Kronika osamělého pijana

když Váš život zadupává pijan bez zábran a nikdo Vám nepomůže, jste na konci se silami.Žádáte jeho rodinu, prosíte u sousedů, voláte policie, a nic.  Potom začnete psát aby jste vstoupili do jeho vidění života. A hledáte úlevu. 

Dobrý den. Rovnou se představím a nebudu se vás dovolovat. Takový vopičárny nechám intelektuálním krysám. Oni mají v hubě samý zdvořilosti a pak vám vrazí kudlu do zad, obrazně řečeno. Ti by řekli zajisté „Dovolte mi se představit.“ Co jim má kdo dovolovat? Leda tak houno. Naval prachy ty brejlatý tintítko a táhni do hajzlu, pomyslel jsem si pokaždý. Takže, jmenuju se Antonín. Celej život se poflakuju a baví mne to velmi. Vyhejbám se práci a to úspěšně. Živí mne moje přiblblá stará a moje milenka vo kterou jsem se neprosil, ale zas musím přiznat, že chlastá líp než já. Tak jsem jí dovolil se ke mně nastěhovat. Stará bydlí vedle v baráku kterej jsem pomáhal postavit a akorát mne sere. Vona i ten barák.  A naproti mám dva inteligenty, který upřímně nenávidím. To je život na zabití. Už v základní škole to bylo na palici. Furt jsem propadal až mne vykopli v osmý třídě, když poznali marnost svýho snažení mě vzdělat. Votravná učitelka a praštěná ředitelka. Všechno na hovno. K čemu potřebuje chlap umět krasopis a násobilku? Prachy který někde ukradnu si spočítám. Číst nemusím. Zapnu si rádio a nebo telku a je to. Rádio a telku koupila stará. Když je tak blbá, tak ať vyhazuje prachy kvůli mně. Komu není rady, ….znáte to. Ze školy jsem vypadnul v osmý třídě. Do zvláštní školy mne nešoupli. Nebylo místo. Nás co předstírali blbost bylo v tý době moc. „Co s tebou, hochu?“ ptala se máti a byla ustaraná. To jsou otázky, napadalo mě a nechal jsem máti lomit rukama. Šel jsem do hospody a basta. Von se pokaždý našel nějakej dobrodinec a pivko mně objednal. V hospodě sedávalo od božího rána plno „montérek s rádiovkama.“ Bolševik v tý době držel otěže vlády a bylo jasný, že musím makat. Líp řečeno, musím mít razítko v občance, aby bylo jasný, že makám. Jít dál do učení, nebo do jiný školy pro mne bylo jako nasadit si do kožichu stádo blech. Nakonec bych musel chodit do kanceláře. Hrozný pomyšlení. Mezi těma brejlatejma krysama co porád jenom vedou chytrý řeči a vyvyšujou se. Kdybych bejval chtěl, tak můžu cokoli, ale já jsem nechtěl. Byl jsem svobodnej jako pták a nezkrocenej jak aligátor na Zambezi. Vona máti to neměla lehký. Táta chlastal první ligu a na prdlačku nás živil. Jak jsem rostl, tak bylo jasný, že jsem se potatil. A to matky nerady vidí. „Toníku nechceš raději něco užitečnýho udělat a nesedět tady jako malý neštěstí?“ často ke mně máti hovořila. „Hulíš cigáro, potajmu popíjíš pivo, meleš hubou pátý přes devátý a začínáš mně dělat starosti.“ „To teda nechci matko,“ já na to. „Abych makal, na to nemám tělesnou konstituci a vůbec. Už se podobáš tetě Anežce. Dycky když mne potká tak mně káže moudra. Seru jí na to, matko.“ Musel jsem bejt tvrdej a odpálit matčiny pokusy o mou nápravu zavčas a nekompromisně. „Hele matko, cigára mne povznášej a pivo dodává živiny mýmu rachitickýmu tělu. Práce smrdí jak rok nemytej hajzl. Tak vo co tady de?“ Normálka bych svejm kámošům řekl vo práci jinší věci. Smrděla mnohem víc. Jak tchoří nora byla cejtit, jak fusekle starýho Patočky co se nemyl jak byl rok dlouhej. Nebo jak buzerantovi dámský přirození. Ale to víte, k matkám jsme přeci jen víc ohleduplní. Tak se mi zdá, že jsem už dost představenej, nemyslíte? Jo a po tý základní škole jsem se nešel ani vyučit. Hrál jsem blbýho. Natož abych se cpal kamsi s maturitou. Nic takovýho. Svoboda nadevše, ne? Mý zlatý ručičky jsou jenom mý a tak za celej svůj život jsem nenechal nikoho tu pravdu odhalit. Já když se naseru dokážu se postavit ke každý práci. Naštěstí, co se makačky tejká, jsem kliďas a hned tak se nerozčílím. Jediný co mne dokáže vytočit je ta, co bydlí naproti. Ale to bych hned přeběhl do současnosti. Takže. Šel jsem se nahlásit do fabriky jako že budu makat u odklízení špon vod soustruhů. Mistr působil dobrácky a sežral mé přestírání snahy vo práci. Dobrý, ne?. Ráno jsem se nahlásil do rachoty a pak hezky tiše za kontejnery. Pěkně se tam podřimovalo a zbytkový pivo vyprchalo z mýho těla. Potom oběd a to zas jste unavený, znáte to. Tak odpolední šlofíček a šup k píchačkám a do hospody. Zlatý časy. Hákovat za kontejnerama mne bavilo. Vejplaty sice nic moc a mistr zpočátku vyšiloval. “Mistře,“ povídal jsem mu po nástupu, „mám křehký tělo a slabý plíce. Nemůžu makat jak tady ti habáni svalovatí. Proto vode mne nic nečekejte a budu u vás vytvářet mlčící většinu bez problémů a novejch požadavků.“ Tak mě přestal otravovat a nějak to zařídil. Měl mne ve stavu a to stačilo. Žil jsem ze dne na den. Znáte to. Občas se probudíte v cizí posteli a čato vstáváte a žádná postel tam není. Upadnete v parku a je to. Prožil jsem si zkrátka náročný a zároveň svobodný mládí.

Pokračování.