Kdo je Igor Blaževič, zakladatel fesitvalu Jeden svět

V Praze nedávno skončil festival Jeden svět, který nyní probíhá v dalších městech naší republiky i v jiných zemích. Jden svět letos slaví své desáté narozeniny. A kdo je vlastně onen člověk, který festival založil? Mnohým z nás by stačilo říci dvě slova - "Igor Blažević", aby si dovedli představit to podstatné, co se k tomuto jménu a příjmení váže: pracuje ve společnosti Člověk v tísni, vede sekci, která se zabývá lidskými právy, založil a je ředitelem festivalu Jeden svět, jednoho z největších setkání na světě s filmy, které se zabývají lidskými právy, zlem, jakého je schopen člověk, životem trpících lidí, ale i lidí, kteří díky své vnitřní síle dokázali svůj osud změnit či vzdorovat jeho nepřízni. Zkrátka, Igor Blažević je nejen v bývalé Jugoslávii a u nás známá osobnost - a to s velkým "O" - tedy v tom původním, "necelbritózním" významu slova.

A dovolte mi, prosím, metaforu: Igor je osobností také proto, že jeho osud jakoby byl vystřižen z jednoho z oněch dokumentární filmů Jednoho světa. Ve zkratce řečeno: tápe, trpí, pochybuje, hledá, nalézá... a hlavně: předává dál, pomáhá, obdarovává. S Věrou Roubalovou jsme Igora podrobili neúprosnému křížovém výslechu - Věra byla "ten hodný" - a mimo jiné jsme zjistili následující:

Narodil se v roce 1963 v Trebině, v Bosně a Hercegovině. Ve třech či čtyřech letech se s rodinou přestěhoval do Sarajeva, kde také vychodil základní školu a gymnázium. Po střední škole absolvoval roční základní vojenskou službu v jugoslávské armádě. Poté se sice přihlásil na Sarajevskou univerzitu ke studiu filozofie a sociologie, ale namísto studia odjel na půl roku do německého Manheimu, "na zkušenou". Žil tehdy rozháraný "asociální život," stranou běžných životních vztahů.

Po studiu filozofie a srovnávací literatury v Záhřebu Igor hodně četl a snažil se něco napsat. Kdyby v Chorvatsku nezačala válka, věnoval by se pravděpodobně spisovatelství či novinařině. Na válku nebyl připraven, neuměl ji a vše, co k ní patří strávit. Když se válka přehoupla do Osjeku, kde Igor strávil jedny z nejkrásnějších chvil u svých prarodičů, váhal, zda má, či nemá vstoupit do chorvatské armády. Byl si vědom, že Miloševič je zločinec a jím prosazovaný srbský nacionalismus je v podstatě obdoba fašismu. Nedělal si však žádné iluze ani o režimu, který v Chorvatsku nastolil prezident Tudjman. Nakonec dal na radu své budoucí ženy Jasmíny: rozhodni se jak chceš, ale radši z Prahy, kde nebudeš pod vlivem chorvatských sdělovacích prostředků. Postupně došel k hlubokému přesvědčení: "Toto není moje válka". Přestěhoval se natrvalo do Prahy, kde se chtěl stáhnout do sebe, psát a dokončit své dva rozpracované romány. Mezi Prahou, Záhřebem a Sarajevem se pohyboval již mezi roky 1989 a 1991. V Praze tehdy studovala režii na FAMU Jasmína, v Sarajevu žili jeho rodiče a sestra Martina, která se později i se svým mužem Bojanem Šuhem také přestěhovala do Prahy.  

Když začala válka v Bosně a Hercegovině vrátily se Igorovi pocity a myšlenky z doby jeho pobytu v Záhřebu. V tomto případě však pro něj nebyly obě strany špatné. Podle jeho nejhlubšího přesvědčení vina na této válce nebyla na straně Bosny. Doslova k tomu řekl: "V tu chvíli už jsem neměl žádný motiv dělat cokoli jiného, než se s tou válkou srovnat a něco s tím udělat." Válku v Bosně chápal nejen jako politické, ale i jako metafyzicky či teologicky pojaté zlo, jako kataklyzma lidskosti.

Rozhodl se hledat způsob, jak může na válku odpovědět, reagovat. Začal spolupracovat s několika organizacemi, byl v kontaktu například s Charitou či Červeným křížem. Od roku 1992 působil v mezinárodním sekretariátu Helsinského občanského shromáždění. Koncem tohoto roku navázal kontakt s Jaromírem Štětinou a Šimonem Pánkem, kteří tehdy působili v Nadaci Lidových novin. Zde začala i Igorova konkrétní humanitární činnost. Stal se spolupořadatelem akce Týden pro Bosnu a poté i humanitární akce SOS Sarajevo, z níž posléze vznikla organizace Člověk v tísni. Významnou měrou se podílel na propagaci jak Bosny a Hercegoviny, tak na nutnosti pomoci lidem trpícím válkou a etnickými čistkami. V roce 1994 Igor opustil Helsinské občanské shromáždění a začal pracovat v Člověku v tísni.

