali se do LON, kde působili v de Gaullových FAFL /Forces aeriennes francaises libres, které je 7.6.44  vysadily v Bretagne, kde úspěšně splnili svoji misi – v tunelu vykolejili speciální německý vlak, a přešli k partyzánům.

Michel de Camaret, třebaže měl několikrát prostřelenou paži, se ještě nechal vysadit v Nizozemí, kde bojoval až do konce války.

1947-1950 působil jako výsadkář v Indočíně, poté působil jako diplomat, skončil jako europoslanec za Le Penovu NF. 

Novinář a spisovatel Georges Valois /1878-2/45 KL Bergen-Belsen/, zakladatel nacionalistické a antisemitské organizace Faisceau, zemřel jako odbojář v koncentračním táboře Bergen-Belsen 1945, jeho zástupce Jacques Arthuys, spoluzakladatel Organisation civile et militaire (OCM), zatčen v 12/41, zemřel při deportaci 1943.

V organizaci Faisceau z odbojářů dále byli : dr.Thierry de Martel, syn antisemitského a nacionalistického spisovatele, spáchal sebevraždu při vstupu Němců do Paříže, Philippe Barres v odboji v LON, Jean de Castellane z Camelot du Roi měl úzkou vazbu na Jeanna Gemehlinga, šéfa odbojové zpravodajské sítě Katanga (diamantová provincie v Kongu), gen. Vallette d´Osia, zakladatel Armée secrete v Savojsku, zatčen v 9/43, aj.

Fašistické Les Croix de  Feu byly 1931 založeny plukovníkem Francois de la Rocque, hrabětem Severac, aby čelily komunisticko-socialistickému spiknutí ( ale nerozmýšlely se jít na pomoc francouzskému zemědělství, bylo-li třeba ) , rozpuštěny byly v 6/36.

Hrabě Severac byl tradicionalista jako Pétain, který na heslech křestˇanskonacionalistické  Francouzské sociální strany (Parti Social Francais) , kterou hrabě Severac založil, postavil svoji “ národní revoluci “ – Travail, Famille, Patrie .

Hrabě Severac ve své knize Service Public (1934) propaguje  po vzoru italského fašismu ( nacismus odmítl ) sociální spoluúčast kapitálu na práci, a hlasovací právo pro ženy…

Plukovník de la Rocque, ač zůstal věrný osobě Pétaina, varoval před jeho kolaborantským režimem, a ve svém časopise Petit Journal jako prvý z francouzských politiků vyzval k odboji již 16.6. 1940 ( de Gaulle až 18.6. ) …

Když Pétain uzavřel příměří, pluk. de la Rocque v tomto svém časopise zdůraznil, že “ uzavřené příměří  v žádném případě neznamená zastavení nepřátelských akcí  vůči Německu „, a varoval před kolaborací s nacisty.

O Vichy poznamenal : “ Je nutno zachovat loajalismus k Pétainovi, ale absolutní  zdrženlivost k jeho loutkové vládě “ …

Od 8/40 pracoval pro odboj, když založil vojenskou zpravodajskou sítˇ KLAN (Britové mu několikrát blahopřáli k úspěchům ), která od roku 42 úzce spolupracovala s Alliance a s  britskou IS.

Jeho zástupce Charles Vallin odjel do LON 1942 spolu s Pierre Brossolettem .

Zatčen a deportován 1943 (58) byl pluk. De La Rocque nejprve do Protektorátu Böhmen und Mähren, poté do Rakouska.

Ještě než dorazil do KL, tak se mu podařilo utéci, a znovu se zapojil do zpravodajství KLAN ze Švýcarska.

Když se 8.5.45 vrátil byla na něj na nátlak komunistů uvalena administrativní vazba, tj. byl v domácím vězení, aby se nemohl zúčastnit jednání Rady národního odboje (CNR) o vytvoření vlády …

V domácím vězení zůstal až do své smrti v  4/46 (61).

