Výplach mozku

 Pustím bednu a už to jede! Dle reklam zjišťuji, že je zázrak, že jsem ještě vůbec naživu. Tu někomu uniká moč, druhý si bez lepidla na zubní protézy nedovolí něco sníst, další má z toho co snědl sračku a ostatní si bez preparátů na kloubní výživu ani nedovolí vyjít na ulici. A když už tam jsou, tak jedině s tou spávnou vložkou či deodorantem.

 Ta bedna s obrazovkou to do nás hustí nonstop, až se divím, že televize stihnou vysílat i něco dalšího. I když o kvalitě současného vysílání by se taky dalo diskutovat. Reklama je prostě všude a na všechno. Takhle bych měl tedy žít?

 Den dle reklamy: Ráno v klidu vstanu, posnídám vločky nebo cereálie, zapiji to šálkem té nejlepší kávy na světě, vyčistím si zbytky chrupu pastou proti paradentóze a abych mohl mezi lidi, tak na sebe šplíchnu nějakej ten deodorant co ho používá Zidane tolik, že mu z toho slezly i vlasy. Poté si polknu něco na kloubní výživu, vezmu sportovní kolo za 50 000,- a chutě vyrazím do 10km vzdálené práce. Tam mě začne bolet hlava, tak si šoupnu Ibalgin rapid. Cestou na oběd oběhnu pobočky bank a pojišťoven, abych si vybral tu nejlepší hypotéku a pojištění. Hned na to zbaštím pastilku Renie kvůli překyselení žaludku a svět je hned hezčí. V práci si pak ještě na sebe nalepím pár náplastí proti kouření, strčím si do pusy elektronickou cigaretu a nějak to doklepu do padla. Těsně před odchodem do sebe ještě šoupnu nejáký to Centrum a další kloubní preparát, to abych opět mohl absolvovat Tour de France cestou domů.

 K večeři mi žena připraví něco chutného z naší zahrádky, buď od Vitany nebo Knorru či Maggi. Poté usednu k TV, abych se mohl uvolnit u mega filmů, které nám naše stanice pravidelně přináší. Příjemně unaven kvalitní televizní zábavou a dvěma pivy značky, bez nichž by nemohl existovat náš olympijský tým si ještě na dobrou noc zapnu odpuzovač hmyzu. Nýní už jenom Prostenal a dobrou noc.

Realita : Ráno vylítnu z postele na poslední chvíli a marně se snažím dobouchat na tradičně obsazené WC. Na snídani jsem už dávno rezignoval a snažím se aspoň napít čaje, od kterého si vzápětí pálím hubu. Poté chvátám ke svému autu v hodnotě cca 15 000,- a pro zahřátí škrábu námrazu jako kráva. Přesunu se dovnitř vozu, nastartuji a opět začínám škrábat námrazu, tentokráte zevnitř. Po příjezdu do 10km vzáleného města, kde pracuji, trávím asi ještě 30min. hledáním, kde zaparkuji. Po dalších 15min. dojdu konečně do práce. Hlava mě sice bolí, ale než bych do sebe cpal to růžový svinstvo, tak to radši vydržím. Místo oběda běžím do své banky vybrat si nějáké peníze a jelikož u sebe nemám kartu, tak mi milá paní na přepážce naúčtuje 60,- za výběr svých vlastních peněz. Opět mě začíná bolet hlava. Po příjezdu z práce domů a po dalších 30min. hledání místa na zaparkování se těším, že se konečně najím. Na stole místo večeře leží vzkaz: "Musela jsem jít k mámě, když tak si vem něco v lednici". S myšlenkami ve smyslu, že žízeň a tchýně jsou nesmrtelný, ale to druhé se dá aspoň umlátit lopatou, se snážím objevit něco v lednici. Na první pohled je jasné, že jsem rozhodně nebyl první, koho to dnes v naší rodině napadlo. A tak s povděkem kvituji, že tam jsou aspoň tři neolympijské desítky. Usednu k TV, ale zjišťuji, že kromě reklam tam běží pouze samý megakraviny, případně mi tam pánové v pěkných oblecích vysvětlují, jak právě oni vědí, jak posunout tuhle zemi na vyšší level. A zrovna tak, jak nevěřím těm stupidním reklamám, tak úplně stejně nevěřím těm hezkým oblekům. Udělám si aspoň topinku, vypiju tři desiny a ulehnu.

 Reklama a realita : Reklamy a politici zkrátka lžou!