Bez práce budou koláče, ale musíte umět krást a být otrlí

Dnes nebudu předstírat. Píšu o sobě a nemůžu se zbavit myšlenek. Nemůžu se vyzpovídat a ani vypsat se z toho. Nakonec mne to zavalí jako lavina. Nikomu to nepřeju. Nebo asi někomu jo. 

Bez práce nejsou koláče. S poctivostí nejdál dojdeš. Kdo lže ten taky krade. Podobnými hesly mne vybavili naši do života. Samozřejmě, dnes jsou to nesmysly, spíš úplný pitomosti. Celej život jsem se snažil poctivě makat a nedělat podrazy. Svýmu vedení jsem byl loajální až běda. A najednou vám stojím před dveřma pracáku, protože mne po třiceti čtyřech letech vykopli. Seber si odstupný a táhni. Stál jsem před pracákem takhle po ránu, brzo bylo, a tak bylo zamknuto. Uši na upadnutí od štiplavýho větru a dovnitř nás nepustili. Vedle nějakej špindíra co si určitě „šel říct o práci“, cha, cha, a za mnou smrděl další chlap vousatej a háro na ramena. Cikánka opodál hulila cigáro a furt kolem sebe plivala. Panečku to je společnost. Když si nedokážeš udržet místo ty blbej a poctivej Ing, MBA, tak trp, pomyslel jsem si a netrpělivě čekal na otevření chrámu pracáku. Pomyslel jsem na historku co se tradovala u nás ve vsi, jak jeden hospodář se rozhodl vyvézt senkrubnu. Votvíral poklop a jak to bylo těžký zabral. Podjely mu nohy na zmrazku a von se už nestihl zachytit. Odhodil poklop a padal dolů. Jak se dostal do tý kaše, tak mu to v hlavě šrotovalo jakou má hloubku pod sebou. Naštěstí si uvědomil jak tu senkrubnu kopali s jeho tátou. Kvůli skále dole skončili na metru devadesáti. Takže hladina bude tak metr šedesát. A byla. Hospodář stál na dně a sračky měl pod bradu. Je to dobrý, je to dobrý, mumlal si v duchu. Dejchám, žiju, ale jak z toho ven? Něco podobnýho se mi honilo hlavou tehdá před pracákem. A hospodář volal vo pomoc. Zima mu nebyla, von ten obsah pracoval a zahřejval se tím procesem. Ale dejchání nic moc. V otvoru senkrubny se objevila hlava souseda. Tvářil se účastně a radil:“Sousede, hlavně nepodlehnout panice a beznaději. A taky se neposrat, i když to byste moh, to by nikomu nevadilo. Myslete pozitivně, ale nyní mně opravdu nenapadá, jak vám pomoci.“ A byl fuč. Pomáhat ani nehodlal, aby se neumazal od toho hospodářova nadělení. Lepší je nevidět a neslyšet. Stál jsem tam a přemejšlel o tom, jaký rady o pozitivním myšlení už jsem slyšel a prej si mám najít nějakou radost a tak. Nikdo nechce pochopit jak vám sajrajt sahá k bradě a vy nevíte proč a jak na to. Důchod blízko a přece daleko a nikdo vás nechce zaměstnat. A ti pro který jste makali dělají že neexistujou. To pro jistotu. Ještě byste něco mohl chtít. Mezi tím hospodář pochopil a vzpíná ruce nahoru a chce se zachytit okraje otvoru. Nejde to. Nahoře slyší opatrný kroky těch, kteří by mohli, ale nechtěj podat pomocnou ruku. Aby se neumazali přece. Mají nový obleky a bílý košile a jdou do kostela na mši. Přemejšlím jak vylepšit životopis i když vím jak marný to je. Ročník narození hovoří o mým osudu. Jsem odepsanej. Jako se určitě cejtil odepsanej ten hospodář. „Je těžká doba,“ slyšíte ze všech stran. A pak se dozvídáte, jak ten dostal místečko a onen dostal členství v radě a všichni museli být kamarády kamarádů. „Když se chce, tak to jde,“ říkával můj fotr, starej Sokol. V tom jediným měl pravdu. Jinak ty jeho rady byly dobrý tak za Masaryka, ale ani tam ne a spíš na vytření zadnice. Lidi jsou stejný tenkrát i dnes. Takže fotr byl naivní pako. V tom se hospodáři rozbřesklo. Volá na svýho velikýho psa Baryka. Baryk zrovna ukousl hlavu slepici a byl celej spokojenej, tak přiběhl za hlasem svýho pána. Hospopdář mezi tím odepnul opasek a hodil jej nahoru do otvoru. A Baryk ten zlatej přítel popadl opasek a táhne jak zběsilej, aby vytrhnul hospodáři z rukou. Nevytrhnul omotanej opasek kolem zápěstí, ale táhnul nahoru k otvoru. A hospodář se už zachytil okraje a měl vyhráno. Už přišel strážnej ke dveřím pracáku a otvírá dveře. Cestou výtahem do šestýho patra mne napadá, že mám taky opasek. Stačí uvázat a druhej konec kolem krku a mám vyhráno. Už žádný myšlenky a doprošování, už žádný pocity a sebeobviňování. A na onom světě bych se mohl setkat s hospodářem, kterej taky poznal „lidskou sounáležitost“. Nakonec jej zachránil  opravdovej němej přítel. Ale já nemám psa! Zdá se vám to morbidní? Mně už dneska zas tolik ne. Senkrubnu sice nemám, ale ty sračky jako bych cejtil všude kolem.