Teprve posmrtně mu byl přiznán průkaz deportovaného odbojáře, což mu komunisté za jeho života odmítli vydat …

Organisation civile et militaire (OCM), největší odbojová organizace v severní zóně, byla založena v 4/41  průmyslníkem Jacques Arthuysem/1894-1943/ z AF + Faisceau de Georges Valois, jenž byl i jejím prvním šéfem, zahynul v táboře Hinzert v 9/43, a plukovníkem Alfredem Touny z fašistické organizace Ohňových křížů za tiché podpory Pétaina.

Pluk. Touny byl Němci popraven v Arras v 4/44  s 12 dalšími spolubojovníky.

Jeho syn bojoval v Africe v de Gaullově armádě, vyznamenal se u Al-Alamejnu.

OCM ( + organizace Ceux de la Libération), založená členy Les Croix de Feu, byla založena na troskách jedné z prvních vojenských zpravodajských sítí  na okupovaném území s názvem Hector, kterou založil monarchista kapitán letectva Alfred Heurteaux, pilotní eso z 1.sv.v.

OCM dlouho odolávala tlaku na subordinaci do CNR, ale nakonec se do ní zařadila.

Tuto zpravodajskou sít ˇ mu pomáhal založit korsický vévoda Pozzodi di Borgo, jeden z bývalých šéfů Ohňových křížů, jenž se nepohodl s pluk. De la Rocque, a přešel k Union des Comités d´action défensive,což byla legální vitrína Cagoule  …

Di Borgo pomáhal parašutistům, a dodával zbraně korsickým partyzánům.

Alfred Heurteaux byl zatčen 1941, a koncem roku 1941 deportován do koncentračního tábora.

Na podzim 1943 založené Mouvement révolutionnaires francais (MRF), které se odtrhlo od Delonclova pronacistického MSR, sehrálo rozhodující úlohu při pařížském povstání v 8/44 : 400 z nich z praporu HEMON (jméno jednoho z jejich šéfů) obsadili radnici, odkud povstalecký štáb vzdoroval tankům SS.

Prapor Hemon měl nejen osvobodit Paříž od Němců, ale i zabránit tomu, aby se moci chopili komunisté .

Pařížský tajemník Moulina Daniel Cordier byl maurrasista, jenž však Maurrase obvinil ze zrady svého učení a vlasti, protože Maurras souhlasil s kapitulací.

Henri d´Astier de la Vigerie/1897-1952/

AF, antigaullista, v Alžíru se připojil k admirálu Darlanovi, nicméně zorganizoval zde ultrapravicovou sítˇ spolupracující v protivichystickém komplotu s místními židovskými sítěmi, kterým šéfoval José Aboulker.

Pluk. Maurice Dutheil de la Rochere /1870-1944/

maurrassista, celoživotní přítel Maurrase, zatčen 1942 jako odbojář ze sítě Musée de lˇHomme, zemřel při deportaci do KL.

Aristide Corre /1895-1942/

Camelot du roi, l´Action francaise, cagoulardista, odbojové vojenské zpravodajství, internován jako rukojmí, byl Němci zastřelen v 3/42.

Lucien Robet

Camelot du roi, cagoulardista, člen odbojové ORA, zatčen a deportován v 1/44.

Kpt. Hubert de Lagarde

dopisovatel AF, zemřel při deportaci do KL.

Paul Dungler /1901-1974/

jako student byl členem mládežnické organizace AF Camelots de roi.

Dungler nakonec z AF odešel, aby se mohl připojit k teroristické organizaci la Cagoule, v níž se přátelil s Gabrielem Jeantet.

Pétainista Dungler, obdivovatel diktátorů typu bigotních katolíků a monarchistů španělského Franka a portugalského Salazara, odmítl nacismus jako „neslučitelný s civilizací“ .

Založil jednu z prvních odbojových sítí Martial, později pracoval pro vojenskou antigaullistickou/progiraudovskou sítˇORA/Odbojová organizace armády, založené v 1/43 generálem Frere ( předsedou vojenského soudu, který na žádost Pétaina v 8/40 odsoudil pluk. CHDG v nepřítomnosti k trestu smrti).

V 3/43 bylo zatčeno přes 50 důstojníků ORA.

