Vzpomínky na Gambii ( třetí část )

Vzdělávání       Možnost studia je pro gambijské děti samozřejmě daleko složitější a hůře dosažitelná než příležitosti, které mají evropské děti. Už od nejútlejšího dětství o jejich vzdělání rozhodují, jak jinak, peníze.  Podle oficiálních statistik základního vzdělání (základy angličtiny, psaní a počítání) dosáhne zhruba 60% dětí. Ve skutečnosti je toto číslo poněkud nižší, protože ne každé dítě, které se přihlásí do školy, školu dochodí ( nejčastěji kvůli finanční situaci rodiny).

Na obrázku můžete vidět gambijské děti s českými pohlednicemi a vzkazy od mých českých studentů.

Vzdělávací systém je v Gambii dost podobný tomu britskému – děti nastupují do školy zhruba ve věku 4 let. V tomto věku je čeká 6 let základního vzdělání. Šest let je sice zadarmo ( neplatí se školné ), ale jen na první pohled. Pokud má dítě chodit do školy, rodina mu musí zajistit školní uniformu, vybavení do školy ( pomůcky, poplatky za zkoušky )- tohle bývá často problém a proto můžete v banjulských ulicích potkat děti v roztrhaných uniformách, které z finančních důvodů musely své vzdělávání opustit a pomáhají rodičům s výdělkem.  Tento systém samozřejmě přináší vysokou negramotnost – která má za následek nevzdělanost a neinformovanost- proto jsou lidé například schopni uvěřit svému prezidentovi, který prohlásil, že umí léčit AIDS (viz http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6323449.stm ).

Pro finančně zajištěné gambijské děti škola pokračuje, od zhruba 11 letse vzdělávají dále až do konce studia střední školy, kdy jim je zhruba 17 let. Je jasné, že tohoto vzdělání dosáhne pouze zlomek obyvatelstva- poplatky s vyšším stupněm vzdělání narůstají-  opět nákup uniformy, učebnice, pomůcky, hodinky, poplatky za dopravu ( vyšší škola už většinou nebývá v místě bydliště a dítě musí dojíždět- proto si nemůže ani odskočit domů na oběd, což bývá obvyklé na nižším stupni)a poplatky za zkoušky.

Výuka probíhá v angličtině, kterou se děti obvykle učí až ve škole (v Gambii se mluví hned několika kmenovými jazyky- například Mandinka, Wolof, Jola a mnoho dalších), výjimku tvoří školy muslimské.

Já osobně jsem měla jedinečnou možnost pomáhat v Mandinari Lower Basic School (http://www.panoramio.com/photo/24210196 ).

Škola má 20 tříd, ale pouze 12 „učeben“ ( místnosti s lavicemi, bez elektřiny, samozřejmě), a proto je výuka dětí rozdělená na ranní a odpolední ( část dětí jde do školy ráno, část odpoledne ) Škola má něco kolem 883 žáků a 23 učitelů ( u nás je na tento počet trojnásobek vyučujících ) V každé třídě je něco kolem 50 dětí, výuka probíhá značně frontálně ( učí se většinou zpaměti ) a téměř bez pomůcek. Ředitelna a zároveň sborovna je jedna malá místnůstka uprostřed budovy. Ve škole není elektřina, zvoní se ručně na gong, pije se ze studny na školním plácku, jídlo si nosí děti z domova (oblíbené jsou pasty z arašídů, které jsou v igelitovém pytlíku- utrhne se růžek a obsah se vysaje) a na záchod se chodí do označených děr na konci školního pozemku ( jsou samozřejmě kryté, rozdělené na dívčí a chlapecké, učitelské se dokonce zamykají).

Na denním pořádku jsou problémy s financemi- podle slov ředitele školy učitelé často z vlastní kapsy doplácejí za děti, dále pak problémy s malárií a AIDS.