Synkáč

Každý den a každé místo může mít svá tajemství. Odhalit je nemusí být tak obtížné. U nás v Nuslích život neplyne jako na Václaváku. Nebo je to podobné? Nevím. Netoulám se v noci Václavákem, ani Synkáčem.  

Náměstí bratří Synků, jinak Synkáč po našem. V devadesátkách takový pražský Bronx. Dnes už je to docela normální místo k životu, ale pořád to na Synkáči "žije". Bydlím nedaleko. Ráno vyrážím na tramvaj a už v ulici Čestmírově sedí člověk na schodku před vchodem do oprýskaného domu. Vypadá pořád víc zanedbaně, sedává tam často, vystrkuje červeno fialové nohy z nohavic kalhot a pet lahev s pivem leží hned vedle. Přidávám do kroku. Snad to není předobraz mé budoucnosti. Poslední dobou se cítím být sockou, avšak zas ne takto. Na Synkáči na refýži tramvaje bývá v tuto ranní dobu celkem živo. I dnes je tam živo. Mladá žena s pěkně tvarovanýma nohama, muž v brýlích, který zívá na plné kolo aniž si zakryl ústa a zralá žena s drdolem a třemi vrstvami make-upu. Cítím něčí pohled. Ano, sleduje mne upřeným zrakem muž mladšího vzhledu. Černé havraní vlasy, upřený pohled zamyšleného Einsteina a strnisko černých vousů. Přiblížil se ke mně na délku propnuté paže. Česnekově rumovým dechem mne ovanul s otázkou.„Dnes je středa?“ Zaskočil mne ten prostý dotaz. Ta jednoduše položená přímá otázka mne přivedla do krátkých rozpaků.„Jo, je středa,“ slyšel jsem svůj hlas. Bylo sedm hodin ráno a najednou nebylo úplně jasné, který je den. Nebyl jsem si v tu chvíli jistý, co je vlastně za den. Žiji prozatím celkem spořádaným životem a mám mobil. Takže nakonec bylo v mé hlavě jasno, je středa. Mobil pouze potvrdil mou domněnku. Ale co si má počít ten muž bez mobilu a bez hodinek, po probuzení do chladivého říjnového rána na lavičce v parku na Synkáči? Musí být zmatený, napadlo mne. Avšak otázka. Proč by měl ten muž vědět, jaký je den? Pravděpodobně nepracuje. Zřejmě nemá rodinu. Tak k čemu je znalost kalendáře? Možná je dobré vědět, že jste si dali litřík červeného krabicového ve středu. Má to háček. Nejprv musíte získat peníze na krabicové od důvěřivých a hodných spoluobčanů. „Příteli, nemáte bůra na vlak? Okradli mě za bílýho dne. Ztratil jsem peněženku,“ a tak podobně. Tramvaj nikde a tak lelkuji. Na lavičce, hned kousek vedle zastávky, leží muž. Je zabalen do prošívaného kabátu s kapucí přes hlavu. Tvář nevidím. Igelitku si položil vedle lavičky. Ale copak to je? Čůrající chlapeček z Bruselu by se musel stydět. Muž ležící na lavičce vypadá, že spí. Z místa mezi jeho nohama vytéká nepřetržitý proud a dopadá na zem těsně vedle igelitky. Určitě to trvá minutu. Víc než minuta proudu. Heroický výkon od postaršího chlapa, napadá mne. A zřejmě ani neužívá Prostamol Uno. Nebo tam má někde nádržku s hadičkou a hraje na nás habaďůru? Ne, blbost, napadlo mne hned. Jenom usnul v době, kdy už nemohl vydržet nutkání a spánek měl navrch nad potřebou, která proběhla. Vidíte, jaké na Synkáči můžete vidět úkazy? Chudák mladá matka s dítětem, kterého proud z lavičky evidentně zaujal. Měla co dělat odlákat pozornost dítěte a odvléci je mimo dohled. Jsem diskrétní a švenknu pohledem doprava. Tam, přímo pod přístřeškem u zastávky tramvaje sedí známá postava. Chlápek tak v mém věku. Zarostlý, nemytý a s kapucí na hlavě. Bodejď, už je říjen a noci studí. Telefonuje mobilním telefonem. Krabicové bílé má u nohy. Potkávám toho chlapa často a pokaždé telefonuje. Trošku mne to rozezlilo. Aby žil řádnej život na to nemá. To se mu nechce. Ale telefonovat mobilem, to mu jde. Doprčic, docela jsem se zas vytočil. Konečně je tu tramvaj, zas se zpožděním, krucifix. Jedu tramvají, lelkuju a přemýšlím. Smrad tam byl jak před prasečákem. Lidi se nemyjou, nebo co? Udělalo se mi trošku na blití, ale nakonec jsem překonal slabost. Seš socka, tak trp a zvykej si. A zas myšlenky. Co když ten telefonující chlápek slouží nějakému vychcánkovi, kterej na něho bere prachy a za to mu pořídil mobil? A co když mu platí telefon rodina a jsou rádi, že je mimo? A nebo je ten telefon už dávno nefunkční a chlápek jenom předstírá hovory? To je co? Takových možností. Prostě Synkáč je plný záhad. Skoro jsem rád, že prozatím do těch záhad nepatřím. Ale krabicový si občas koupím. Pozor, jenom ze Španělska.