Kromě obleženého Sarajeva navštívil Igor během humanitárních misí například i Čečensko, Kambodžu, Barmu či Východní Timor. S Jaromírem Štětinou byl též v Hongkongu, kde v rámci agentury Epicentrum točili pro Českou televizi dokumenty o Jihovýchodní Asii a o přechodu Hongkongu pod čínskou správu. Během svého cestování po světě natočil či se podílel na natočení deseti dokumentárních snímků.Otázky z Asie (pětidílný dokumentární cyklus z jihovýchodní Asie, 1998), Město stínů (Turecko, 1999), Uprchlíci dvacetileté války (Írán, 2000), Malé sny ulice (Vietnam, 2001), který režírovala Jasmína Blažević, Jen 500 mrtvých (Východní Timor, 2002) a Barmští vězni (Barma, 2002). Během oněch čtyř pěti let angažování se v Bosně a dalších konfliktních koutech světa žil Igor - řečeno jeho slovy - intenzivní, obsesivní a vyčerpávající život, ale svým způsobem bez problémů. Je mu v tu dobu jasné co má dělat, kdo je dobrý a kdo je zlý, neztrácí pocit vzteku, ale ztrácí pocit frustrace: ví sice, že válku nezastaví, ale něco proti ní dělá a pomáhá potřebným.

Tato práce jej však změnila, už se nemohl vrátit ke svému individualismu. Ovlivněn válkou a utrpením lidí, s nímž se na svých cestách setkal, cítil silnou potřebu udělat něco proti lhostejnosti, s níž svět - instituce, politici i běžní lidé -často tomuto utrpení přihlíží. "Získané zkušenosti ve mně vytvořili jakousi jinou citlivost, která mě zavazuje naslouchat volání z pouště, které vypovídá o srovnatelném či ještě větším utrpení, než bylo to bosenské," doplňuje k tomu Igor. Praktické angažmá v konfliktních oblastech dodávalo Igorovi legitimitu a zároveň závazek se k tomuto tématu veřejně politicky vyjadřovat. Chápe to i jako nezbytnost pro práci, kterou dělá.

Ředitelem festivalu Jeden svět je Igor od roku 1999. Říká k tomu mimo jiné toto: "Tento festival upoutal pozornost mnoha diváků, především mladých lidí, k problematice lidských práv a dokázal vzbudit pocit spoluodpovědnosti za to, co se děje na druhém konci světa nebo za zdí sousedního bytu. Svým způsobem hrají dokumenty o lidských právech v dnešním světě zcela nezastupitelnou roli. Jsou jakýmsi oknem do jiných kultur, společností, do cizích problémů. V současném globalizovaném světě je velmi potřebné, abychom se naučili navzájem si rozumět a hovořit o skutečnosti, že se někde děje bezpráví." S tím lze jen souhlasit a není k tomu co dodat.Méně známé jsou další Igorovi aktivity, byl například členem poroty pátého ročníku českého gay a lesbického filmového festivalu Mezipatra, členem hodnotící komise ceny Via Bona, která oceňuje podnikatele i jednotlivé dárce podporující neziskové organizace. A byl také čestným hostem nanejvýš sympatické akce "Trikem proti komunismu". Je vidět, že Igor má o zlu a dobru skutečně jasnou představu. Sám se také podílí na udělování cen Homo Homini - tu Člověk v tísni uděluje lidem z celého světa, kteří přes častá nebezpečí a represe prosazují lidská práva.

Stejně jako další naši přátelé z bývalé Jugoslávie, z Čečenska, Afghánistánu, Ruska, Vietnamu, Turkmenistánu, Tibetu, Arménie, Číny, Kurdistánu, Indie, Kuby, Gruzie, Barmy, Běloruska, Angoly, Ukrajiny a dalších zemí je i Igor Blažević živoucím důkazem toho, že příchozí obohacují naši společnost něčím podstatným. Ve zkratce a bez patosu by se to dalo vyjádřit slovy: lidskost, vytrvalost, vzájemnost. 

Tuto řeč (laudatio), kterou jsme vypracovali společně s mou ženou Věrou Roubalovou Kostlánovou, jsem přednesl u příležitosti udělení ceny Prix Irene Igorovi Blaževičovi coby člověku, který prostřednictvím prosazování lidských práv propojuje různé společenské skupiny. Tuto cenu do loňska každoročně udělovalo sdružení Tolerance a občanská společnost za nepřehlédnutelný podíl na vytváření občanské společnosti. Od letošního roku ji bude udělovat sdružení Prix Irene.

Foto: LUBOŠ KOTEK 

Stránky festivalu dokumentárních filmů JEDEN SVĚT

Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, neútočně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail:
[e-mail] Děkuji