IV. Tibet po roce 1959

Odchod dalajlamovy vlády do exilu zbavil Čínu posledních zábran. V průběhu samotného lhaského povstání čínská armáda za pouhé tři dny zabila 10 000 až 15 000 Tibeťanů. Podle tajné armádní zprávy určené pro čínské vojenské velení, kterou ukořistily tibetské partyzánské jednotky, za období od března 1959 do října 1960 bylo jen v centrálním Tibetu zabito 87 000 Tibeťanů.[9]

Výpovědi o masakrech, mučení a vraždění, bombardování klášterů a měst a vyhlazení celých velkých nomádských skupin, které následovaly po převzetí Tibetu Čínou, byly zevrubně zdokumentovány. [10] Hlavními obětmi čínských čistek se stali prominenti bývalého režimu, statkáři a mniši a mnišky v buddhistických klášterech. Desetitisíce obětí si vyžádala kolektivizace zemědělství spojená s trvalým usídlováním nomádů do tzv. komun. Jakýkoliv odpor proti záměrům čínské státní moci byl trestán smrtí či deportací do pracovních táborů.

Popravy se konaly bez řádného procesu a způsobem, který měl ponížit lidskou důstojnost odsouzených a jejich rodin. V tibetštině se objevilo nové slovo thabdzing vyjadřující stav duševního utrpení a hrůzy, se kterým tyto popravy byly spojeny. Odsouzení obvykle museli před shromážděnou obcí veřejně vypočítat svá provinění a poté byli kamenováni, mučeni a nakonec usmrceni svými rodinnými příslušníky a blízkými přáteli, kteří tak konali pod hrozbou stejného trestu. Děti byly nuceny zabíjet vlastní rodiče, rodiče museli tleskat pověšení svých dětí a ještě zaplatit popravčí četu. Po skončení popravy vojáci nejprve svezli oběti do otevřených hrobů a poté nutili pozůstalé, aby oslavovali a tančili na mrtvých tělech - neboť prý byli vymýceni nepřátelé lidu a socialistického zřízení. Mnohé rodiny, než aby podstoupily takovou proceduru, páchaly hromadnou sebevraždu. Celkový počet popravených přesahuje 150 000, dalších 9 000 osob spáchalo sebevraždu.[11]

Číňané obvykle udávají, že převzetí moci v Tibetu v roce 1959 bylo provázeno pouze povstáním úzkého kruhu vládnoucích vrstev, které bylo snadno potlačeno. Již od samého nástupu čínské státní moci přitom v celém Tibetu a zejména na východě (provincie Kham) probíhalo intenzivní ozbrojené povstání, které Číňané nakonec potlačili až v roce 1974 za cenu obrovských vlastních ztrát a díky vydatné pomocí nepálské armády na nepálském území. Potlačení tohoto partyzánského hnutí provázelo bombardování a dělostřelecké oblehání vesnic a klášterů usvědčených nebo podezřelých z odboje. Patrně nejznámějším případem tohoto druhu byl klášter v Lithangu ve východním Tibetu podezřelý z organizování protičínských aktivit, který čínská armáda dne 1.června 1956 srovnala se zemí právě ve chvíli, kdy se zde na náboženské pouti shromáždily tisíce poutníků. Bombardéry nejprve na přelidněný klášter svrhly několik náloží, zbytek uprchlých poutníků pak usmrtily dávky z nízko nalétávajících stíhaček. Guvernér Lithangu byl veřejně umučen k smrti a všichni přeživší mniši, kteří v době náletu nepobývali v klášteře, byli zastřeleni. V povstáních a nepokojích proti čínské okupaci zahynulo celkem více než 400 000 lidí.

