Jsem nepoučitelná a nemám co na sebe. Nebo nemám co na sebe, protože jsem nepoučitelná? To je fuk, stejně zase příště zopakuji tu stejnou chybu. A přitom to je pořád dokola – když si člověk vyhlédne konkrétní kousek oblečení a vydá se ho koupit, s téměř stoprocentní jistotou ho prostě nikdy nikde nesežene. Vlastně je to stejné, jako když si jdete koupit černou sukni – koupíte dětem pláštěnky, manželovi košili, tchýni čajový servis, kamarádce knihu a sobě panáka, protože to, co zrovna potřebujete, není k sehnání. Ano, i já jsem dopadla jak sedláci u Chlumce.
Ale šla jsem na to tentokrát od lesa. Chci jedny úplně konkrétní boty, které jsem viděla kdesi na obrázku. Našla jsem je na internetových stránkách výrobce, zjistila kde všude má prodejny, ověřila cenu, vzhled i stav skladových zásob a vyrazila. Najisto. A prd. V celém Brně ty boty prostě nikde nemají. Po dvou dnech usilovného boje jsem se smířila s faktem, že budu trávit léto v nevzhledných botách Crocs, které jsem zakoupila minulé jaro a hrdě v nich chodila až do podzimu, protože „ustály“ mou těhotensky rozpláclou nohu a při obouvání se k nim není třeba ohýbat. No jo, ale ono to moje hledání má ještě i jiné důsledky, než jen prostou rezignaci – nákupy pro děti. A to je děs. Když už se člověk jednou rozhoupe k tomu, že si koupí něco nového (aby si udělal radost a nevypadal jako strašák do zelí), obleče se, namaluje si nějaký slušivý obličej, přinutí manžela aby jel s a nejlépe automobilem a obleče děti, tak zjistí, že od včera vyrostly. Obě. O číslo. No co, řekla jsem si, tak dceři koupíme šaty a synovi nějaká trička a bude. I vyrazili jsme. Celá počechraná těšením se na novou slušivou obuv jsem skousla i to, že manžel najednou zjistil, že nutně potřebuje nové džíny a můj huhlavý pokus o odpor umlčel připomenutím, že ty, které má na sobě se mi přece nelíbí, a protože on se mi líbit chce, tak není co řešit. Nebylo. Kalhoty zakoupil, udělal si radost (evidentně se uklidnil a nabyl přesvědčení, že nákupní výlet nebyl zbytečný) a ochotně pokračoval k obchodu s dětským oblečením. A tady se o mě poprvé v životě pokusil při placení infarkt. Když vám totiž vyrostou obě děti a na obchodu s pidioblečením je obrovský nápis „dnes dvacet procent sleva na celý sortiment“, tak u jedněch šatů a dvou triček rozhodně nezůstane… Koupila jsem téměř kompletní letní výbavu a u pokladny vysolila takovou cifru, že mě to málem skolilo. Rozklepaly se mi ruce a při představě, že dcera potřebuje i boty se mi opotila záda. Hrůza. Ale představa mých páskových bot mě přinutila narovnat hřbet, rozdýchat srdeční slabost a vyrazit hledat. Cestou jsme si dali kávu, oběd, ujistili se vzájemně o tom, že sice bídně zahyneme hlady, ale dětem to bude moc slušet, zastavili se v lékárně pro čaj, zjistili, že tam mají zrovna takové botky, jaké dcera potřebuje a nakonec koupily ty, které moc chtěla (typově stejné, ale místo decentně červených si vyhlédla ostře oranžové, přivinula si je na srdéčko a nasadila výraz lapené srnky, takže milující tatínek nevydržel a koupil), koupili nový pásek do nových kalhot a v cíli zjistili, že mají úplně všechny modely úplně všech bot na celém širém světě, jen ty moje jedny jediné sandálky nic. A aby toho nebylo málo, tak jsem doma zjistila, že jedna dceřina košile se cestou v tašce záhadně smrskla a bude potřeba ji vyměnit, nekoupili jsem nic k jídlu a prodavačka v obchodě s džíny (sama velikosti XS) při pohledu na mě naznala, že mám oko z kašparovy krávy a ruče mi zabalila tílko o číslo větší než to, které jsem si zkusila. Při představě druhého nákupního kola se mi udělalo mdlo. Nakonec to ale kupodivu dopadlo dobře – moc velké i moc malé bylo úspěšně vyměněno (obě výměny provázely jízlivé pohledy a poznámky hubených a bezdětných prodavaček), potraviny nakoupeny, děti navečeřeny a uspány a zavládla všeobecná harmonie. Muž odkráčel odpočívat na pivo, já si strčila nohy do dětské vaničky s olejovou lázní (sedivši elegantně na okraji vany), četla si v časopisu o vaření a snila o tom, že třeba jednou nastane den, kdy vyrazím na nákupy své obuvi a svého oblečení a opravdu se vrátím domů s taškou plnou toho, pro co jsem mířila. A třeba se jednou poučím. A možná konečně pochopím a budu si pamatovat, že s nákupy je to stejné jako se sběrem hub (původně maminčino podobenství o hledání životního partnera) – když hledáte, najdete leda nahnilou babku okousanou od slimáků, ale když vyrazíte jen tak na vycházku, přinesete nejkrásnější hřiby.
