Děti zotročené prací

Dle UNICEF ve světě pracuje 250 mil. dětí. Falešná morálka – chudí muslimové prodávají děti, zatímco bohatí chudé matky/vdovy s malými dětmi, které žijí na chodnících a žebrají, překračují, aniž by jim věnovali pohled.

Děti zaměstnávají zejména textilní dílny ( bez jakýchkoliv protipožárních zabezpečení, směny 12-14 hodin sedm dní v týdnu ), cihelny a doly v Číně, Indii a Bangladéši, v Jižní Americe a v Africe ( zde zejména doly na zlato, viz mj. „ Focus –Cameroun: l´éducation sacrifieé des petits orpailleurs „/ Obětované vzdělání malých hledačů zlata ).

Děti se využívají i jako lovci a sběrači mořských plodů - jak v rámci rodinného podnikání, tak formou nucené práce zejména v Asii a v Africe, viz „Týraní otroci zajištˇují dodávky ryb pro Evropu „. Ponořují se bez dýchacích přístrojů na zadržený dech /free diving, hrozí udušení, útoky žraloků/jedovatých medúz, zamotání do rybářských sítí, problémy při návratu na lodˇ/silný vítr velké vlny.

Lov specifických plodů (např. mušlí abalone nebo langust) vyžaduje hluboké ( až desetimetrové ) a opakované ponory ( při rychlém vynoření hrozí dekomprese, dlouhý pobyt ve studené vodě vede k podchlazení/hypotermii ), chladnější vody mají rádi velcí bílí žraloci.

V Japonsku loví perly a sbírají mořské plody v hloubce zhruba 9-10 metrů i ženy, rovněž bez kyslíkových přístrojů ( mají jen masku, nůž a plovoucí bóji ), zhruba na dvě minuty jen zadrží dech. Vydávají zvláštní hvízdavý zvuk, když se vynoří, aby se nadechly.

Dokument „Esclaves des mers“/Otroci moří - filipínští kapitáni slibují hodně peněz rodičům, o peklu pro jejich děti nemluví. Děti celé dny a noci musí rybařit. Skáčou do vody a doufají, že v ní nejsou žraloci. Plavou vedle sebe, kolem opasku mají přivázaný zatěžovací kámen, a tlačí ryby do pasti. Ani dospělí nedostávají mnohdy plat, natož děti. Když se vzbouří, skončí zbití či pobodaní.

V Mongolsku je snem rodičů, že rodina zbohatne na jezdeckém umění svých synů, ti jsou dáváni trenérům pro závody koní již od sedmi let věku ( taktéž UAE dováží chudé chlapce z Asie a Afriky, včetně čtyř až pětiletých pro svou dostihovou zábavu na koních/velbloudech, viz dokument Cavaliers du désert /Žokejové pouště ). Instruktoři se nechovají hezky ani k chlapcům ani ke koním ( chlapce i koně bijí ). Vybírají si úmyslně chlapce z chudých rodin, kteří si nestěžují ani na brutální zacházení ani na případná těžká zranění ( komplikované zlomeniny, úrazy hlavy ), která většinou vyústí v invaliditu .

Tyto dostihové závody jsou pro koně velmi těžké, v Mongolsku závodí i v zimě na ledě ( kdy dochází k nejvíce úrazům, zejména hlavy ), proto potřebují co nejlehčí žokeje. V UAE nejsou tito dětští žokejové nijak chráněni, ve výše zmíněném dokumentu Cavaliers du désert pětiletí chlapci bezstarostně pronášejí : „Naše těla pak dávají nějakým mužům.“

V dokumentu Les Enfants du diable/Děti dˇábla Daniel Grandclément ukazuje děti z Konga Kinshasa, které rodiče zavrhly jako „ satanistické „. Tyto děti se o sebe musí postarat samy, živí se prací v diamantových dolech v roztrhaných špinavých hadrech bez jakýchkoliv bezpečnostních pomůcek.

Třebaže využívání dětské práce v dolech má zabránit registr drahých kamenů, nikdo neověřuje způsob, jak byly vytěženy ( registry digitálně mapují cestu drahokamu z dolu až ke konečnému zákazníkovi ).

Tisíce dětí pracují v barmských ( Myanmar ) a bolivijských dolech ( zlato, stříbro, cín, zinek ). Rodiny v hornických oblastech nemají jinou možnost obživy, děti pracují pro rodinné firmy nebo pro ilegální družstva. Těžba probíhá ručně v úzkých, nestabilních šachtách, kam se dospělí nevejdou. Závaly jsou časté.

V indickém státě Džharkhand, který se v roce 2000 odtrhl od Biháru, ve východní Indii na hranicích Bangladéše ( na severu je Bhútán ), si rodiny ilegálně rozkouskovaly zdejší uhelné povrchové doly . Odklidí zeminu a kameny a mají uhlí, které prodávají v proutěných koších ve městě. Za pár rupií i se svými vyhublými bosými dětmi, které v nich pracují od pěti let, riskují smrt a ničí si zdraví ( vdechují toxický prach ). Vláda jim nabídla přestěhování, to ale odmítly. Tuto karcinogenní rodinnou tradici zde provozují již sto let.

Bitumenové uhlí/ černé (kamenné) uhlí má vysokou výhřevnost, pětiletí-šestiletí chlapci jej bez dozoru drtí na primitivním stroji, ke kterému velké těžké hroudy v koších nebo na hlavě přinášejí zhruba desetileté vyčerpané děti, chlapci i dívky. Do školy nikdo z nich nechodí.

V Indii 4-5 leté děti žhaví sklo, aby z něho mohly být vyráběné náramky ( dokument Hubert Dubois L´enfance enchainée/Dětství v řetězech ). Na předměstích New Delhi a bangladéšské Dháky pracují děti dlouhé směny v nejrůznějších dílnách, po celé Indii a v Afghánistánu i v cihelnách.

V Dominikánské republice bosé děti haitských migrantů, včetně dětí předškolního věku, třídí odpad na skládkách. Je to běžná práce dětí z rozvojových zemí.

Děti v Indii a v Bangladéši rozebírají vraky aut a lodí, rozvařují kov na kusy, dýchají toxické zplodiny, a po kotníky bosy stojí v mazutu a ve zbytcích olejů. Pětileté děti vyzouvají různými pákami pneumatiky z disků kol.

V západoafrickém státu Burkina Faso ( ex Horní Volta ) děti tuaregských migrantů, kteří uprchly z válečných zón v Mali, žebrají na ulicích hlavního města Ouagadougou ( 2.5 mil. obyvatel ) či pracují ve zlatých dolech.

Dětská práce není privilegiem chudých zemí, sezónní zemědělští dělníci z Mexika si na US pole přivádějí své malé děti, které jim pomáhají od úsvitu do soumraku.

Bavlna, bílé zlato, ničitel životního prostředí, se nejvíce ve velkém pěstuje v Číně, Indii a v US ( průmyslové plantáže ), zatímco v Africe ji pěstují miliony drobných farmářů, a sklízí ji většinou děti, zejména v Burkina Faso, Mali, Pobřeží slonoviny.

Obchodník s dětmi bere 25 euro za každé dítě, které sem putuje daleko od rodiny, a je zcela vydáno na milost svému pánovi. Hladové a bité děti pracují téměř za nic ( za trochu jídla ) šest dní v týdnu 10 - 17 hodin pod rozžhaveným sluncem. Rodinné farmy využívají i žáky místních škol – pracují na jejich polích 2 dny v týdnu za několik sešitů do školy a jeden bonbón.

.