Žila jsem v naivní představě, že předškolní školství doznalo za těch třicet let, kdy i já jsem byla frekventantem, podstatných změn. Nedala jsem dceru do školky, ve které podle mé sousedky vládne téměř vojenský režim a těšila se, že v té lepší, v potu tváře vybojované, bude spokojená ona i my rodiče. Cha!
Paní ředitelka se tvářila mile, přečetla nám na úvodní schůzce vzdělávací plán a já celá počechraná své dítě s důvěrou odevzdala. To, že jí bylo hned první den na školkové zahradě sděleno paní učitelkou, že houpačky jsou jen pro větší děti a ona je ještě prcek, jsem ještě překousla. Fakt, že skládačky jsou také jen pro větší děti mi sice leží v žaludku, ale instruovala jsem dítě, ať to jde zkusit. Až paní učitelka uvidí, že to umí, tak jí třeba nechá taky skládat... Ale náraz na boty mě stál opravdu hodně sil. Koupila jsem Pidi nové kecky na zahradu. Pravda, jsou světlé a nesou značku renomovaného výrobce sportovní obuvi, ale byly s výraznou slevou, špuntovi se líbí a mají měkkou podrážku a suchý zip. Hned první den jsem je uložila do příslušné skřínky a instruovala dítě, že je to obuv na ven, protože v sandálkách by měla spoustu písku nejspíš i mokré ponožky. Týden jsem Pidi vyzvedávala s mokrýma ponožkama a z milých sandálků vysypávala hromádky hlíny a písku. Ale mlčela jsem s pocitem, že je ještě relativně teplo, takže k úhoně snad nepřijde. Krom toho mi dcera říkala, že jí je obouvá paní učitelka... I nastal podzim, Pidi sice do školky došla v polozavřených sandálkách, ale ty jsem na odchodu zabalila do tašky a se slovy:“Aby se paní učitelky zase nespletly, nechám taky ty kecky“, jsem spokojeně odkráčela. Jen tak na okraj – na existenci jiné obuvi byly paní učitelky několikrát upozorněny. Následovalo očekávané – při odpoledním vyzvedávání na mě nastoupila paní učitelka a s kombinací zděšeného a nechápavého výrazu v obličeji mi hned mezi dveřma sdělila, že moje dcera (ó hrůza) nemá boty! A ony musely najít staré boty, které ve školce nechalo jiné dítě před odchodem do školy, aby chudák Pidi vůbec mohla ven! Ujistila jsem tu milou paní, že mé dítě boty má, v přihrádce pod obrázkem sluníčka, pozná si je a ví, že jsou to boty na ven. „Ale jsou úplně nové! Všechny děti mají boty na ven staré, aby si je nezašpinily!“ Dostalo se mi vysvětlení. No, zkrátím to – nakonec se mi podařilo oblomit paní učitelky sdělením, že mé téměř čtyřleté dceři roste noha a já nemám jak jí dávat staré boty, protože jednoduše žádné nemám a ani se takové nechystám pořizovat. Co mě na té situaci ale děsí úplně nejvíc je představa mé malé dcerky, jak v tepláčkách sedí na lavičce a snaží se dvě poměrně vzrostlé ženy přesvědčit, že maminka jí dala zrovna tyhle kecky na ven a jiné nechce. Nepomohlo nic. Vyrazila v rozšmachťaných, klučičích a o tři čísla větších. Po problému s obuví následovala schůzka SRPŠ. Mno, zaplatím ročně dva tisíce na vybavení školky (odevzdává se osobně paní učitelce, které předá dál), mé dítě je v nejlepší péči, vyfasujeme čip na otevírání dveří, aby se paní učitelky nemusely zvedat od rozdělaných projektů a kvůli pozdním příchodům rodičů nenarušovaly výuku, a když už jsem si myslela, že všechno vím a můžu za dětmi do parku, přišlo to hlavní. Promluva paní ředitelky o tom, jak špatně máme vychované děti. No považte – děti jsou hlučné, neposlouchají povely personálu a dokonce si ti nejmenší neumí sami hrát! Špatný výchova zašla až tak daleko, že si musí paní učitelka k těm nejmenším i sednout na koberec a skládat si s nimi vláčkodráhu! Děs! Ale dostalo se nám rady – máme požádat naší paní učitelku o radu s výchovou. Když totiž sjednotíme naše (špatné) výchovné metody s těmi školkovými, vše se v dobré obrátí. To se mi ulevilo! Kouřila jsem hned u školkových vrat, hodinu telefonovala mamince a byla ujištěna, že tím to všechno teprve začne. A že já tímhle molochem prošla taky a duševní zdraví mi to, zdá se, moc nepoškodilo. Uf, to se mi teda ulevilo ještě výrazněji. Na příští schůzku rodičů půjde manžel. A já se hned teď vydám do města, je nejvyšší čas koupit staré podzimní a zimní boty. A měla bych se zamyslet i nad volbou zimního oblečení. Asi prohrabu sklep u rodičů, třeba se tam najdou nějaké oteplovačky ještě po mě – ty mi snad ve školce jako vhodný zahradní outfit projdou. Doufám.
