Život parchant – jak všechno začalo

Většinou si neuvědomujeme souvislosti vzniku svého života. Když nastane doba zamyšlení, bývá už pozdě. Není komu položit otázky. Rodiče jsou mrtví a počátky Vašeho života nikdo nearchivuje. Není to škoda?  Je, zajisté. A tak píšete

Fotr nás nadobro opustil, to bylo jistý. Byl to Sokol spravedlivej a pracovitej, to byl doopravdy. Když se začal ucházet o mou maminu, nebyl v rodině hned vnímanej pozitivně, řečeno dnešním moderním jazykem. Ve skutečnosti to nebylo jednoduchý. Moje babi pocházela z hospody a měla deset sourozenců. Tři bratry a ostatní byly samý sestry. A jednou ze sester byla tetka Otýlie, jak jsme jí doma říkali. „Tak co ? Kde je ten tvůj kožkař? ptala se pokaždé tetka Otýlie mé matky, když se potkaly. Kožkařem nazývala mýho budoucího fotra. Tehdá s ním matka chodila a už to vypadalo bejt navážno. Jak mi později matka povídala:“Maximálně jsme se drželi za ruku. Kdepak abych se nechala líbat, já blbá. S tvým otcem to bylo jako s Ladíkem“. „Páni matko, jakej zas Ladík?“ já na to a čučel jsem jak potrkanej beran. „Už jseš dost velikej, tak s tebou promluvím jako s chlapem,“ pravila matka. „Hezky se posaď a já ti udělám míchaný vajíčka. A pak si popovídáme.“ Za chvíli mamina přišla s talířem vajec vod našich slépek a už z tý vůně jsem byl v šestým nebi. V sedmým nebi jsem se ocitnul po prvním soustu. „Ladík byl má první a jediná opravdová láska. On ti byl podobnej Gregory Peckovi. A jak jsem před chvílí řekla, já blbá, to patřilo spíš chození s ním. Taky žádný polibky, jenom za ruku a Fráňa Šrámek na rtech. Nakonec odešel na vojnu a přestal mi psát. Byl nasazenej na hranici s Rakouskem a tak ani psát nemoh. Já jsem se samozřejmě urazila. Najednou jsem byla tak sama. Asi proto jsem nalítla tvýmu otci. On byl moc chytrej, ale taky dost divnej. Jezdil na motocyklu BSA a celej byl v kůži. Od hlavy až k patě v koženým obleku. Proto mu tetka Otylka neřekla jinak než kožkař.“ Matka se odmlčela a oba jsme pomysleli na tetku Otýlii. Měl jsem ji rád, Otýlii. Když jsem jí přivezl na mý koloběžce nákup, pokaždý šáhla do kapsy zástěry a dostal jsem pětikorunu. A pětikoruna, to byly panečku pro desetiletýho kluka nějaký peníze. „Nakonec jsme se vzali,“ pokračovala matka v monologu, určenýmu jenom mně. „Tedy, vzala jsem si tvýho otce. A za pár měsíců se Ladík vrátil z vojny a napsal mně dopis ve verších. Kam se hrabe Ščipačov. Odepsala jsem mu a poprosila, aby mne už nevyhledával. Ukončila jsem svou jedinou životní lásku, aniž mně to všechno došlo,“ utřela si mamina oči kapesníkem, do kterého potom hlasitě z nosu vydechla svůj žal. Bylo to dojemný. „Matko,“ nedalo mi to, „vzala sis otce a bez lásky?“ Nějak mně to neštymovalo. To víte, byl jsem ještě dítě, kdepak chlap. Mimochodem, už se zas cejtim spíš jako dítě, ale poněkud senilní. „Bez lásky to nebylo hochu můj. Tvůj otec mně připadal takovej solidní a přišel mně jako opora na celej život. Dnes už vím, že to byla taková náhrada za mou lásku. Ale když jsem najednou byla v jiným stavu, tak musela být svatba.“ Sice jsem byl malej, ale už jsem ledacos četl a přitom jsem přemejšlel. Pochopil jsem situaci svý matky. „Jinak to nešlo máti,“ slyšel jsem svůj hlas. „Jenom furt nevím, jakej jinej stav, když bylo pouhý držení se za ruce?“ dodal jsem. „Ále,“ mávla matka odevzdaně rukou,“nakonec jsem mu podlehla. Já naivní. Docela mne omámil těma svýma řečičkama o rodině a mých hnědých očích. A jak jistě víš, děti nenosí vrána ani čáp. Ženský jsou silný, víš synu, ale jsou zároveň slabý, když jde o lásku a zplození nového života. To jsou potom bezbranný jako miminka. V ten moment nastupuje matka příroda a ovládne ženskou duši i tělo.“ Dobře si vybavuju ten náš rozhovor. A taky si jasně pamatuju na zmatek v mý hlavě. Émile Zola psal o drsným životě a já už jsem začínal číst jeho knížky. Akorát tam chyběla životní zkušenost. Tu jsem začal dostávat podobnejma rozhovory jako byl ten s maminou. A taky s babi. „Blížil se den našeho zasnoubení,“ pokračovala už uklidněná mamina. Bylo to tak neuvěřitelné. Měla jsem pocit, že má existence visí někde v galaxii ve vzduchoprázdnu a za mne rozhoduje jakýsi Mozek žen. Hned jsem si vzpomněl na pasáž z románu některýho z Francouzů, asi Maupassanta. „Kdepak je můj mozek?“ zvolá hlavní hrdinka. A průvodce dějem odpoví: „No přeci mezi nohama, má milá.“ Potom bylo na chvíli ticho. Oba jsme byli zamyšlený. “Nakonec to na chvíli vypadalo, že k zasnoubení nedojde,“ pokračovala mamina zastřeným hlasem. „Tvůj zploditel byl zásadový člověk. Takže když přijel na návštěvu, odmítal si vzít nabízené občerstvení. A za celou dobu nepochopil, jak tím uráží tvou babičku a její sestry. A když babi a její sestry chystaly zásnubní večeři, přijel tvůj otec dřív. Otevřel dveře a slyšel z kuchyně hlasy. Tak děvčata, zbejvá dochutit polívku, volala Otylka. A tvoje babička se toho ujala s komentářem. Trošku kmínu, z pupku špínu, z nosu flus, vod prdele kus. To bylo něco pro ucho tvýho otce. Za chvilku bylo slyšet burácení odjíždějící motorky. Ženský byly zvyklý z hospody na takovou konverzaci a tak se náramně bavily. A já jsem už už mohla bejt bez ženicha,“ povzdechla si mamina a v jejím hlasu zazněl podtón smutku. Dnes je mi jasné, že pomyslela na osud, který nedopustil, aby byla opravdu bez ženicha, kterým se stal můj fotr. A kdyby mohla tenkrát ovlivnit osud, určitě by nechala fotra nadobro odjet a už se nevrátit. Hned by se rozeběhla přes les do vesnice, kde žila její láska, navrátivší se z vojenské služby. Nestalo se tak. Fotr sice plnej hnusu a vzteku odjel, ale v lese za vesnicí otočil stroj BSA, aby se vrátil zpět. Zanedlouho se narodil můj bratr a po čtyřech letech jsem si prosadil i já vůli k životu. Nečekanej a zřejmě nechtěnej. Mamina skákala ze schodů a pila pelyněk. Nic nepomohlo. Jsem na světě.