Zabíjet toulavé psy je nepřípustné. Zvířata nesmí doplácet na chyby lidí

Třicet dnů. Jeden měsíc. Přemýšleli jste někdy, co byste dělali, kdyby vám zbýval poslední měsíc života?

A jak by se tyto vaše hypotetické plány a představy změnily, kdybyste těchto posledních pár dnů na tomto světě museli strávit ve stísněných katastrofálních podmínkách za mřížemi? Pravděpodobně byste jen odevzdaně čekali na smrt, kterou byste mohli vnímat i vzhledem k předchozímu utrpení jako vysvobození.

Je to jen pár dnů, kdy světovými médii proběhla zpráva, která mě šokovala. Turecko přijalo nový zákon, který umožni hromadně zabíjet toulavé psy. Úřady budou mít nově povinnost toulavé psy odchytávat, umísťovat do útulků, a pokud si je nikdo do měsíce nevyzvedne, veterináři je budou muset utratit.

Tento bezcitný barbarský přístup mě opravdu velmi naštval. Pes ani jiné zvíře přece nemůže za to, že ho jeho majitel vyhodil z domu. Nikdy to není chybou zvířete, že se toulá, ale vždy to způsobil člověk. To on by měl nést následky za to, že se nechtěného zvířete tímto způsobem zbavil. Pokud chtějí úřady někoho trestat, měly by si došlápnout na nezodpovědného majitele. Na jeho selhání opravdu nemůže doplácet pes cenou nejvyšší – svým životem.

Zákon by měl místo povinného zabíjení nevinných tvorů nařídit důsledné vypátrání majitelů a jejich potrestání. Napadá mě něco na způsob alimentů, které by pejskovi umožnily důstojný život. Když měl někdo touhu pořídit si domácí zvíře, měl by se o něj postarat až do konce jeho života. Nejde totiž o hračku, kterou můžu kdykoliv odložit, ale o živou věc odkázanou na svého lidského majitele.

Vyspělost země a celé společnosti se pozná mimo jiné podle toho, jak se chovají k nejslabším, ke kterým domácí zvířata jednoznačně patří. Možná si řeknete, že Turecko je od nás vzdálené a patří do jiné kultury. Jenže pro příklad barbarského zacházení s nechtěnými psy nemusíme chodit až na hranice Evropy a Asie. Stejný nehumánní systém hromadného zabíjení nechtěných psů funguje už mnoho let na sousedním Slovensku. Praxe je přitom ještě o něco horší, odchycený pes se do útulku ani nemusí dostat. Veterinární lékař totiž může rozhodnout, že chycené zvíře bude usmrceno okamžitě. Stačí, když prohlásí, že je to ze zdravotních důvodů.

Když touto mengelovskou selekcí pes přece jen projde, nemá ani zdaleka vyhráno. Je umístěn do karanténní stanice, jejichž podmínky pro život zvířat jsou podle mnohých svědectví ochránců zvířat katastrofální. V těch nejhorších psi přežívají ve stísněných kotcích přímo na holém betonu bez odpovídající veterinární péče. V zimě často trpí žízní, protože voda v misce jednoduše zamrzla. V létě jsou naopak vystaveni vedrům, které rozpálený beton ještě umocňuje.

Tohle nepředstavitelné přežívání, které je daleko za hranou týrání zvířat, je bohužel pouze čekáním na smrt. Vyhláška umožnuje psa, o kterého nikdo neprojeví zájem, po měsíci utratit. A to i v případě, že se jedná o zcela zdravé zvíře. Přesné statistiky nikdo raději nezveřejňuje, podle věrohodných odhadů ale takhle Slováci usmrtí tisíce psů ročně. Takové bezcitné barbarství nikdy nepochopím.

Naštěstí kolem nás stále žije spousta lidí, kterým není osud zvířat lhostejný. Existuje mnoho spolků a jednotlivců, kteří se snaží zdravým psům odsouzeným na smrt pomoci. Osobně jezdí na Slovensko a zvířata doslova vytrhávají ze spárů smrti. Bohužel i přes jejich velké úsilí, za které jim patří velký dík (stejně jako lidem, kteří se takového psa ujali), nejde o systémové řešení. Tím by byl jen zákaz zbytečného usmrcování zdravých zvířat.

Nezbývá než apelovat na slovenské politiky, aby tuto nechutnou praxi opustili a vydali se z barbarského středověku vstříc jedenadvacátému století, ve kterém má život každého tvora cenu a stojí za to ho chránit.