Pod horou, která byla pojmenována Řípem

Každý národ by měl znát své dějiny. Měl by znát i dějiny ukryté v temnotě času. A k tomu napomáhají legendy, předávané po generace ústním podáním. Je to divné v dnešní době, ale je to tak. Čtěte, Čechové, premýšlajtě a makajtě.  

Pod horou nastalo pozdvižení. Ranní červánky se krásně odrážely od hladiny řeky, kterou posléze nazvali Labe. Skupinka Slovanů se za tmy přihastrošila k hoře a bylo zajisté po půlnoci. Teď se pomalu probouzeli. Ženské už měly toho trmácení plný zuby. Hygiena prachmizerná a už si nevoněly ani samy sobě. Slovanskejm chasníkům to nevadilo, to bylo jistý. Ti prasáci nedají pokoj, ani když ženská má svý dny a lopuchový listy jsou jí nejlepšími kamarády. Děti tu situaci braly jako dobrodružství, spokojeně dospávaly noc a ve snech se stávaly nadpřirozenými skřítky. Nejhůř na tom byli chlapi strážní. Po probdělé noci oči zkrhavěly a nálada byla u bodu mrazu. Otupěle zírali do svítání a jejich jediným přáním bylo odklidit se ke svému ohni, zklátit tam probouzející se ženskou a usnout spánkem spravedlivých. O to víc je dohřálo, když zaslechli křik ze středu ležení. Nějakej mlíčňák, kterej není ještě ani zasvěcen mezi muže, vyvádí tam jak pominutej. „Praotec, Praotec, zmizel, zmizel, je fuč Praotec,“ řval ten blb jako divej. Jmenoval se Lučimil. „V noci by neproskočila z tábora ani blecha,“ hudroval veltel stráže Mihus. „Hlídkovali jsme celou noc a nikdo se nemohl dostat ani dovnitř, ani ven.“ „Zřejmě díš pravdu veliteli Mihusi, ale Praotec je v prdeli. Právě teď jsem zkontroloval kožešinu Praotce. Našel jsem jenom jednu vopelichanou kůži a byla úplně studená. A když jsem ji vočichal, necítil jsem nic z pachu Praotce.“ „Co povídáš setníku Všemile?“ hřímal velitel Mihus. „Chceš mne po probdělé noci hned po ránu nasrat? Fuj a fuj tvému konání, ať je vedeno jakýmkoli úmyslem,“ hřímal Mihus a jeho ruka sklouzla k bronzovému meči za jeho pasem. Avšak nedalo mu to a vykročil k místu, kde měl ležení Praotec a nyní tam zůstala jenom jedna vychladlá kožešina. Opravdu, mlíčňák Lučimil nekecal. Už tento fakt Mihuse zcela odzbrojil. Kde se vzal mezi lidem Slovanů někdo, kdo nelže? Mlíčňák Lučimil musí být parchant zplozenej některým ze severských divochů. Nebyl čas to řešit. Šlo o Praotce. A ten byl jako do země propadlej. Bylo potřeba rychle jednat. Že by Praotec zatoužil po ranní koupeli v nedaleké řece? Mihusi, Mihusi, už blbneš, pomyslelsi a tuto možnost hned zavrhl. V řece plné žab, dravých ryb a fekálií z hradiště zvaného Praha by se nekoupal ani nejvíc otrlý bojovník kmene. „Ne,“ zvolal Mihus nahlas, až se sám polekal silou svého hlasu. Hledat Praotce v některé z kožešin mladých členek skupiny přišlo Mihusovi zcela bláznivé. Praotec už měl dost rozumu a věděl o blahodárném vlivu svépomocného komíhání moudím. Bez následků a zbytečných komplikací. A mlíčňák Lučimil nebyl k utišení. Nakonec Mihusovi nezbylo, než s ním promluvit. „Všemile, rozkazuji ti přivést Lučimila a to hned,“ obrátil se Mihus na Všemila a tvářil se jako bůh Skarbergus, bůh války. Nakonec když informace toho změknutého mozku Lučimila budou k užitku, mohly by být přijat mezi muže, pomyslel si Mihus. Ale jaký to bude muž, když je prý na kluky? O Lučimilovi bylo všeobecně známo, jak oslovoval mladé muže kmene i sousedních severských hord a chodil špehovat do lázně děrami