Tak teda jo, tak už to přišlo i na mě. Není zbytí. Budu řídit. A čí je to chyba? Manželova!
Málokdy jsem za kariéru měla takový vztek, jako když jsem zjistila, že muž přijde kvůli banálnímu přestupku na šest měsíců o řidičák. Ani mě tak neštve samotný akt odebrání – to se, koneckonců, může stát i v lepších rodinách - ale jak JÁ k tomu přijdu? Už tak zastávám spoustu činností, které považuji za mužské – dělám snídani, nosím děti do schodů, jednám s úřednicemi, čistím odpady a myju okna. A tu poslední výsadu – vozit si zadek a kochat se krajinou mi sebral! Fuj! Inu co, dolamentovala jsem a zapsala se do autoškoly. Takové, na kterou jsem našla dobré reference, a která se zaštiťuje heslem, že nedělá řidičáky, ale řidiče. „Cha! To se teprve ukáže, holenkové!“, řekla jsem si a vyrazila. První, co mě dostalo krapítko do kolen, byly dvě strany hustě potištěné textem – k nastudování, technická příprava. Hmmm. Jsem výrazně technický typ, takže rozdíl mezi vznětovým a zážehovým motorem a mezi brzdou bubnovou a kotoučovou mě strašil ve snech. Zatím. Situace se výrazně změnila s první jízdou. Zasedla jsem za volant na parkovišti u Zetoru a s odhodlaným výrazem očekávala, čemu že mě to pan instruktor (na stará kolena)naučí. Usmál se široce a doporučil upravit polohu sedadla tak, abych měla nohu při sešlápnutí pedálu spojky ohnutou v koleni. Trochu jsem znejistěla. „Který pedál je spojka?“, hlesla jsem, jemu krapet vytuhl úsměv (ale ještě držel), nadechl, vydechl a řekl: „Aha, takže jinak“. Budu stručná – stará kost za volantem, která neví, kde má pravou a levou ruku, neumí řadit v kopci a občas by vzteky (že je neschopná) nakopala toho chlapa vedle, sebe a doma pak i manžela. Zjistila jsem ale podivnou věc – ono mě to za volantem baví. Fakt! Sice ještě úplně neumím řadit, předjíždět jsem ještě nezkoušela a občas se fakt bojím tramvají, ale řídím! Chachá! Pan instruktor, který se ještě v přednáškové místnosti zaštiťoval tím, že je bývalý policista, lecos zažil a na frekventanty nekřičí, hlas zvýšil. Několikrát. A asi právem. Mně se mnoho nocí zdálo o tom, jak mi třikrát po sobě chcíplo auto v koloně v kopci kolem hřbitova, o tajemství řazení před křižovatkou a rozjezdu s ruční brzdou. Fuj! Ale jo, nakonec jsem viděla dodávku na hlavní dřív, začala brzdit bez trhání a už mi to ani nechcípá. Paráda! Smích mě přešel před zkouškami. Ono totiž jedna věc je dojet z místa A do místa B a jedna věc je se naučit vyhlášku. Já jsem totiž poctivý blb. Ne abych do zblbnutí dělala testy na webu Ministerstva dopravy, já ji fakt četla. A několikrát. Po nocích. Mezi jinou prací. A začala dělat ty testy. A nakonec jsem vylovila tu technickou přípravu a dělalo se mi špatně od žaludku. A protože jsem byla odhodlaná svou trému překonat, optala jsem se hodného pana instruktora na průběh zkoušky, abych jako věděla do čeho jdu. Jen tak na okraj je třeba podotknout, že se už od takové desáté jízdy vůbec netvářil, že ty zkoušky dám, ale zachovával profesionální výraz a na postup mě připravil. Chybně ovšem. Žádné testy, technika a pak krátká jízda městem! Prd! Pěkně do auta a za město! Chvíli to bylo dobré, rozjela jsem se, projela vraty (sen – vybourám vrata a jsem v řiti rovnou), zastavila na stopce, dojela ku křižovatce a … neodbočila tam, kde chtěl pan komisař. Nějak jsme si nerozuměli. A už se to se mnou vezlo. Kopec jsem dala tak, že skoro pod vrcholem (fakt jsem se bála podřadit) se za mnou ozvalo ironické „Budeme tlačit?“ a instruktor na vedlejším sedadle už vůbec neměl tem profi výraz, a tak jsem se, poučena, pod dalším rozjela (s pocitem, že můžu sedmdesát)a jela šedesát na padesátce. Prostě ta odbočka nebyla vidět, no… Nojo, no. Tak příště. Kolik z vás taky jelo nadvakrát a jací z vás vyrostli řidiči, že! A teď přišel ten hlavní prubířský kámen – testy. Totiž to, že jsem nedala jízdu si ještě nějak odpustím a dotrénuju, ale testy? Já? To bych byla za úplného blbce! Nakonec jsem dopadla nad očekávání výborně a dokonce jsem i ironickému pánovi, co chtěl tlačit, vylíčila ty zpropadené motory a zapojení tažného zařízení. Závěr? Zatím jsem řidič teoretik, ale ve čtvrtek už podřadím, i kdyby na chleba nebylo. A nechcípne mi to!
