Oslavy kontroly: Si Ťin-pchingova návštěva Tibetu v kontextu

Minulý týden Si Ťin-pching v čele delegace úředníků navštívil nečekaně Tibet k „oslavám“ 60. výročí založení Tibetské autonomní oblasti (TAO). Čínský vůdce navštívil Tibet poprvé od roku 2021.

Delegaci tvořilo několik vysoce postavených úředníků a program zahrnoval pracovní brífink Tibetského oblastního výboru KS Číny a vlády TAO ve Lhase, projevy úředníků a slavnostní průvody Tibeťanů, kteří podle čínských státních médií žijí šťastný život od doby, kdy Čínská lidově-osvobozenecká armáda region v roce 1950 „mírumilovně osvobodila.“

V kontextu probíhající diskuse o nástupci dalajlámy je tato návštěva o to symboličtější a signalizuje pevnou kontrolu a moc Číny nad strategicky důležitým regionem.

čínské vlajky nad Lhasou

Jaké jsou širší souvislosti?

Čínská oficiální média věnovala návštěvě zvláštní pozornost. Zachycovala vřelé přivítání Si Ťin-pchinga Tibeťany na letišti ve Lhase, delegaci, která si ve Lhase vyslechla pracovní zprávu oblastního stranického výboru a vlády TAO, a pestrou oslavu před Potalou, bývalým sídlem tibetské vlády a dalajlámy, který nyní žije v exilu v Indii.

Během oslav na náměstí před Potalou pronesl projev Wang Chu-ning, v němž zdůraznil úspěchy při budování infrastruktury a vyvedení Tibeťanů z chudoby „pod láskyplnou péčí KS Číny“ od založení TAO před 60 lety.

Tibet, domov tibetského lidu, je však mnohem větší než administrativní jednotka „Tibetské autonomní oblasti.“ Historicky a etnicky se Tibet dělil do tří částí: Amdo, Kham a Ü-Cang, které se rozkládaly v čínských provinciích Čching-chaj, západní Sečuán, severní Jün-nan a západní část provincie Kan-su. Pro Tibeťany TAO symbolicky znamená porážku a podmanění po násilném povstání v roce 1959, kdy 14. dalajláma a tisíce Tibeťanů uprchli do Indie.

Proč má tedy Čína takový zájem o kontrolu nad touto hornatou oblastí, která je geograficky i kulturně tak vzdálená od Pekingu? Tibet sice není hustě osídlený, ale je strategicky důležitý. Pramení zde asijské veletoky, jako jsou Indus, Brahmaputra, Mekong, Jang-c’-ťiang nebo Žlutá řeka. Region je také bohatý na přírodní zdroje, jako je měď, zlato, lithium, uhlí, zemní plyn, uran a kovy vzácných zemin. Tibet hraničí s Indií, Nepálem, Bhútánem a Myanmarem, takže jeho poloha je klíčová pro čínskou bezpečnost, zejména v kontextu čínsko-indické hranice a sporných oblastí.

Tibetská plošina je jednou z nejvýznamnějších ekologických oblastí světa. Tibet, přezdívaný „asijská vodárenská věž“, je klíčový pro vodní zdroje Asie a stabilita jeho ledovců a vodního cyklu je ohrožena změnou klimatu. Tibetské ledovce tají a sněhová pokrývka ubývá, což způsobuje enormní environmentální krizi. Podle Světové meteorologické organizace se region otepluje dvakrát až třikrát rychleji, než je celosvětový průměr.

V posledních letech se však čínská kontrola nad Tibetem stává více vojenskou. Koncept „civilně-vojenské integrace“ (军民融合) označuje infrastrukturní projekty, které slouží jak ekonomickému rozvoji, tak i obranným potřebám. Čína investuje značné prostředky do budování infrastrukturních projektů s dvojím využitím, jako jsou dálnice, letiště, heliporty, železnice, komunikační sítě a pohraniční vesnice. Tyto projekty, které mají oficiálně zlepšovat život místních obyvatel, podporovat „dlouhodobý mír“ a „stabilitu“ a poskytovat pomoc při katastrofách, však slouží zejména Čínské lidově-osvobozenecké armádě ke zvýšení své operační kapacity a kontroly nad regionem. Rozrůstající se „pohraniční vesnice“ nejsou nic jiného než vojenské základny.

V červenci letošního roku čínský premiér Li Čchiang oznámil výstavbu největší vodní elektrárny na světě na řece Jarlung Zangbo, která se nachází na východní hranici Tibetu s provincií Jün-nan. Sousední země, zejména Indie, vyjádřily znepokojení nad tímto vývojem.

Během Si Ťin-pchingovy návštěvy se čínská média vyhýbala jakékoli zmínce o duchovním vůdci Tibeťanů, Jeho Svatosti, 14. dalajlámovi, který v červenci letošního roku oslavil 90. narozeniny a kterého Peking považuje za svého hlavního nepřítele kvůli úctě a respektu, jehož se mu u šesti milionů Tibeťanů i v mezinárodní komunitě dostává. KS Číny ho vnímá jako „vlka v mnišském rouše“, separatistu, a to i přes jeho obhajobu větší tibetské autonomie v rámci Číny, na rozdíl od úplné nezávislosti.

Dalajláma prohlásil, že se reinkarnuje ve „svobodném světě“, tedy mimo ČLR a že jeho nástupkyní by mohla být i žena a že pouze Gaden Phodrang Trust, náboženská organizace, kterou založil, má „výhradní pravomoc uznat jeho budoucí reinkarnaci.“

Čínská vláda se samozřejmě proti těmto prohlášením staví a tvrdí, že „reinkarnace a nástupnictví dalajlámy je ze své podstaty vnitřní záležitostí Číny“, což do jisté míry reflektuje kontroverzi kolem 11. pančenlamy. Existují tedy obavy, že po smrti dalajlámy by o titul dalajlámy mohli soupeřit dva uchazeči. Navzdory těmto obavám dalajláma, který se těší dobrému zdraví, prohlásil, že má v úmyslu „žít dalších 30 nebo 40 let.“

Tvrdý postoj Číny a takové kontroverze učinily ze setkání s dalajlámou tabu pro mnoho úřadujících politiků. I přes to někteří z nich pobuřují Peking tím, že s exilovým vůdcem jednali – možná nejvýrazněji německá kancléřka Angela Merkelová v roce 2007. Naposledy český prezident Petr Pavel, který následoval odkaz svého předchůdce Václava Havla, jenž byl osobním přítelem Jeho Svatosti. Pavel letos v červenci odcestoval do Indie, aby duchovnímu vůdci osobně poblahopřál k jeho 90. narozeninám, což rozzuřilo čínské představitele, kteří reagovali oznámením, že ČLR s Pavlem „ukončuje veškeré kontakty“.

Proč je to důležité?

Tato návštěva představitelů KS Číny ve Lhase byla nepochybně zejména symbolická. Ukazuje Tibeťanům i celému světu, že KS Číny je jedinou vládnoucí mocí v regionu. Situace kolem stárnoucího duchovního vůdce tibetského lidu stále palčivěji vyvolává otázku jeho nástupnictví. Pomineme-li možnost existence čínského „falešného“ dalajlámy, budou obhájci tibetské otázky čelit značným výzvám, protože bude trvat roky, než se nový dalajláma plně etabluje a bude se moci za tibetskou otázku zasazovat.

Za pozornost stojí čínská militarizace Tibetu, která by mohla povýšit tibetské téma z „pouhé“ otázky lidských práv na širší bezpečnostní problém.