Můj táta za mlada nosil kalhoty do zvonu, dřeváky, znak horských myslivců v klopě, měl dlouhé vlasy a hrál fotbal. A moji maminku znal z gymnázia. Když ji žádal o ruku, švitořila, různě se vykrůcala, tak to tatínek rozsekl asi nějak takto: „Buď si mě vem, nebo si trhni nohou.“ Tak si ho vzala.
Když jsem byla malé pidimimino, chodil se mnou na vycházky do parku a občas do bufetu – tam i později, protože si to pamatuju. Dostala jsem limonádu, táta po vychajdě jedno pivo, stáli jsme na terase Horizontu a koukali do parku. A taky jsme chodili ve sněhu „noha za nohou“ a vytvářeli různě zatočené cestičky, váleli se v něm a dělali andělíčky a chodili spolu na barborku. A koupil si kvůli mně brusle a lyže. Padal málo, ale když už, tak to stálo za to. Sám o svých pádech na lyžích mluví jako o „tygrech“ a některé byly tak epesní, že vlekaři zastavovali vleky, aby se mohli všichni pokochat. Jednou sjednal pořádek ve školce, když mi bylo ubližováno, a pak tam omluvně opravoval skřínky, vzal na sebe, když jsem si v noci (jako pětiletý špunt) ostříhala vlasy nůžkami na papír, česal mi po noční na hlavě pěšinku a koupil mi do copánků i berušky (na gymnáziu). Stál při mně proti mámě, když jsem chtěla nosit děsný oblečení a vypadat jako blbec. Hrdinně snědl houbový guláš, do kterého jsem místo lžíce sladké papriky dala stejné množství pálivé. Vozil mě po nocích z koncertů a divadel a tvářil se, že mu to nevadí. Na přijímačkách v Olomouci mi koupil cigarety (i když se zařekl, že nikdy nic takového neudělá), protože naznal, že slečna v klobouku a dlouhých šatech nemůže kouřit dýmku (což jsme navrhla jako alternativu). Při přípravě štědrovečerní večeře se mnou vypil lahev fernetu a věděl, že to všechno dopadne dobře. Nesl mě v náručí z polikliniky, když jsem měla sádru od kotníku až po stehno, na JIP mi pašoval odpeckovaný meloun (na kostičky), šunku a kávu z automatu. A tvářil se, že zvládá mě s hadičkami úplně všude i mámu s pocitem zmaru a beznaděje. Několik let mě stěhoval z koleje a na kolej na trase Ústí nad Labem - Brno – Ústí nad Labem. Chtěl zabít bývalého, když jsem od něj dostala pěstí (ale nakonec mu to máma překazila), jako prvnímu se mu líbilo jméno naší dcery a naučil mě jezdit na kole. A taky mi jednou v půl jedné v noci řekl, že když nevím, jaké je náboženství v Pákistánu, tak se se mnou nebude bavit o světové politice, ale nakonec mi to prozradil (a v podobných hovorech průbežně pokračuje dodnes), když jsme se litovala, že mě nikdo nechce, tak mě ujistil, že při mém přístupu budu poslední panna v Polabí a cestou k paní oddávající (o mnoho let později) mi zašeptal, ať se na to vykašlu a jdu s ním radši na panáka. A na spoustu jiných věcí myslím, když koukám na fotku, na které mě táta (ještě bez rezavého kníru) drží na ruce, mě jsou tak tři, mám kulicha s bambulí, v ruce držím limonádu a usmívám se. Já koukám do objektivu, táta na mě. Táto, díky.
