Vedena touhou vzbudit ve svých dětech lásku ke knihám, jsem jim oběma od pidimimin četla. Básničky, krátké pohádky a postupně rozšiřovala repertoár. Ale už to není, co to bývalo. Sice poslouchají, ale ruší mě dotazy.
Patlají rukama na obrázky, ptají se uprostřed pohádky, jak to dopadne, skáčou mi po hlavě a vůbec nedisciplinovaně vyrušují. A to mě nebaví. Změnila jsem inu taktiku. Ode dneška vyprávím! Přikryla jsem špunty až po brady, lehla si mezi ně a vytasila těžký kalibr – Červenou Karkulku. Oba leželi jako zařezaní, poslouchali a ani nedutali. Pohádka skončila, já se chystala k odchodu a přišla smršť otázek. Jak mu jako myslivec rozřízl břicho? To nemá vlk žaludek? A to Karkulka v té posteli nepoznala vlka? Co bylo pak s Karkulkou, babičkou a myslivcem? Co pak dělali? A co bylo s vlkem? Žaludek jsem vyřešila názorným pohmatem na mém i dceřiném břiše (včetně simulace pravděpodobného řezu), problém záměny babičky za vlka vysvětlila Karkulčiným úhlem pohledu a tím, že byl zachumlaný pod duchnou až po čumák a maskoval se babiččinýma novinama, vylíčila další osudy postav (Karkulka se vrátí k mamince nestačilo, skončili jsme až u svatby, myslivcova strmého kariérního postupu a líčením babiččiných častých návštěv u Karkulky a pravnoučat) a vlk se nám s ostudou odstěhoval do jiného polesí a notně ponaučen sekal dobrotu. Kde se to v těch dětech bere? Nepamatuju si, že bych takhle pitvala české pohádky. Zvlášť v necelých čtyřech letech. Trochu se bojím, co mě čeká zítra. Asi budu muset provést důkladnou argumentační přípravu, aby se nakonec osvětlení pozadí vyprávěného nezvrhlo v interpretační seminář s odkazy na zoologii, archeologii a jiné vědy. Chtěla jsem totiž nějakou o dracích...
