Jeden a půl

Jedna vozovka, mnoho uživatelů, mnoho protichůdných zájmů, pro všechny společný metr, který měří nově jeden a půl.

Měli jste někdy příležitost popovídat si za jízdy na kole s motoristou? S řidičem traktoru nebo kamionu se vám to asi nepoštěstí, ledaže byste se mu přilepili na pneumatiku a ta vás vyzvedla do jeho výšin. Mě se to ale povedlo nedávno s hrdým majitelem čtyřkolého hadru v centru Milevska. Rozhovor to byl krátký, ale zcela vystihl antagonizmus obou uživatelů komunikace.

„Uhni z cesty, ucpeš celý město! Jedeš prostředkem a teď byste chtěli ještě půl druhýho metru.“, zakřičel na mě kolega za volantem, když mě míjel zrcátkem asi o dvacet centimetrů. Netykám si s každým na potkání, ale nebyl čas na seznámení a tak jsem už jen do kufru auta zavolal: „Tak mi to pojď předvést!“.

Jsem automobilista i cyklista, i když za poslední covidový rok jsem ujel víc kilometrů na kole. Po městě ho preferuji, pokud nejedu na větší nákup nebo pro dříví do lesa. Také s kočkou ke zvěrolékaři je auto vhodnější. Na cesty po Evropě je to bez diskuze, protože spát jsem v něm nikdy ani nezkoušel. Jinak si zpívám s Jirkou Schellingerem: „Šlapací kolo mám tak rád, je to můj železný kamarád.“ Ve městě je neocenitelné, ovšem jen v případě, že nemusí sdílet vozovku s motoristy. Ono se ve městě opravdu nedá moc jezdit u okraje vozovky. Kdo někdy zachytil stupačkou o obrubník nebo vjel předním kolem do kanálové vpusti, ví o čem mluvím. Výsledkem nutné koexistence tak odlišných vozidel ve společném prostoru je v lepším případě řevnivost. Jedni překážejí druhým a jim připadají naopak bezohlední. Znám oba tábory a mohu říci, že na kole se bojím motoristů a v autě naopak. Nikdy nevíte, kdy kolař udělá myšku. Foukne vítr, vyhne se žížale, kýchne, trefí ho včela a neštěstí je hotovo. Proto ten doporučený odstup jeden a půl metru.

Řeším to tak, že jezdím po chodníku. Opatrně, bezpečně, chodcům děkuji, že mě nechají projet. Je to zakázané, ale dítě bych na vozovku v Milevsku nepustil. Na milevské radnici to neřeší nijak. Za posledních 875 let neinvestovala do rozvoje cyklistiky ani korunu. Pravda je, že si úředníci nechali od firem, které se tím živí, zpracovat různé Koncepce, ve kterých se o ní píše a vyzdvihuje se. Bez nich se prý nedá požádat o dotace. Bez vlastní iniciativy, zájmu a invence jsou ale dotace úplně na nic. Přitom od roku 2006 je zdarma k dostání totéž na Ministerstvu dopravy. Od roku 2027 bude Česká republika zřejmě čistým plátcem do EU, to znamená, že dotace nebudou. Co si pak může radnice s Koncepcemi udělat je nabíledni.

Za poslední roky se ve městě rekonstruovalo spoustu chodníků. Ani metr z nich ale není v režimu Stezka pro chodce a cyklisty, což je nejlevnější a nejsnazší řešení. Se 126 metry cyklostezky na 7000 obyvatel tak zůstáváme za Bangladéší a těsně před Antarktidou. Chytlavý slogan Milevsko – severní brána Jižních Čech tak pro cyklisty (místní) dostává hořký přídech. Zlatá brána otevřená, zlatými dotacemi podepřená.