Když jsem byl malý kluk, Baron byl kůň. Jediný kůň široko daleko, protože ostatní přežvýkavci byli valaši a kobyly. Baron byl pěkně úskočná potvora, bezmála tunová obluda se zažloutlými zuby.
Když sklopil uši dozadu a vycenil chrup, hned jsem se pakoval. Staré dobré časy, dalo by se říct. Každý jsme věděli, na čem jsme.
Onehdy vpodvečer jsem se při řízení auta ocitl mimo dosah Beatu a Vltavy, tak jsem vzal zavděk Frekvencí 1. Co čert nechtěl, dávali pořad “Posluchači volají do studia a blahopřejí Baronovi”. Překonal jsem fyzický odpor a vytrval až do konce. Se zpožděním mnoha let jsem pak pochopil, že pro klasickou “nudně ideologicky definovanou politiku” už v naší zemi nikdy nebude místo.
Někteří posluchači Baronovi kladli záludné otázky, například proč tolik řepky. Baron odpovídal, pane, jste hlupák, než mi zavoláte, tak si to nastudujte. Nebo jiný se ptal, proč tolik kůrovce. Baron odpovídal, že on teď řeší kůrovce, na výjezdu byl, na dlani ho měl, koláčky pojedl, a navíc řeší vodu, ti před ním to neřešili, ti za všechno mohou, dietu podrží, devět kilo už zhubl, každý den Baron jeden rybník vyřeší, bude líp.
Za mého dětství Baron dělal v lese. Jeho pán pokácel strom, Baron musel kmen odtáhnout někam na cestu, kvůli odvozu. Možná ten kmen byl taky s kůrovcem, ale tyhle detaily šly tenkrát mimo mne. Baronův pán lil první ligu, tenkrát mi to moc nedocvakávalo, později jsem to pochopil. Ale to už nebyl Baron a záhy nebyl ani jeho pán.
Onehdy jsem četl kdesi na internetu, že nějaký Bernard Žabožrout se s Baronem sešel a vyslechl si, co má Baron na srdci. Baron prý má na srdci úplně všechno, Bernarda to zdrtilo a začal se dovolávat návratu mrtvého. V jiném článku pak kdosi Bernardovi jízlivě sděloval, že mrtvý je mrtvý a že teď je tu Baron.
Ano, Baron je tu s námi. Je tu a bude tu, zdraví mu zjevně slouží, nic bych nedal za to, že včera narozená hříbata už budou v koňském nebi, ale Baron tu bude stále s námi a v rozhlasových studiích bude přijímat blahopřání posluchačů, tak jako onehdy vpodvečer.
Ovšem teď vážně. Narozdíl od ostatních si myslím, že za tu hospodu s penzionem by neměl být popotahován, protože chtěl, aby to provozovala jeho děcka, chtěl jim tak nějak pomoci se postavit na vlastní nohy. Vždyť co to chtělo, jen aby se v kuchyni vařilo a aby bylo vyměněný povlečení, nic moc víc by potřeba nebylo. Ale ani to ta děcka asi moc nedávala, a protože on je perfekcionista, nemohl se na to dívat, tak jim to zase vzal a místo děcek najal provozního odjinud. Jasně, takhle to má bez starostí (co se provozu týče, samozřejmě…), ale já si myslím, že měl prokázat víc trpělivosti. Na můj vkus to příliš brzo vzdal. Jistě, našel si mladší ženu, s ní má další děcka, tak se dívá hlavně dopředu, ale stejně si myslím, že ti dva odstrčení by si zasloužili lepšího tátu. Trochu mi připadne, že s nimi naložil tak jako s tím pánem, co se ptal, proč tolik řepky.
Jasně, formální peripetie s vlastnictvím té hospody pak vedly k tomu, že to vypadá, jako kdyby to měl být podvod plánovaný od začátku…. Myslím si ale, že skutečnost je mnohem blíže tomu, co píšu shora. Možná by se nad tím všichni ti na náměstích mohli alespoň trochu zamyslet. Samozřejmě, i tak zůstane otázka, co s ním.
Naším problémem je totiž to, že Barona do politiky přivedlo prosazování zájmů Impéria, když seznal jako příliš rizikové, že jím placení političtí služebníci nejsou tak schopní, jak se tvářili být. Baronův čas je však nyní plně zasvěcen servisu zájmů Impéria, mediálnímu pokrytí tahanic kolem hospody a vytrvalému marketingu směrem k hlavní voličské skupině. Na koncepční práci mu logicky nezbývá čas.
Onehdy jsme se švagrem vozili dodávkou nějaké dříví z lesa, samozřejmě kvůli kůrovci, jak jinak. Po cestě jsme si povídali, sdělil jsem mu svůj dojem, že naše společnost za poslední tři čtyři roky mentálně zestárla dobře o patnáct, dvacet let. Baron vše přizpůsobil jistotě znovuzvolení, které mu zajistí jedině halas při zvyšování důchodů a propaganda dalších výhod pro lidi na penzi, protože taková politika má nejvíce adresátů. Na nic dalšího už Baron nemá energii a ani na to nejsou peníze. Mně bude pětačtyřicet a plánoval jsem si, že my, Husákova děcka, si za nějakých deset či patnáct let navolíme takové, co nám pořádně přidají na důchodech, vše ostatní půjde stranou, po nás potopa, ať si stát zkrachuje, řecký model náš vzor. Hodně mne zaskočilo, že mne moji rodiče předběhli. Tohle všechno jsem švagrovi říkal. A švagr? Švagr neříkal nic.
Tím bych asi skončil. Ano, tohle psaní vlastně nemá závěr, vůbec neříkám, co s tím vším. Ať se na to totiž dívám z jakékoliv strany, ta naše patálie se zaneprázdněným Baronem nemá řešení. Jestli si někdo myslí, že stačí počkat, až jeho voliči pomřou, mýlí se. Ještě jsme totiž Baronovi nezačali házet hlasy my, Husákova děcka. Za deset let to jistě přijde….
