Věrna pocitu, že okamžitě poté, co odervu syna od prsu, splasknu a budu zase štíhlá a krásná jako na maturitních fotkách, váhu jsem moc neřešila. Vlastně jsem ji neřešila ani potom. Omezila jsem se jen na občasné hlasité komentáře u skříně a nechala se ukolébat ujišťováním mého muže, že pro něj jsem ta nejkrásnější ze všech. Do doby, než tchán vytáhl z úkrytu váhu a jal se přesvědčovat manžela, že by měl hubnout a já blbec se zvážila taky.
Z cifry, kterou ten ďáblův vynález ukázal, se mi udělalo mdlo. Bylo to skoro tolik, kolik jsem vážila, když jsem rodila dceru. Fuj! Takže z původně krásné, jen trochu oplácané ženy se rázem stala odporná prasnice a ani milující pohled muže mého životního nepomáhal. Co teď, ptala jsem se ve své raněné dušičce a během několika bezesných nocí vymyslela plán. Hubnutí metodou „nežer“ jsem zařízla hned. Jednak se celý den placatím kolem dětí a musím být milá a trpělivá (a hladová jsem tak příšerná semetrika, že jsem odporná i sama sobě) a jednak bych asi zemřela vysílením, protože syn se v noci budí a vstává v šest. Úprava jídelníčku by šla, říkala jsem si, ovšem jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že jíst pětkrát denně je nad mé časové možnosti. Pravda, jsem buď v parku nebo doma, ale jak klapnu pusou, jedno dítě se rozhodne, že chce taky a druhé začne vyrábět nějakou alotrii, takže většina pokusů o kontakt s potravou končí tím, že dcera baští polovinu mé porce (tu větší a hezčí) a já s plnou pusou zachraňuji syna před pádem. Takže jím, když děti spí a zatím s tím nic moc nejde dělat. Co zbývá? Cvičit! Jasně. A protože jsem žena moderní, vynašla jsem cvičení odpovídající mým časovým i místním možnostem a vyrazila. V posilovně jsem byla naposledy na vysoké, když jsem v boji o zápočet nahrazovala prospanou hodinu, takže mě pohled na všechny ty stroje poněkud znejistěl. Vybrala jsem si ale takovou, kam chodí jen ženy, takže krom fialového vymalování, tlumené hudby a koberce mě čekal i pohled na tři spolucvičenky věku různého, ale tělesné stavby mě velice podobné. To mi na chvíli vrátilo ztracenou rozvahu. Opět jsem o ni přišla, když se mě ujala slečna trenérka. Věku neurčitého, ovšem váhy na hranici anorexie (bez ironie, byla tak hubená, že na ní plandala mikina XS a odstávaly elasťáky). Tyčila jsem se vedle ní jako lodní stěžeň a rázem jsem si připadala tak strašně tlustá, že jsem měla tendenci projít do šatny bokem a se sklopenou hlavou. Nakonec se ale ukázalo, že mě po vstupním školení vypustí mezi stroje a jen zpovzdálí bude mé počínání sledovat a prohřešky napravovat. Byla jsem velmi optimistická, vedlo mě totiž přesvědčení, že když na hrbu a v náručí tahám děti z parku, do parku, po schodech a ze schodů, po bytě a vlastně všude, nemůžu na tom být tak zle. Jsem. Jediné svaly, které mi neochably, jsou ty mimické. Dámská posilovna má jednu netušenou vychytávku - zhruba v polovině cvičení vás ženský hlas z ampliónu vyzve, abyste slezly ze stroje, který právě používáte, přiložily prst ne tepnu a změřili si tep. Výslednou hodnotu potom nahlásíte trenérce a ta vám sdělí, jak moc je vaše cvičení efektivní. Při mém raportu se trénující osoba celá rozzářila a podezírám ji, že i krapet poskočila, a s výkřikem „Vy už spalujete!“ se mi jala klepat na rameno. Evidentně jsem ji potěšila, což mé zhuntované sebevědomí kvitovalo ještě s větším povděkem než fakt, že jsem právě „vycvičila“ polovinu Brumíka, kterou mi bylo před odchodem z domova líto vyhodit. Po předepsané půlhodině jsem se odplazila pod sprchu a domů. Měla jsem pocit, že se už nikdy nebudu hýbat a uhynu o dva bloky dál. K mému nezměrnému překvapení se ale exitus ani svalová horečka nedostavili. Jako jediná komplikace se cestou domů ukázalo našich sto schodů, ale nadnášela mě taková dávka endorfinů, že jsem snad i pozpěvovala. Takže hurá. Po čtrnácti dnes jsem sice tlustá pořád stejně (a na některých místech možná i víc), ale třikrát do týdne si tak luxusně vyčistím hlavu, že se mi cestou domů dokonce i stýská po dětech a ochotně s nima stavím kostky, patlám barvy a nechám si synkem škubat vlasy, protože co by člověk neobětoval prvním samostatným krůčkům, že.
