Vánoce pro nakladatelské redaktory začínají na konci léta, v polovině listopadu se mi chce už jenom spát. Dožiju-li Vánoc (těch opravdových) při relativním duševním zdraví, bude to zázrak. Čistá okna? Cukroví? Dárky? Cha!
Po loňském shonu jsem si už od konce jara říkala, že letos zvolím systém. Pevný a jasný řád. A nic nenechám na poslední chvíli. A v klidu umyju i ta okna… Ale to by se nesměly na tu „poslední chvíli“ vynořit knihy, které prostě do konce roku vyjít musí, i kdyby člověk (čti redaktorka) lezl po čtyřech a měl takové kruhy pod očima, že je nezamaskuje ani korektorem, ani nasazením brýlí s velkými obroučkami.
Teda, ony se nevynořily jen tak samy od sebe. Jednu jsem si vymyslela sama (protože nejsem normální a když mám málo práce, tak vymýšlím ptákoviny) a s druhou přišla kolegyně. Z hospody.
Ale popořadě. Blance Hoškové knihy vydáváme celkem pravidelně. Píše lehce, dobře a pro ženy. O životě. Opravdovém. Takže žádné slaďárny, žádní princové na bílých koních, žádné zčistajasna dobré „popelkovské“ konce. Prostě ženské z masa a kostí s problémy, které v životě potkají asi každou z nás. Ne asi, určitě. A protože od léta, kdy vyšly Kamilenky, sílily hlasy, že by to jednu ještě chtělo, zalovila Blanka v šupleti (nebo odkud ty knihy pořád tahá) a poslala Zlato(v)lásky. Téma opět unikátní a nadčasové, styl výborný, kniha hotová. To dáme a stihneme, řekly jsme si a už to jelo. Ok, běželo mi hlavou – jednu knihu ještě zvládnu. I ve zrychleném režimu. Nejsem leckdo. Přece!
No, a pak přišla kolegyně z té hospody… Potkala se s cestovatelem a fotografem Davidem Švejnohou a od normálních konverzačních témat se propracovali ke konzumaci hmyzu. To by ještě nebylo tak strašné (teda strašné to je, ale bylo hůř), dokud plynule nepřešli k tomu, že na českém knižním trhu chybí hmyzí kuchařka. A bylo by dobré ji vydat. A protože jsme specialisté na realizaci šílených nápadů, slovo dalo slovo, proběhla schůzka s akademickou sekcí autorů, tedy paní doc. Borkovcovou, Ing. Bednářovou, Ing. Fišerem, kuchařskou sekcí ve složení Petr Ocknecht a Milan Václavík a už to jelo. Nutno ještě zdůraznit, že tohle všechno se stalo v září a uzávěrka byla stanovena na polovinu října. Zkrátím to – Hmyz na talíři je v tiskárně…
Nevím, jak jste na tom s hmyzem a jeho konzumací, ale mě se dělá opravdu zle už jen při pohledu na sušeného cvrčka. Z představy, že do něj kousnu, jdu do kolen. Doslova. Takže měsíc řehole. Nejen, že chudák redaktorka pořádně nespí, protože práce na textu a uhánění všech spoluautorů si žádá celého člověka, ale ani nejí, protože trpí panickou představou, že kousne-li do čehokoliv, co není pečlivě rozporcované a jádřinců zabavené jablko, určitě potká nějakého zástupce hmyzí říše. Ale musím uznat, že kuchařská sekce mě překvapila. Příjemně. Čekala jsem grilované tarantule a podobné „chuťovky“ a nakonec zjistila, že kuchařka je plná úplně normálních recepisů, které jsou hmyzem doplněny. Organicky, nenásilně a odůvodněně. A fotky, které pan Švejnoha průběžně dodával (včetně ranních předávek cestou do školy – k velké radosti mých dětí, které vysloveně jásaly, když zjistily, kdo je ten divný pán. Tedy „Ten, který jí a fotí uvařené brouky“.) vypadají výborně. A vůbec – celá ta kniha je krásná. A hlavně – i člověk jako já se z ní dozví, proč a kde se hmyz jí, jaké látky obsahuje a taky že nic se nemá přehánět a už napořád vyměnit svíčkovou se šesti za grilované potemníky není úplně dobrý nápad.
A když potom vše odevzdáte do tiskárny a mělo by se vám ulevit, zjistíte, že byl veletrh ve Frankfurtu a všichni, úplně všichni nakladatelé chrlí katalogy a nabídky jasných bestsellerů na příštích několik let. Takže okna? Spánek? Výlet? Ale prd. Texty, texty, texty. Radost čirá.
Letos si na ta okna někoho zaplatím a Ježíškovi napíšu o nové nástavce na knihovny, aby všechny ty knižní skvosty netvořily úhledné a neúhledné hromádky po celém bytě.
Jo, a mám tu práci ráda. Fakt. Každou nově vyšlou knihu očuchávám a pak chodím hledat (a kochat se) do knihkupectví. A už přesně vím, kterou komu dám!
