A je to tady zase. Začala zima, spousta společenských událostí, doba návštěv trhů a příbuzných a u nás vypukl takový malý dětský armagedon. Nudle, lesklé oči, mrčení a protivné děti. Obě.
Začal syn. A geniálně si svou rýmečku načasoval. Počkal si na očkování a druhý den po aplikaci prostě ochořel. Chvilku jsem dumala nad tím, jak se mu to mohlo podařit. Asi má na tyhle věci radar! Doočkování hexavakcínou jsme odložili o měsíc – trefilo se totiž původně do období, kdy se chodil učit plavat a zároveň doprovázel sestru do cvičení pro větší špunty a na jednom ze sportovišť se železnou pravidelností nachytal nějaké bacily. Plavání skončilo, virózy odezněly a já ho tajně objednala. Máme nového pediatra a náš syn se rozhodl, že se předvede v celé své kráse – prohrabal všechny šuplíky v ordinaci, vyzkoušel všechny hračky, vrhal zamilované pohledy na sestřičku (ani se mu nedivím) a nejspokojenější byl, když jsem ho zbavila všech zimních vrstev a otravné plenky a on se v celé své kráse nahý postavil na přebalovacím pultu a hrdě se rozhlížel po místnosti. Legrace ho s první injekcí přešla a pravděpodobně v důsledku té zrady druhý den ráno nevstávalo usměvavé akční miminko, ale protivný umrčený mimiňák s rozpatlaným soplem úplně všude. Nejedl, nepil, placatil se po bytě, neustále padal a chtěl chovat. Od všech. I sestry. A ač jsem do ní cpala všemožné ovoce, zeleninu a polívčičky, bylo mi jasné, že agresivní miminovský vir za několik dní sklátí celou rodinu. Začal dnes v noci. Když jsem z dceřiné postýlky v půl jedenácté uslyšela vzdychání a tichý pláč, udělalo se mi úzko. Chvilku jsem se utěšovala představou, že má z těch bratrových útoků jen ošklivé sny (něco na styl „Batole útočí“), ale ne. Jen jsem se potichu nablížila k jejímu loži, bylo mi to jasné. Dítě leželo na zádech, uplakaný obličej si otíralo do mokrého rukávu a natahovalo ke mně ruce. Nastalo velké chování, kapky, sirupy, šťáva a kolotoč. Co hodinu byla dcera opatřena, pochována, uložena, přikryta, aby za pár desítek minut znovu plakala a dožadovala se mámy. Akci ukončil až můj muž. Já jsem totiž přesně tak drsná matka, jak se občas jevím – prostě bych jí v té postýlce nechala a co hodinu ji chodila mazlit a dávat pít. Můj muž naopak. Je to natolik milující otec, že nepřenesl přes srdce představu své nemocné holčičky, jak trpí opuštěná v dětském pokoji a vecpal mi ji do postele. Ne sobě! Mě. Sám fandil z gauče v obýváku. Jak moc byl tento přesun prozíravý, se ukázalo později. Ale nepředbíhejme událostem. Naše holčička u nás v posteli spát neumí. Ač to zní nepravděpodobně, je to tak. Ve většině případů je to pozitivum – neprobíhají noční přesuny s medvědem do našeho lože, ráno nám dá tak maximálně pusu a odchází si hrát do pokoje s hračkami, případně přes tyčky postýlky provokovat bratra, ale když je nemocná a potřebuje pod křídlo, máme velký problém. Producíruje se po celé ploše postele, leží na mě hlavou, hrudníkem, nohama, případně celá. Nespí, chce se chovat a povídat si a když už konečně usne, má tvářičku na mém čele a chrápe jak starý chlap po deseti pivech. Noc byla děsná. Sice začala vyprávěním pohádky, pomazlením, přikrytím mou peřinou a velkým doufáním v zázrak, ale průběh byl prostě očekávatelný. Ráno v půl sedmé, kdy se ozval syn, že by si dal něco teplého mléka, suché trenky a mámu, jsem měla kruhy pod očima, vlasy v pozoru a bolelo mě i to, o čem nevím, že mám. Obě nemocné děti se ale dožadovaly celé matky, tak jsem z posledních sil fungovala. Do chvíle, kdy jsem na čele cítila pusu své dcery a na zádech váhu syna a oba holoubci se dožadovali mého vstávání. Manžel doučil, obhlédl situaci, pochopil a začal jednat. Sice si nemyslím, že pohovka v obýváku je pro muže jeho výšky ideální lože, ale zdál se vyspaný o malý kousek víc než já, takže mě přikryl peřinkou, uchopil oba potomky a odstěhoval je co nejdál od mě. Probrala jsem se o půl jedné hlady a s pocitem, že jsem špatná a nezodpovědná. Matka, která odloží nemocné děti! Fuj! Styděla jsem se a snažila se potlačit pocit vyspinkané spokojenosti. Když špunti nastoupili pro pusu, měli čisté nosy, úsměv na tváři a packy od pomeranče. A můj muž se usmíval! Z rychlého raportu jsem zjistila, že jsou vyčůraní, napapaní, bez teploty a nezlobily. Vůbec. Asi budu ráno usínat častěji! Jo, a mám fakt ideálního muže. Protože tam, kde já se hroutím, on nastupuje v plné zbroji. Já nemocné děti nesnáším a tajně pláču, protože mě děsí i blbá rýma, on se nezalekne, vaří polívčičky a loupe pomeranče. Dokonce je takový bouchač, že jim i nakape do nosu, což se mi u dcery bez asistence druhé osoby podařilo až po dvou letech. U syna ještě vůbec. Dokonce jsem chvilku uvažovala nad tím, že se minul povoláním – možná by byl ideální muž na rodičovské! Třeba bych mohla do práce! Pak mě to nadšení ale přešlo. Bojím se, že kdyby měl tygry na krku celý den, záře jeho nasazení by poněkud pohasla. A to nechceme. Radši si ho budu šetřit na virové krize!
