Arnošt

Jsou lidé na které se nezapomíná. Jsou vzpomínky, které nelze vytěsnit. A je doba, na kterou vzpomínáme s láskou. Tou dobou má být naše dětství. proto zas věnuji tento článek všem dětstvím postiženým. 

Základní devítiletá škola na vesnici. Zdála se nám být tak veliká. Za vstupními dveřmi široké schodiště do prvního patra. Široká chodba ke kabinetu naší třídní učitelky. Když jsem tam zavítal po letech zdálo se všechno jinak. Schodiště pro dva lidi vedle sebe a chodba něco víc než na rozpažení rukou. A třídy zaplněné lavicemi s židlemi pro malé človíčky. Prostě naše školička to byla a takovou zůstane. Dětské sny jsou fuč dětské vnímání prostoru taky. Vzpomínky sou tady pořád. Pamatuju se, že hned vedle školy se krčilo stavení. Taková chaloupka s doškovou střechou. Před chalupou zelený trávník a za chalupou dvorek. A všude kolem i uvnitř věci. V chalupě bydlel pan Arnošt Kmínek, obchodník, jak o sobě prohlašoval. „To harampádí je ostuda vesnice. A ještě hned vedle školy,“ pohoršovala se babi. „Arnošt se měl voženit a žít spořádanej život a ne lítat po okolí a svážet domů bordel.“ „Babka zas nedokáže ocenit když potřebuju kilo hřebíků v neděli, tak Arnošt jedinej mně pomůže,“ vložil se děda do diskuze a radši se hned klidil z dosahu babiččina hartusení. Dnes jsem si jistý, že babi své rozhořčení vlastně předstírala. Chtěla před námi dětmi vypadat zásadově. „Povídám, kdyby se von řádně nemyl a neholil, tak si to s ním vyřídím sama. Ale kromě toho bordelu mu nemám co vytknout,“ hrozila babi pěstí směrem kde stál Arnoštův domek. Bydleli jsme nedaleko od školy a taky od toho domku. Častokrát se stávalo, že vyučování bylo narušeno prskavým zvukem motocyklu. Při otevřených oknech neměl hlas naší paní učitelky šanci se prosadit. Byli jsme neklidní a někteří vstávali ze židlí a snažili se vyhlédnout na cestu. To bylo pokaždé, když se Arnošt vracel ze svých lovů. Jeho dopravním prostředkem byl postarší stroj Jawa Pionýr jednomístný motocykl o objemu válců padesát ccm. Toto přibližovadlo se vyznačovalo prskáním, rachocením, kouřením a tím, že převezlo všechno. Od různých součástek až po skříň. Za sedadlem řidiče se nacházel masivní nosič domácí výroby a když bylo zapotřebí pomoci v udržení rovnováhy, byla vzadu ke stroji přidělána pomocná kolesa po obou stranách zadního kola. Učitel fyziky naopak vítal Arnoštovy návraty z cest a ukazoval nám z okna ten případ, kdy zákonitosti fyziky jsou téměř popřeny a lidský um je vítězem. Všechno to bylo zajištěno masivními bavlněnými popruhy, které měl Arnošt omotány kolem těla a kolem transportovaného materiálu. Byly to tenkrát krásné časy dopravy. Při rychlosti deseti km za hodinu opravdu kaskadérské výkony. Akční rádius pana Arnošta musel být víc než padesát kilometrů. Byl viděn až za Jihlavou a u Brna. My děti jsme jej milovaly. Držely jsme nad ním ochranu a když bylo potřeba, všichni rádi pomohli. V rámci výuky ručních prací jsme urovnali materiál před domkem, uhrabali jsme trávník a pan učitel jej posekal kosou. Natřeli jsme plůtek před zahrádkou. Pan Arnošt byl jedním z obyvatel vesnice, kteří vytvářeli jejího ducha a její kolorit. Byl to někdo, kterého v okolních vesnicích neměli a proto byl raritou. Jeho domek byl tajemným místem dobrodružství. Nikdo z nás nedokázal přísahat na to, že v tom domečku nežijí pohádkové bytosti a přízraky. Pro nás děti samé tajemno. Na našich výpravách jsme prošmejdili každý kout, kromě dvorku Arnoštova domku. Neměli jsme tu kuráž přeskočit kamenný plot a vydat se na průzkum. Ten dvorek byl podobný posvátnému pohřebišti Apačů, tajemný a tabu. A tak vlastně nevím co všechno mohla odvážet demoliční četa po odchodu pana Arnošta z tohoto světa. Na místě domku, předzahrádky a dvorku dnes stojí čtyři rozložité lípy. „Arnošte, neměl bys být tak sám,“ říkávaly často místní ženský. „Ale já nejsem osamělý mám sedum koček a pořád jsem na cestách mezi lidma. A ten můj kanárek Matouš furt si prozpěvuje. Kočky číhají pod klecí aby mu načechraly perka a von zpívá o to víc, jako když je chce nasrat a mně poděkovat že klec visí až u stropu. Je nám veselo.“ A nějaká baba by nám akorát kázala a jenom by mlela hubou, pomyslel si Arnošt. Vidím vám až do ledví, baby zvědavý. S podobnými myšlenkami se Arnošt hezky usmíval a nikoho by nenapadlo co mu vlastně táhlo hlavou. A ženský jak byly zvědavostí bez sebe, nabízely mu úklid a že mu vyperou a navaří mu do zásoby. Arnošt se jenom usmíval. Nakrucoval knírek. „Kdepak ženský já jsem v čistotě a pořádku. Onehdá jsem získal výhodně výměnou předválečnej model vysavače značky Elektrolux, no paráda a hned dva kousky. No a když jsem měl dva luxy, jeden jsem hned vyměnil za pračku Miele z roku třicet osum. Ta má vrtuli jak eroplán a rozhejbá pět kilo prádla jako nic. Do toho hezky nastrouhám kostku mejdla Helada a to je panečku koncert. To jste neviděly.