mezi výdřevou. Měl být vyobcován, zachránil jej Praotec, když zařadil nedospělého Lučimila do skupiny, která vyrazila na průzkum nových lokalit. Praotec použil zřejmě jiný výraz, avšak nevíme jaký. Lokalita je hrozný slovo, ale ještě horší je destinace. Řekněme třeba průzkumu nových lovišť. „Praotčéé, Praotčééé,“ ozývalo se ze všech stran tábora. Bez výsledku. Lučimil přešlapoval před Mihulem a byl si plně vědom svého hendikepu, svý nevýhody chtěl jsem říct. „Mihule, vyslechni mne,“ žádal Lučimil. „ A co když Praotec zas nemoh spát a vystoupal na támhletu horu, co vypadá jako tvoje přílba?“ Je to vůl, napadlo Mihula a chystal se nahlas říci něco o blouznění a poslat Lučimila do řiti. Nakonec se slyšel jak říká:“Vidím, že ti není lhostejný osud našeho vůdce a otce Praotce. Proto tě Lučimile jmenuji dočasně mužem. Považuji tě tak za toho, kdo je hoden nést úkol, který ti ukládám. Tímto tě Lučimile pověřuji nalezením Praotce a můžeš využít vše, co bude k tomu dobré. K tomu ti zapůjčuji hlásný roh z bůvola a když nalezneš Praotce, dej znamení hlasitým zatroubením. A nyní běž,“ udeřil Mihus svou tlapou Lučimila do zad. Lučimil převzal hlásný roh a byl tak radostně rozrušenej, že musel odskočit k nejbližšímu keři a ulevit močovýmu měchýři. A potom vzal Lučimil nohy na ramena a upaloval směrem k hoře. To aby si to Mihul ještě nerozmyslel a taky pro své sympatie k Praotci. Ponořil se do lesního porostu na úpatí hory a i tam slyšel vzdálené volání:“Praotčééé, Praotčéé.“ a potom už bylo slyšet jenom bzučení hmyzu, vytí osamělých vlků a brumlání potulných medvědů. Lučimil v té době litoval. Nejsem žádným hrdinou, propadal v myšlenkách Lučimil beznaději. Už začínal litovat, že to vzal na sebe. Vidina začlenění mezi muže mu dodávala sílu. „A co když se stanu oblíbencem velitele Mihula a nebo...samotnýho Praotce?“ trpěl Lučimil samomluvou. Jak to říct kulantně, Lučimil měl připosranou spodní kožešinu a sotva udělal krok. Asi tak v polovině kopce si otřel spoďáry kapradím a začínal si zvykat na zvuky pralesa. A pak to přišlo. Z bezovýho křoví se ozval dusot jako když bubnuje deset šamanů na slavnosti slunovratu. Lučimil se nezmohl na víc, než že zkameněl. Na chvíli a pak vyrazil. Ani nemohl zaznamenat jak statný kanec rozhrnul houštinu a běžel přes cestu dál do lesa. Emil Zátopek by měl z Lučimila radost. V momentě byl Lučimil na vrcholu kopce zajisté ve světovém prehistorickém rekordu. Ještě nemohl popadnout dechu a už zas nebezpečí. Lučimil slyšel mezi bušením vlastního srdce jasné chrrr, chrrr. Tyto majestátní zvuky mohou vydávat pouze dva tvorové. Mamut a Praotec, pomyslel si Lučimil a mamuta hned zavrhl. Jak se mu ulevilo. Byl u cíle, byl vítězem, bude mužem. Pod rozložitým dubem Praotec dospával noční bdění, nohy roztažené, chrápal jako medvěd brtník. Lučimil byl rázem zas naměkko. „Panebože, škoda že Praotec není taky skoromuž, bylo by to krásně romantický,“ vyjelo z Lučimila nahlas. A jak promluvil a u toho posmrkával štěstím, Praotec se probudil. Protáhl se, ulevil napjatosti těla a pravil:“Ty dobytku, jak jsi mne našel?“ a Praotec zas upadl do limbu. Lučimil jej ani nevnímal. Měl plnou hlavu splnění úkolu. A tak se pralesem na vrcholu hory Říp ozvalo zatroubení rohu s takovou silou, až veverky padaly ze stromů a ptáci vylétali z korun stromů a směřovali k jihu. „Doprdele, doprdele, doprdele,“ vylítl Praotec z kapradí pod dubem, tvářil se jako vlkodav a držel se za pozadí. „Ty hlavo skopová, co tě popadlo??