Ta naše nátura česká. Nebo česko - SLOVENSKÁ?

Epizoda ze současného života. Šlo o nevýznamnou událost? Někdo se rozčílil kde neměl a provedl něco, co neměl dělat. zapomněl na svou odpovědnost. A v autobusu cestovali ti, kteří žádnou zodpovědnost nemohou mít. Co jsme zač? 

No vidíte. Přečetl jsem si článek od Pana Blogera Větvičky a na chvíli se mi udělalo dobře. A potom mně zavolala přítelkyně.

„Slyšels o tom zájezdu v Maďarsku?“

„Neslyšel, já na to. Jenom jsem cosi zahlíd na Seznamu. Agresivní řidič byl zadrženej na hranicích mezi Maďarskem a Chorvatskem,“ já na to.

„Byl zadržen, protože snad ubalil policistovi facku. Autobus odstavili a čekalo se na příjezd náhradního řidiče. Dokážeš to pochopit? A navíc tam byla rodina s pětiměsíčním dítětem,“ žasla přítelkyně.

Žasli jsme oba. A vyměnili jsme si otázky bez odpovědí.

Jak je možné, že řidič si dovolil napadnout policistu, nebo pohraniční stráž cizí země?

Proč se čekalo na náhradního řidiče? To tam nebyli řidiči dva, aby se pravidelně střídali?

Jak se může rodič, a hlavně matka, vydat na cestu do Chorvatska autobusem a přes Maďarsko s pětiměsíčním kojencem?

Jak se mohou oba rodiče vydat na cestu s pětiměsíčním kojencem v této době?

Jak to, že se reportéři neptají na tyto základní věci a ještě projevují účast s „chudáky cestujícími“ a „chudáčkem českým řidičem?“

Na této politováníhodné příhodě se docela jasně projevuje naše vnímání světa s takříkajíc počesku vysvětlovanými pravidly chování.

Na silnicích si děláme co se nám zlíbí a policajt není vidět. Když je vidět, tak někde za bukem číhá, aby pokutoval bez ohledu na závažnost přestupku. Proto jsme nabyli dojmu, že s policajtem se smlouvá a někdy mu hezky od plic vynadáme. Zvláště když máme známé na vyšších místech. To rovnou pošleme policajta do prdele. A potom přijedeme do ciziny a tvrdě narazíme. Policajt je tam autoritou. Ouha. 

Komentovat cestování do Chorvatska autobusem přes Maďarsko asi nebudu, neznám důvody.

Cestování autobusem z Chorvatska přes Maďarsko a vlastně vůbec cestování k moři v době koronaviru s pětiměsíčním kojencem asi taky nebudu komentovat. Nechci být neslušný až tak, že budu sprostý. Těm rodičům bych dal přes držku a té mámě bych dítě na chvíli odebral, aby si jej začala považovat. Norská organizace Barnevernet na ně.

Naši reportéři se málokdy ptají na podstatné věci a tlachají, aby tlachali a aby vyplnili čas. Stejně jako naši politici. Proto si nepoložili tyto základní otázky. 

Když si to shrneme, tak můžeme dospět k přesvědčení, že náš národ nectí zákon, nezná morálku a je k sobě až neskutečně nekritický. Jsme banda, která si nalhává cosi do kapsy mimo jiné o českém fištrónství a zlatých ručičkách. A potom, paradoxně, dokážeme zapomenout na národní hrdost a posloucháme estébáky a slováky v čele státu. A to nám opravdu patří, jako patří tomu řidiči sedět v base kdesi v Maďarsku a těm „chudáčkům“ cestujícím autobusem s pochybnou cestovkou. Snad to je pro nás škola života ve srovnání se světem.