“ Arnošt celej zářil a babám padaly brady a tvářily se jako dyž kousnete do žížaly, nebo do červa v jablku. A von nakopnul motor stroje Jawa Pionýr a ještě ženským zasmradil pod nosem. A ony kráčely poražený a viděl jsem jak rozhazujou rukama a zas se zastavujou s rukama vbok a podpírají si bujný poprsí a huby jim jely jako kolovrátek. A štěkaly ty nadávky na Arnošta a měly hlavy tak blízko, aby se slyšely a ten jejich vztek je vzájemně posiloval. Jednoho dne, takhle ke konci léta, rozvířila hladinu dění ve vsi zpráva. Arnošt, považte, si přivezl domů ženskou. „Co je to za babu, když se nechá vodvízt na nosiči mopedu,“ křičela stará Matoušková a plivala kolem sebe, jako dyž žvejká tabák. Ženský zrovínka vycházely z kostela a doteď měly dobrý pocit z očištění svých duší. A najednou taková zpráva. Kroutily hlavama a byly pobouřený. Oči k nebi i s rukama. Arnošt patří jim, je součástí jejich vesnice a jejich životů. „Nějaká naplavenina tady nebude zaclánět, že pane faráři?“ „No, no, no, mé ovečky, Bůh nadělil Zemi všem a tak nemůžete nikoho vyobcovat.“ A pan farář kráčel k hospodě. Nestačilo to. Ženský byly jako sršni. Doma jejich chlapi byli cejtit pivem a česnekem. Navíc ještě smrděli po cigárech, no fuj. Arnoštek, takovej vetešník, a jak voněl mejdlem a jak byl voholenej s Pitralonem navrch a čistotnej byl. Každá z těch žen cítila slabost v kolenou a všechny měly strach, že kdyby von jenom kejvnul, podlehly by a měly by z ostudy kabát. Tak honem ke zpovědi. Pan farář potom vycházel z kostela zasmušilý, podlamovaly se kolena i jemu a mumlal zdrávasy jeden za druhým. A hned zas do hostince. Hospodský Jaroslav, jinak bratr naší babi, byl uznalej a znalej člověk. „Tak pane faráři, dáme si taročky a já vám naleju slivovičku s pivínkem, protože jasně vidím tu tíhu starostí na vašich bedrech.“ Smál se Jaroslav až jeho knír vytvořil přímku pod jeho nosem. Nakrucoval viržinko mezi prsty a dlouze potáhl. Panu faráři zčervenal snad i kolárek a povídal:“Jaroslave, tys nádoba hříšná, světem protřelá. Celá ves to o tobě ví. Ženský ti nadbíhají do hospody i do řeznictví a oba dobře víme, že některý děti jsem křtil vlastně pro tebe, i když do matriky jsem vepsal jména sedláků z návsi. Ale co já musím vyslyšet u zpovědi, co ti mám povídat. Potím se a vzývám Boha o pomoc. Jenom nechápu Jaroslave jak to, že tvé jméno není zmíněno.“ „Tak už zamíchejte karty, velebný pane. Já vím jak to chodí. Když jsme bojovali na Pijávě za císaře pána, taky jsme pomilovali zdejší děvčata. Víte, se smrtí za zády je to milování něco jako poslední pomazání od samotného Pánaboha. Netoužím být hrdinou zpovědnice a taky to všem svým milenkám kladu na srdce. A taky dobře vím, který z nás je tam u vás jmenovanej. Jezdí na motorce Jawa Pionýr a na ženský dlabe.“ „Jaroslave klobouk dolů. Víte o všem. Proto vás musím požádat o informaci. Všechny ty baby mně tam u zpovědi brečely, že On si přivezl domů ženskou. A já jsem zaboha nemohl přijít na útěchu, kterou bych jim mohl poskytnout. A jak mně po letech vyprávěla babi, která byla přitom, její skvělej bratr Jaroslav si rozvážně zapálil nový viržinko, naklonil se k panu faráři a začal. „Velebný pane, znám to tajemství. Než vám je vyjevím, nalejeme si další stopičku slivovice. Jenom mně musíte slíbit mlčenlivost, abychom ty baby ještě chvíli potrápili. Ruku na to?“ „Máte mé slovo Jaroslave. A už povídejte, jsem napnutý jako struny na mém violoncelu.“ Karty tarok přestaly pleskat o desku stolu a bylo ticho jako na hřbitově o půlnoci. „Víte velebný pane je to prosté. Nedávno, když slunce už zapadlo, seděl jsem před hospodou a čekal na dodávku piva. Najednou jedno světlo a ke mně směřoval motocykl. Zastavil a na sedle Arnošt. Povídá: pane hostinský, můžete mně načepovat jedno Starobrno? Nemůžu postavit stroj na stojánek, převážil by se dozadu.“ „Šel jsem a načepoval poctivou míru. Podávám mu půllitr a najednou vidím, na nosiči sedí ženská s nohama až skoro na zemi. Sedí a mlčí, ani se nehne. Arnošte a dámě neobjednáte nic?“ povídám. A on vyprskl smíchy až jsem byl taky zasaženej pivní pěnou.“ „Jaroslave, jak nemáte brejle už vidíte prdlajs a jste neškodnej jako bezzubá užovka. Vždyť je to figurína. Získal jsem ji levně v jednom obchodním domě. Bude mi dělat tichou společnost.“ „A to je pane faráři celý tajemství Arnoštovy ženský. Ještě i po těch letech, když mi to babi vyprávěla, smála se jako dítě, který dostane k vánocům hračku.