„Tak můžeš začít slavit, matko, blíží se restart normálního života!“, pronesla dnes ráno před školkou kamaráda Kateřina. No jo, to je sice fakt, ale ta pupeční šňůra je fakt svinstvo…
Vloni touto dobou dcera nástup do předškolního zařízení zvládla celkem s přehledem, mě se ulevilo a na rok jsem své strachy a běsy pustila z hlavy. Letos to udeřilo nanovo a s ještě větší razancí. Do bran školky totiž vstoupil i synek. Nevím jak vy, ale já jsem pravděpodobně vyprdla zatvrzelého mamiňáka. Sice je samostatný, inteligentní, družný a komunikativní, ale tak nějak pořád maminčin. A nedaří se mi ho pocitu, že maminka je potřebná, když už ne za ruku, tak alespoň za zadkem, zbavit žádnou ze zvolených metod. Pořídili jsme si na občasný dohled nad ratolestmi hlídacího strýce (aby mamiňák pochopil, že maminka sice občas někam odchází, ale vždycky se vrátí), nedávno jsem ho na celé dopoledne svěřila kamarádce, návštěvy bez rodičů u babičky s dědou zvládá také s přehledem, ale školka? Hrůzou jsem se otřásala už od poloviny srpna. A realita mi dala za pravdu. Dcera první školkovou cestu prořvala (brečela jen trochu, zato na celou čtvrť hlásala, že tam prostě nechce tak hlasitě, až se lidé z oken vykláněli a okolojedoucí auta brzdila), synek vsedl na odrážedlo a do zařízení s úsměvem dojel. Propadla jsem vnitřnímu nadšení! To mě ovšem záhy opustilo. V šatně už začal blednout, a když jsem ho vedla ke krabici s auty, už moc nekomunikoval a poněkud tuhl. Bagr mi sice dal šanci na ústup, ale věta „Maminko, budeš mě tu hlídat, viď?“, mi seděla za krkem celé dopoledne. Na stres reaguji podivně – hlava prázdná, tělo v posledním tažení. Měla jsem intenzivní pocit, že mi někdo ledovou rukou z těla preparuje orgán po orgánu a přesvědčení že můj syn je někde sám a pláče bylo k nevydržení. Kocour pochopil a téměř hodinu (pro něj naprosto nadkočičí výkon) mi ležel na klíně, vrněl, hřál a choval mě. Když jsem špunty vyzvedávala, byli oba jako sluníčko – vítali mě, opusinkovávali a tvářili se, že školka je bezva. No jo, ale do večera syn neustále opakoval, že prostě věděl, že ho po obědě vyzvednu a že se pro něj určitě vrátím a ptal se, jestli jsem ho slyšela plakat, že mě volal… Plakal při svačině. Sice obratem jásal, že školka je „veliká bomba“, a že se napříště určitě těší, protože tam mají hračky a na zahradě pískoviště, mě se ale dobře moc neudělalo. Paní učitelky (a já se jim nedivím) razí teorii poměrně spartánské výchovy – když nějaký špunt pláče, tak žádné pohlazení, vysvětlení, účast. Nic. Prostě to přejde samo. To mě děsí. Ale zase se utěšuji představou, že ho školka zocelí a připraví na drsný život „tam venku“ bez maminky a tatínka, připravených v případě problému okamžitě účinně zasáhnout, pochovat, pofoukat, poradit a vůbec se zapojit do řešení. Snad to definitivní a trvalé přerušení pupeční šňůry zvládneme. Můj šikovný a chytrý syn i já, vystresovaná a tajně do kocouřího kožichu steskem plačící matka. Držím nám palce.