V 6/43 byl zatčen gen. Frere, zemřel při deportaci do KL Struthof v 6/44, a generálové Olleris a Gilliot.

V 7/43 byl zatčen gen. Gransard

Poté ORA šéfoval gen. Verneau, zatčen v 10/43, zemřel při deportaci do Buchenwaldu v 9/44.

Po něm velení ORA převzal gen. Revers, jeho zástupcem byl gen. Brisac.

V 2/44 splynula s gaullistickou Tajnou armádou.

Fernand Bonnier de la Chapelle/1922-1942/

monarchista, AF, zastřelil Darlana na příkaz těch, kteří nesouhlasili, aby tento kolaborant stanul v čele osvobozeného Alžíru, tak jak jej do této funkce „jmenoval“ Roosevelt/FDR .

Studenta nechal po krátkém procesu zastřelit gen. Giraud, proteženec FDR, třebaže Henri d´Astier požádal gen. Girauda, aby Fernandovi de la Chapelle udělil milost, na což gen. Giraud odpověděl :

„ V žádném případě, co by na to řekl Roosevelt „ ...

Giraud vládl v Alžíru s požehnáním Roosevelta a pro Roosevelta, některá antisemitská vichystická nařízení zrušil, jiná nikoliv, takže zde i za Roosevelta provozoval vichystické koncentrační tábory.

Pluk. Raymond du Jonchay

psal vojenskou rubriku AF, kritizoval nedostatečné vyzbrojení Francie vůči horečnému zbrojení Německa, za války partyzánský velitel, jenž, udán komunisty, po zatčení Gestapem Gestapu uprchl.

Alexandre Sanguinetti/1913-1981/

Camelot du roi, l´Action francaise, odmítl proněmecký pacifismus Roberta Brasillach, proizraelský

Veteráni z Ohňových křížů

Vévoda Joseph Pozzo di Borgo /1890-1966/

spoluzakladatel organizace Ohňových křížů/des Croix-de-Feu /1927-1936, rozpuštěna vládou Lidové fronty/, spolu s pluk. Francois de la Rocque.

Ohňové kříže byla nacionalistická asociace válečných veteránů, vzešla z ní Francouzská sociální strana PSF /1936-1940/.

Anglosaští historici a její levicoví odpůrci ve Francii PSF nesprávně označují za fašistickou.

Le Duc JP di Borgo se nakonec s pluk. de la Rocque rozešel, protože nesouhlasil s jeho legalistickou linií (monarchisté legalisté), a zatímco de la Rocque založil PSF, vévoda spoluzaložil organizaci la Cagoule, za okupace šéfoval významné odbojářské síti.

Henri Malherbe, místopředseda Ohňových křížů

Pluk. Alfred Touny/1886-1944/

člen Ohňových křížů pluk. de La Rocque, člen OCM, zatčen a zastřelen Němci.

Maurice Ripoche /1895-1944/

člen Ohňových křížů a Francouzské sociální strany, zakladatel odbojové sítě vojenského zpravodajství Ceux de la Libération ( armáda + ultrapravice), antisemita, popraven v 7/44.

André Mutter/1901-1973/

člen Ohňových křížů, jeden z velitelů Ceux de la Libération, po válce zastánce národního usmíření s kolaboranty

Paul Colette/1920-1995/

člen Francouzské sociální strany/PSF plukovníka de la Rocque, člen Pétainových LVF/Dobrovolných francouzských legií, při jejichž oficiální přehlídce 27.8.41 ve Versailles vytáhl na kolaboranty Pierre Lavala a Marcela Déata revolver – byl mučen na Gestapu, deportován do německého KL.

Philippe Viannay/1917-1986/

Francouzská sociální strana, napsal veřejný dopis Pétainovi, v němž protestoval proti jeho kolaboraci.

Pierre Mendes France po válce nejvýstižněji shrnul složení francouzského odboje, když komentoval nacistickou praxi braní a střílení rukojmích z řad civilistů : “ Sedmnáctiletí a starci, monarchisté z Action francaise a komunisté, nedávno naturalizovaní Židé a synové nejstarších francouzských rodin, byli nacisty bráni za rukojmí a postříleni“ ...