“ řval Praotec a pomalu se začal zklidňovat. „Jdu za dub, neb jsem se trošku připosral,“ pravil Praotec a zmizel. Lučimil dostal strach. Jeho prvotní nadšení se rozplynulo v obavách o Praotce a hlavně se začal bát sám o sebe. Nakonec zvítězil smysl pro dodržování pravidel. A tak Lučimil ještě dvakrát zadul rohem na znamení. „Ty mlíčňáku, hoď už ten roh do křoví a dej pokoj,“ hřímal Praotec, „mohl bych tě jako nemuže okamžitě zbavit života, ty vole. Neudělám to, protože dnešní noci jsem měl věštecký vidiny.“ Lučimil se konečně přestal třást jako osika. „Praotče náš a stvořiteli, jsem pověřencem velitele Mihula, který mi přiřknul dočasné mužství. To proto, abych tě našel a přivedl zpět ke kmeni. Bez tebe jsme neschopni života,“ pravil Lučimil a čůrky potu mu stékaly od ramenou až do země pod jeho nohama. Praotec se zarazil a přemýšlel. Snažil se přijít věci na kloub a přesvědčoval sám sebe o výhodě nezabít tady toho blba. Nakonec, proč mu nedat šanci. A když se ukážou jeho slova pravdivá, může být výhodou nechat jej žít. „Dobře, vyčkám se soudem,“ povzdechl si Praotec a netasil kyj. A už bylo slyšet zespodu z pralesa lomoz a lidské hlasy. Celý kmen chtěl vidět zázrak nalezení Praotce. „Lučimile ty osle ušatý,“ syčel Praotec mezi zuby,“ nejraděj bych tě zaškrtil, žes mne vyčenichal, avšak jsem vůdcem a musím zachovat dekórum. Dokážu ti, že dokážu být pragmatikem,“ Lučimil sice neznal význam slova pragmetik, ale kýval jako že jo, že je rád a potěšen. Nastalo vítání a hlahol převeliký. A všichni se objímali a chtěli políbit Praotce. Děti tahali Praotce za vousy a vřeštěly jako pominuté, aniž by znali parvý důvod své radosti. A Praotec trpěl. Velitel Mihul vyskočil na kmen padlého stromu a zahřměl: „Praotče náš vůdče a ochraniteli, jsme zde a jsme šťastni. Nyní nám předej poselství, které jsi zajisté obdržel této noci.“ Je to vůl, pomyslel si Praotec a zároveň mu bylo jasné, že musí něco sdělit. Rozhlížel se kolem a snažil se získat čas. Tvář po tváři si prohlížel Praotec. „Kde je Pitbul?“ zařval s úlevou. Pitbul byl zástupcem Mihula. A když všichni o zlom krk běželi z tábora hledat Praotce, lehl si pod keř a usnul. Před usnutím si pomyslel, že mu Praotec může políbit.... Mihul sebral poslední zbytky odvahy a pitnul:“Pitbul je po noční hlídce. Má právo si odpočinout. Tak není tady.“ Praotec kupodivu neklel. „Asi máš pravdu, Mihule,“ hlesl Praotec a máchnul pravou paží. „Ticho, lide Slovanů. Dnešní noc byla nocí zjevení a poselství. Tam dole pod horou leskne se mořská hladina a zve nás, abychom se tam usadili. A buděme makať a makať.“ A teprv z našeho úsilija vyrostou tuná čapí hnízda a my staneme se majetnými. Projev Praotce byl plamenný a Praotec nasadil zkormoucený výraz trpitele. V průběhu proslovu velitel Mihul prozkoumal okolí. A když objevil prázdný vak vonící medovinou, bylo mu vše jasné. Praotec ještě nevystřízlivěl. Mihul byl loajální. A nikdo, ani on, nezvedl tenkrát paži a neřekl nahlas:“Praotče, tam dole nešumí moře, tam teče jenom zkalená řeka. A ty jsi jenom lhář.“ A Slované provolávali slávu Praotci. Dodnes ten kmen Slovanů, který nazývá se Češi, nemůže pochopit, proč žijí právě tady. Avšak v každých volbách jsou připraveni opět zvolit Praotce. A to je opravdu konec.