Tibeťané byli extenzivně využíváni jako levná pracovní síla ve vězeních a koncentračních táborech. Jména vězeňských komplexů jako Dabži, Miňa a Si-ning jsou známa po celém Tibetu a vyvolávají v Tibeťanech podobnou hrůzu jako jména Osvětim či Dachau vyvolávají v Evropě. Jaká byla šance tibetských vězňů na přežití dokládají i následující příklady:

Čína zavraždila v Tibetu desítky tisíc lidí a dopustila se zde genocidy.

Obsazení Tibetu čínskými vojsky a následné hromadné zabíjení tibetského obyvatelstva v padesátých a šedesátých letech bylo jedním z prvních případů, kdy Úmluva měla dojít praktického uplatnění a zároveň prvním z případů, kdy uplatněna nebyla. Přestože existovalo závažné podezření, že se Čína v Tibetu dopouští genocidia (a také zločinu proti míru, válečného zločinu, zločinu proti lidskosti), mezinárodní společenství vůbec nereagovalo. [1] Teprve tehdy, když čínský teror v Tibetu dosáhl takových rozměrů, že jej již nešlo přejít bez povšimnutí, OSN v letech 1959 a 1960 pověřila nezávislou mezinárodní komisi právníků vypracováním studie o situaci v Tibetu. Ačkoliv obě zprávy se vyslovily ve prospěch výše nastíněných podezření [2], OSN reagovala pouze vydáním tři vágních rezolucí, v nichž Čínu vyzvala (bez hrozby sankcemi v případě nevyhovění) m.j. k "ukončení všech praktik, které zbavují Tibeťany lidských práv a základních svobod, kterých tito vždy mohli užívat." [3] Čína na tyto rezoluce ani neodpověděla. V čase obtížné poválečné obnovy ale mezinárodní společenství nenašlo vůli riskovat kvůli strategicky nedůležité himálajské zemi konflikt s těžko vypočitatelnou nově se rodící komunistickou velmocí ČLR. V boji s genocidou tak lidstvo utrpělo další významnou porážku.

Čína v Tibetu vyvraždila přibližně jednu pětinu celkové populace a do značné míry zlikvidovala tamní unikátní buddhistickou kulturu - to vše s vypočítavým kalkulem kolonizačního záměru. Cílem následující části této práce je dokázat, že počínání Číňanů v Tibetu je možno zahrnout pod skutkovou podstatu zločinu genocidia podle platného mezinárodního práva, tedy zejména v souladu s jeho definicí podle Úmluvy o genocidě z roku 1948.

Z hlediska mezinárodního práva by takový závěr měl poměrně vážné důsledky. Čína obvykle odráží veškerá obvinění z porušování lidských práv na svém území poukazem na skutečnost, že není signatářským státem příslušných úmluv a systematicky výslovně protestuje proti mimosmluvní závaznosti lidských práv. Obvinění z porušení zákazu použití síly proti jinému státu pak odmítá s odůvodněním, že Tibet před čínskou invazí nebyl suverénním státem. [4] V případě genocidia však Čína podobnou možnost nemá. Zákaz genocidia je jednou z všeobecně uznávaných kogentních norem mezinárodního práva, jejíž kogentnost navíc není prakticky zpochybňována, a to ani Čínskou lidovou republikou. Jestliže proto Čína v Tibetu spáchala genocidu, závažným způsobem tím porušila mezinárodní právo se všemi odpovědnostními důsledky výše popsanými a narozdíl od jiných možných porušení, kterých se v Tibetu dopustila, nemá ani možnost tuto odpovědnost odmítnout.

Tento článek má jednu fundamentální vadu.

Z nějakého neznámého důvodu naprosto ignoruje fakt, že Tibet je nedílnou součástí ČLR a v podstatě celý svět (včetně naší vlády a všech států EU) to uznává.

Čínští představitelé se snaží svoji vlastní zemi, za jejíž správu jsou zodpovědní, rozvíjet ku prospěchu celé společnosti.

Článek tak trochu působí, jako kdyby Německo psalo podobným stylem o cestách našich vládních představitelů do Sudet.