Práce v našem nakladatelství je úžasná. Vlastně mám práci snů. Fakt. Jen kdybych nebyla takový aktivní blbec!
Ono se to řekne – vyhledávejte knihy vhodné k publikování. No jo, tak prolézáte katalogy, žebříčky, čtete kde co a pořád to tak nějak není ono. A když už to ono je, tak byste tu knihu četli tak maximálně vy, váš muž, jeden jeho kamarád a možná někdo úplně cizí, kterého ještě neznáte. A to jaksi, co si budeme povídat, není úplně účel redaktorova snažení.
A pak si tak jdu uvařit kafe, zjistím, že z toho čtení a sezení nejsem schopná se narovnat (lezu do kuchyňky v předklonu za stálého hekání) a vzpomenu si s láskou na to, jak jsem v největších mrazech vozila pidimimino po parku, aby spalo a pořád nesosalo a poslouchala jsem u toho Příběhy dvacátého století. A co udělá správný redaktor? Vytvoří projekt! Protože bude výročí konce války. Protože je třeba připomínat nejen boje, bitvy a „oficiální“ historii, ale hlavně lidi, kteří válku prožili a jejich příběhy postupně upadají v zapomnění. A protože vydat ty příběhy knižně znamená připomenout, že máme hrdiny a ne že ne. Knihy opravdu budou! Na jaře průvodce po místech paměti národa a na podzim regulérní příběhová kniha. A pak další. A všichni na nich usilovně pracujeme, vymýšlíme a těšíme se.
Jen jsem těch původních projektů vykutala nějak moc – české autorky,dětská kuchařka, kniha o kávě pana Austína, Post Bellum... Ach jo. Na jedno nakladatelství celkem palba. Ono se to totiž dobře na redakční radě říká „hele, já mám výborný nápad, pojďme do toho“, ale ta realizace! Poslední dobou si tak říkám, že bych ráda po schválení takových nápadů usnula a vzbudila se ve chvíli, kdy kniha bude pěkně ještě teplá z tiskárny ležet u mě na pracovním stole. Ale ono to nejde. Jen tak si počkat. To se musí vymyslet, vyjednat, vydupat ze země. A musí u toho být grafik. A technický redaktor. A někdo to musí nasázet. A obchodní oddělení musí jako jeden muž (nebo žena) sdílet moje nadšení. A kolegyně Zdeňka mi občas musí napsat, že jsem úžasná a koupit mi chlebíček. A paní ředitelka musí fandit. A pan šéfredaktor ještě víc. A taky to celé musí někdo zaplatit. A vůbec – práce jako na kostele.
A tak jsem se rozhodla! Začínám nový život! Příště, až mě zase napadne nějaká původní kniha, požádám kolegyni, aby mi dala rovnou přes hubu, ono se mi rozsvítí a vrátím se k těm katalogům.
Ale když ono nás to všechny baví. Moc. Vydávání knih je ještě větší vášeň než jejich čtení. Fakt! A asi už nic (alespoň na poli pracovním) se nevyrovná pocitu, který mám, když sleduji své kolegy, jak vymýšlí obálky, sází, počítají kalkulace, vymýšlí marketingové strategie a mají z toho radost. A to nemluvím o výsledku!
Tak prosím vás, až budete držet v ruce nějakou naší (nebo i jinou) knihu, věnujte malou pidimyšlenku všem vyčerpaným grafikům, redaktorům a markeťákům, bez kterých by nebyla. Díky moc. Máte to u mě!
