Geny jsou čistá radost. Většina mé rodiny (ze všech možných stran a kolen) má husté tmavé vlnité vlasy, tmavé oči a výrazné nosy. Já mám oči zelené, nos-pršák a na hlavě chcíplou myš. Takový ten typicky středoevropský porost barvy neurčité a hustoty… Spíš nehustoty.
Než jsem začala rodit a zuřivě kojit, ještě to šlo. Sice to nebyla žádná hitparáda, ale dlouhé vlasy vypadaly celkem dobře. Po dobu svého dospívání jsem nosila dokonce i copy s beruškami! Sice můj ubohý otec, nucen vytvářet místo spánku po noční epesní pěšinku, trochu brblal, ale co by pro mě neudělal, že. A pak jsem jedno léto pracovala v prodejně s lahůdkami a vlasy musela mít dvanáct hodin denně pod čepicí. A to byl děs. I s poměrně silnými a hustými vlasy udělá pokrývka šílenost, ale co se stalo s mou kšticí byl takový děs, že jsem se styděla chodit domů, abych nikoho nepotkala a nesklidila zasloužený posměch a opovržení. Inu rozhodla jsem se navštívit kadeřníka. Paní Gita kouřila jak fabrika, pořád mluvila a já k ní (nevím proč, když sama měla velký těžký drdol) pojala takovou důvěru, že jsem přestala sledovat, co mi na hlavě vlastně tvoří. Z letargie mě probral až zvuk nůžek nebezpečně blízko u lebky a dlouhý pramen vlasů, který položila na stolek. ÁÁÁÁ! Oštucovala mě tak, že jsem další dva měsíce nepotřebovala hřeben. Maminka se vyděsila, tatínek smál. A kamarád, se kterým jsem ten večer měla sraz, mě poznal po pěti minutách observace podle knihy, kterou jsem zrovna četla. Šok odezněl a krátké vlasy mě provázely téměř celým vysokoškolským studiem. Pak jsem ale nějak „vyrostla“ a vlasy nenápadně se mnou. Čas od času jsem vyrazila ku kadeřníkovi s tajným přáním, že mě toho porostu zase zbaví, ale všichni se tak nějak tvářili, že na krátké vlasy nemám věk, všelijak to krátili, prostříhávali, barvili… No děs. Dokonce mě jednou jedna paní stříhala s příručkou – prý nový střih. Cha! Stál mě dvanáct stovek a vypadala jsem jak oškubaná panenka střižená Jardou Jágrem zamlada. A pak ty děti. Krapet jsem rezignovala, vlasy si vázala do culíku a postupně přestala počítat, kolik mi jich vypadalo a kolik jich vyškubaly. Nedávno jsem se na sebe podívala kritickým okem, zjistila, že vypadám jako notně vypelichaná čarodějnice a rozhodla se, že je potřeba s tou chcíplou myší na hlavě radikálně zatočit. Ale další kadeřnický experiment? Nikdy! Oslovila jsem svého dávného kamaráda Zdenka, který stříhá rád a kreativně, zakoupila láhev červeného (honorář) a očekávala věci příští. Zdenek dojel na bicyklu, vytáhl nůžky a za stálé konverzace s mým synem začal. Dlouhé prameny neodkládal, ale házel na podlahu, nic nikde neprostříhával a na nic se neptal. Za dvacet minut pouhých vytvořil něco, z čeho jsem sice nejprve byla v šoku, ale nakonec jo, vypadám skvěle! Juch! Takže poučení? Žádné kadeřnice a experimenty. Kreativní kamarádi – tak se musí na chcíplé myši!
