Tak je to tady, tygři dorostli do školkového věku a já se po pěti letech vracím do pracovního procesu. A je to docela boj.
Šla jsem na to od lesa. Když bylo Pidi půl roku, napadlo mě, že na rodičovské bez jakékoliv aktivity zblbnu a začala jsem psát. Vrátila jsem se vlastně k tomu, co mě vždycky hodně bavilo a naplňovalo a nakonec se ukázalo, že to byl i dobrý tah. Čtyři roky jsem psala leckam – do časopisů, pro agentury, pracovala jsem jako editor a nakonec ve mně vyklíčilo přesvědčení, že bych vlastně asi měla v nastoupené cestě pokračovat i „normálně“. Tak jo. Dva měsíce před plánovaným ukončením rodičovské jsem zalehla k internetu a posílala životopisy a kreativní, vtipné a mnohdy i docela seriózní motivační dopisy všude tam, kde někoho píšícího hledali. Ozval se jeden zaměstnavatel pouhý. Pracovní pohovor probíhal v přátelském duchu, uložený úkol jsem zvládla (doufám) se ctí, ovšem přijata jsem nebyla. Nadechla jsem, vydechla a pokračovala v pátrací akci přesvědčena o tom, že to někde prostě vyjít musí… Dokonce jsem, až do tohoto pondělka, ani moc nepropadala panice, že úderem listopadu rozšířím řady nezaměstnaných a kolektivně bídně zhyneme pod mostem, protože mě hřálo vědomí, že nevyjde-li nic, vrátím se pokorně pod křídla svého zaměstnavatele. Ale ouha. U paní na osobním jsem poseděla sladkých pět minut, během kterých jsem byla informována o tom, že sice bylo moje původně pracovní zrušeno (hrůza), ale že mi drží místo jinde (hurá!). Mohla bych nastoupit jako operátorka za zhruba poloviční plat a pracovat na směny. Zatmělo se mi před očima a ta dlouho potlačovaná panika vybublala a zasáhla mě s intenzitou vypálené dělové koule. Na směny pracovat nemůžu, i kdybych sebevíc chtěla. S manželem, muzikantem, zaměstnaným v divadle a s babičkami na opačných koncích republiky, je naprosto nereálné každý druhý týden končit v zaměstnání v devět večer. Řešení? Ukončení pracovního poměru dohodou k datu plánovaného nástupu nebo půlroční neplacené volno, které ale stejně smysl nemá, protože jiný post se prostě pro mě neuvolní. Paráda. Nakonec jsem si práci našla. A i psát budu. Juchů. Ale i to má háček – nástup je devatenáct dní před oficiálním ukončením rodičovské. Proč je to problém? Kvůli školce! Patřím k těm šťastným, které mají obě děti umístěné v předškolním zařízení, ale syn může nastoupit ke každodenní docházce až den po svých třetích narozeninách. Nejsem až tak krkavčí, abych svoje kuřátko deponovala do státní péče přehnaně brzo (a srdce mi to rve setsakramentsky), ale přece jen by mi pomohla alespoň dopoledne. Jednak by si synek snáze zvykl a jednak by mi to umožnilo pracovat konečně přes den a ne v noci. Inu zvedla jsem telefon a informovala se na patřičném úřadu. Paní úřednice mi sdělila, že žádné výjimky – syn nastoupí dvacátého a pokud mám práci od dřív, mám si prý zaplatit chůvu. Udělala mi opravdu velkou radost. A tak tu teď sedím a dumám, kde je ta slibovaná prorodinná politika, kde řeči o slaďování profesního a rodinného života, o podpoře zaměstnávání žen ani nemluvě? Kde? Na papíře. Je tak strašně těžké usnadnit ženám a jejich dětem přechod do zaměstnání a školky? Nešlo by třeba poslední dva měsíce umožnit matkám pracovat a dítě umístit do školky? Nechat jim rodičovský příspěvek tak „pro sichr“, kdyby si dítě ve školce odmítalo zvyknout? Nebo jim ho třeba i odebrat, ale osvobodit je po tu dobu od placení daní? Nevím, ale jak tak pozoruji své okolí, určitě by nějaký podobný krok usnadnil spoustě rodin život. My tu situaci nějak vyřešíme, koneckonců máme celá rodina docela dobrý „slaďovací“ trénink a zaměstnavatel v mém případě umožňuje částečně pracovat z domu, ale ne každá rodina je na tom stejně. Nechci se úplně projevit jako naivka, ale dokud se nezmění postoj státních institucí k ženám s dětmi, těžko se může změnit přístup zaměstnavatelů a vůbec celé společnosti. Věřím tomu, že většina životopisů matek malých dětí končí rovnou v koši, protože si nikdo soudný přece neuváže na krk ženskou, která bude věčně doma s nemocnými dětmi, bude místo na práci myslet na to, kde nakoupí a jestli stihne vyzvednout špunta ze školky… Je to nesmysl – matky jsou úžasné manažerky a zvládají několik činností najednou, řídí čas celé rodiny a věřím tomu, že jsou jedněmi z nejvděčnějších zaměstnanců vůbec. A společnost? Už jsem přestala číst názory v diskusích pod články o matkách. Kdo by se také chtěl stresovat tím, že nás ostatní vidí jako líné káči, které překáží s kočáry a uřvanými fakany v MHD a obchodech, nic nedělají, protože přece mají papírové pleny a jídlo ve skleničkách a ještě žijí z daní všech těch, kteří v potu tváře pracují. Ale tiše doufám v lepší příští. Třeba když naše děti uvidí, že pracujeme, uklízíme, staráme se o ně a stíháme, jednou vytvoří takovou společnost, která si matek bude vážit a podpoří je. Anebo vymřeme a bude pokoj.
