Podívejme se na to, jak funguje poskytování služeb na trhu, jakým způsobem je "nabízí" stát a zodpovězme si otázku, proč stát a jeho představitelé obvykle tržní principy nemají v oblibě.
Představte si, že chcete nějakou službu. Vyhledáte obchodníka, který ji nabízí, zeptáte se na podmínky smlouvy, na cenu... A následně se vám naskytnout tyto alternativy:
1. Jste spokojeni, berete a uzavíráte kontrakt k oboustranné spokojenosti.
2. Něco se vám nelíbí, začnete smlouvat. Buď se domluvíte a opět k oboustranné spokojenosti přistoupíte na podmínky, nebo se zkrátka nedomluvíte a zkusíte štěstí u konkurence.
3. Podmínky vám nevyhovují u žádného z konkurenčních poskytovatelů. Pak se buď spokojíte s tím z nich, který je pro vás stále nejpřijatelnější, nebo se raději obejdete bez dané služby (produktu). V neposlední řadě můžete využít neschopnosti poskytovatelů a danou službu začít sám nabízet, čímž si můžete (při)vydělat na živobytí.
Tímto způsobem funguje trh.
A pak tu máme stát. Ten k vám přijde, sebere vám nemalou část vašich prostředků a aby se vám omluvil, dá vám navrch nějakou službu, na kterou si dost možná vytvořil monopolní postavení prostřednitvím zákonů. "Nelíbí se ti to, občane? Pak drž hubu, tady máš nějakou (veřejně prospěšnou) službu, tak běž jednou za čas k volbám a dej nám pokoj!"
Jenže pokud existuje něco jako "veřejně prospěšná služba", trh ji poskytne, nejspíše ještě v několikerém provedení v rámci konkurenčního boje a pak se vracíme k alternativám, které jsem popsal výše.
Na trhu uspěje jen dobrý obchodník. A dobrý obchodník nepotřebuje svoje služby vnucovat.
Jste-li zastánci státu a bojíte se, že by stát v tržní společnosti neobstál, buďte bez obav. Pokud by neobstál, znamená to totiž pouze to, že trh přišel s alternativou, která je pro lidi přínosnější, než stát sám.
