Nejlepší chlap

Je neuvěřitelně zvídavý, inteligentní a přímo srší touhou po řešení zapeklitostí. Moc se nemazlí, ale když to na něj přijde, opravdu si užívá. A všechno dělá hodně – jí, spí, hraje si, křičí. Je to prostě nejlepší chlap, kterého jsem v životě potkala. (Manžel promine)

Můj syn se narodil naštvaný. Já se mu teda ani nedivím, když jsem místo odpočinku nosila na břiše do pátého patra jeho starší sestru (která mu nejprve seděla na hlavě a pak na zadku), při ohýbání pro hračky jsem ho věčně mačkala, a když už konečně, pár dní před termínem porodu dorazila moje matka, vtrhli k nám řemeslníci a jali se opravovat okna. Byl to takový krásný podzimní den. Zima jako v morně, řemeslníci po celém bytě, a já nevyspalá, nervózní a metráková vyrazila na kontrolu do porodnice. Paní doktorka si ještě zažertovala ve smyslu „dneska by to šlo, přijelo vám hlídání“ a já si v duchu říkala, že nešlo. Dneska se totiž bude spát, zítra uklízet, pak se vyprovodí dcera na výlet k babičce a pak si to ještě hodně rozmyslím! A ruče jsem odjela na několik úřadů zařizovat mateřskou. Když jsem v jedné z příslušných budov jela zdviží (protože ten metrák se do schodů fakt tahal těžko a doma jí nemáme), svezla se se mnou paní uklízečka a po zběžném pohledu na pupek mi povídá: „Je to syn, že? A už rodíte, ne?“ Ujistila jsem jí, že pohlaví trefila, ale rodit se bude nejdřív příští týden, protože teď ještě nemám čas. Vědoucně pokývala a s podivným úsměvem vystoupila. Měla čtyři děti a věděla svoje. Převlečená za slona jsem vyřídila vše potřebné, vyfuněla osmdesát z našich sta schodů a na posledním odpočívadle to otočila do přilehlé samoobsluhy, protože páni řemeslníci po dobu mé nepřítomnosti vypotřebovali všechen toaletní papír a já byla jediná oblečená(!), tož to zase zbylo na mě. Večer dopracovali, odešli, my uklidili, ještě vyvezli dceru na krátkou vycházku, najedli se a ulehli. V tu chvíli se syn evidentně rozhodl, že toho má akorát tak plné zuby. Být zanedbávaným a přehlíženým pupkem se mu prostě přestalo líbit a rozhodl se, že se nechá vyprdnout a všechny ty ústrky nám spočítá. Spočítal. Dcera byla takové napapané zrzavé mimino pohodář, sosala, spala a byla ráda, že je ráda. Syn se narodil ukřičený, máchal rukama a na světě se mu začalo líbit tak za tři měsíce. To totiž pochopil, že nadávat rodičům je fajn zábava, ale mnohem lepší je zkoumat svět. A vyrazil do útoku. Od té doby leze, stojí, všude strká ruce, nos, předměty. Padá na zadek, hlavu, oba boky a kolena. Má odřený nos, naraženou bradu a poškrábaný horní ret. Všechno mu patří - sestřiny hračky, koš s nevyžehleným prádlem, dálkový ovladač, polštáře, kabely od počítačů, tátovy kytary, nádobí (hlavně to špinavé v myčce), králík, boty, klíče, táta, sestra a máma. A od ničeho a nikoho ze jmenovaných nejde proti své vůli odervat. A já trávím dny běháním, zvedáním, chytáním, zoufáním si, nadáváním a dozorováním a noci modlením, aby přežil další den. A taky užaslým pozorováním proměny mimina v muže. Z dcery se totiž stávala holčička tak nějak nepozorovaně. Pořád byla jednou nohou mimino a změnilo se to až ve chvíli, kdy se naučila pořádně mluvit a zároveň zjistila, jak může lidmi kolem manipulovat a až „objevení“ dvou základních ženských dovedností v ní začíná budit opravdovou ženu. Syn naproti tomu miminkovství utíká. Strašně chce všechno vidět, vědět a umět. Hned. Nic nepočká. A když se nedaří hned, zlobí se. Prská, mrčí, křičí a bouchá věcmi. Ale i tím boucháním se učí a nakonec třeba zjistí, že když se mydlí do futrálu na kytaru, hraje, dlaň o skleněný stůl mlaská a miska dopadající na kuchyňskou podlahu je fakt zatraceně halasná. Na radost i proti stresu pije (demokraticky střídá mléko a vodu), ví, že se chodí spát jen s plným břichem a že každý úspěch je třeba nahlásit, předvést a nechat se pochválit. Miluje ženy. Všechny. Usmívá se na ně tak dlouho, až začnou reagovat. Pak se celý načechrá a se hřeje se na výsluní zasloužené pozornosti. Ze syna mi prostě rostě chlap se vším všudy. S velkýma rukama, velkým úsměvem, velkým srdcem a tak zamilovaným pohledem, že to až bere dech. A to pak člověk odpustí i oslintaný mobilní telefon, poztrácená víčka od lahví, vysypanou hlínu z kytek, vyházené hračky z krabic a skříní, nádobí rozprostřené po kuchyni, veliký křik při výpadku pozornosti, neustále zapatlané oblečky, vytrhané vlasy, poškrábaný krk a probdělé noci. Možná opravdu platí ono okřídlené rčení, že chcete-li chlapa, který vás bude milovat, musíte si ho porodit. Já bych k tomu jen dodala – a musíte to všechno vydržet. Nejlépe s úsměvem.