Už se zas plíží listopad.

V červenci psát o listopadu zdá se být pošetilé. Venku panuje dusné vedro a listopadové plískanice nejsou vůbec reálné. Co si však počít s listopadovou mediální mlhou? Nevím v červenci a nebudu znát ani v listopadu.   

Máme tu červenec roku s devatenáctkou na konci. Zdá se, že podzim je ještě předaleko. Není. Letí ten čas jako voda. A tak stále častěji mne pronásleduje vidina oslav. Znáte to. Nedávno jsme překonali Mistrových osmdesát. „Být stále mlád“ mi zní od té doby v uších. „Nikdy mládí dycky stáří,“ nebo naopak? A těch keců k tomu a toho falešného přemízání a těch vzpomínek. Babičky v domovech důchodců pláčou nepřetržitě a mládež zajisté našla svůj vzor. A Mistrova mladá paní jej miluje až za hrob, který ovšem nebude. „Být stále mlád“ nevede do hrobu. To se panenka hned tak nedočká, i když zajisté ani nečeká, povídá se. Znáte to pravidlo Marka Twaina. Nesmíte nic tvrdit za sebe. Musíte podávat zprostředkovanou informaci. Povídá se, lidé říkají, prý, a tak podobně. Takže když napíšete, že se po Praze povídá o Mistrově zištné mladé paní, tak by vás neměla úspěšně zažalovat za pomluvu. Panebože kam jsem to zas odbočil. Vidíte sami, jaký vliv mají výročí a média v době výročí. Vypláchnou vám mozek až ve spánku řvete“Být stále mlád, nikdy nikdy nikdy ...“. A už se plíží listopad. Plíží se pomalu a zatím médii nezpozorován? Zřejmě v červenci nedokážeme ani domyslet, co nás čeká v době kolem sedmnáctého listopadu roku devatenáct. Bude tomu třicet let, kdy vypukla sametová, pro mne falešná, revoluce. To bude oslavných keců, to bude neupřímného vzpomínání. A zas se vynoří staří pardálové. A nikdo, nikdo neřekne plnou pravdu. Nikdo nepřizná jak tu celou rošádu naplánovaly mozky estébáků, mimo jiné koncentrované v Prognostickém ústavu Akademie věd, zřízeném KGB v Sovětském svazu a StB posléze u nás. Ústav oportunistů, řečeno slovníkem komunistů. Nikdo z nich nespolupracoval s StB, všichni se zajímali o čistou vědu. A někteří, co sedí v Lánech, psali články proti režimu! Hurá. Ještě že už nežije moje moudrá babi. Ta by se zas smála, až by jí vypadl vyndávací chrup. Oportunisti v ústavu založeném StB. Cha cha cha. To je jako bojovníci proti fašismu pracující na pobočkách Gestapa. Taky se vyrojili po válce a s rudými páskami na rukávech lovili „Nepřítele lidu.“ Holt jsme takovej národ. Zpočátku prý Němce zaskočila množství udání našich lidí na naše lidi a tak Gestapo muselo zaměstnat naše lidi, aby zvládlo tu agendu. Takový že jsme národ? Povídá se, že ano. Ale co na tom. Švýcaři okradli židy a nevrátili mnohým z nich jejich majetky, které si před válkou uschovali v sejfech jejich bank. A jak vážený jsou Švýcaři národ. Kdybych na tom byl finančně jako náš premiér, odcestoval bych začátkem listopadu na měsíc do teplých krajin. A tam bych přečkal tu spoušť. Nejsem. Nebyl jsem mladým komunistou, ani jsem necestoval jako člen firmy zahraničního obchodu, ani jsem nikdy nebyl v podezření podpisu spolupráce. Můj otec celej život poslouchal rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky a hrbil se před komunisty jako odborný učitel na učilišti. Uznával Masaryka a Beneše a býval Sokolem. Výbava na hovno pro dobu socialismu a pro tuto dobu též. Je potřeba házet frázemi do vzduchu a lhát jako když stiskne. Je potřeba naplnit i druhou část přísloví, že kdo lže, taky krade a krást a krást. Ale ve velkém je potřeba. Jinak máte trable. A tak tady v dostatečném předstihu vyzývám některého z výše postavenějších pamětníků – řekněte už konečně jak to bylo v roce osmdesát devět. Možná dojde k národnímu obrození a konečně přestanu vídat komunisty jak se naparují na obrazovce a vyjadřují se k dění zasvěceně, protože jsou přece demokraticky zvolenou stranou. A v listopadu budou všichni klást květiny do jednoho místa, bývalí estébáci, hrdinové z prognostického ústavu a současní komunisti s nimi. Už při té představě je mi na blití. A TV budou komentovat a komentovat a komentovat, aby nás ukomentovali do bezvědomí. Přetvářka se lží dvě sestry budou v listopadu chodit ulicemi a budou vstupovat do našich domovů, budou otravovat naše životy. A víte vy co je na věci nejhorší? Že staří už rezignovali a mladým je to šumafuk. A naše společnost nemá naději. Není světlo na konci tunelu vybudovaného estébáky a komunisty. Rakovina beznaděje prorostla všemi vrstvami naší společnosti a prozatím bezbolestně a nezpozorována napadá všechny principy a naše konání. Kdo uteče vyhraje, to zas a stále platí. A než mne začnete tepat, zamyslete se. A v tom osvobozujícím zamyšlení si promítněte těch třicet let a dobu před tím estébáckým třeskem. Možná, že začnete šetřit na listopadovou dovolenou.