Kdybych byl diktátor, zvýšení platů bych nařídil. Tak se nedávno nechal slyšet prezident Miloš Zeman. Hovořil o platech soudců ústavního soudu. Ti totiž v současnosti berou méně než předsedové, a dokonce i místopředsedové krajských soudů! To je evidentní nesmysl, neboť působení v roli ústavního soudce vyžaduje ještě vyšší dávku odpovědnosti a zřejmě i odbornosti než působení na krajské úrovni. Takže zrovna v tomto s panem prezidentem souhlasím.
Jeho výrok mě navíc inspiruje k tomu, abych se sám zamyslel, co bych jako diktátor činil. Také bych zvyšoval platy státním zaměstnancům! A dost výrazně! Ale pozor: zdaleka ne všem.
Ze své zkušenosti vím, že pracovníka, který je opravdu schopný a odvádí vskutku přínosnou práci, prostě musím dobře zaplatit. Ne snad ani tolik proto, že by jinak mohl snadno odejít ke konkurenci, ale prostě proto, že musí vidět, že si jeho práce cením. Chvála a hezká slova jsou příjemné, a do jisté míry také velmi důležité, ale pokud je nedoprovází navýšení cifer na výplatní pásce, začíná za nimi daný dříč vidět spíše faleš, což jej demotivuje a vede k horším pracovním výkonům. Takže nakonec tím ztrácím vlastně i já a celá firma. V naší firmě tak nejsou výjimkou mzdy přesahující milion korun ročně, což myslím je, minimálně v rámci branže, zřetelně nadstandardní stav.
Když se ovšem pak v novinách dočítám, že plus minus ty samé peníze bere například i pražská vrchní zástupkyně, zdá se mi to z jejího hlediska neadekvátní. Měla by mít mnohem více, třeba i trojnásobně! Takhle je to přece úplné svinstvo! Její pozice je extrémně náročná, jak odborně, tak psychicky – vždyť je v dennodenním střetu s třeba i trojnásobně lépe placenými privátními právníky různých provařených lobbistů či takzvaných „politických podnikatelů“ a dalších existencí s pěkně ostrými lokty a plnými šrajtoflemi. A to navíc za takřka permanentního „dohledu“ médií a tedy celé veřejnosti. Státní zaměstnanci v tak zásadních a mediálně exponovaných pozicích, jako je post ústavního soudce nebo vrchního státního zástupce, si prostě zaslouží výrazně vyšší platy, než mají nyní.
A teď mě, prosím, neukamenujte. Vím dobře, že průměrná mzda nedosahuje v ČR ani 25 tisíc korun – a i to, že na tento průměr dosáhne, či jej převýší, jen asi třetina zaměstnanců, zatímco pro zbylé dvě třetiny zůstává nedocílenou metou. Vím i to, že některé profese, třeba učitel na základní škole, by si obecně zasloužily vyšší platy, než jakých se jim dostává.
Na druhou stranu však vidím, že do státní správy se uchyluje značné množství lidí líných, neschopných a darmožroutských, kteří by v soukromé sféře se svým přístupem neměli šanci uspět. Kvůli praxi tabulkových platů však vlastně ve výsledku nepobírají zase o tolik méně než jejich mnohem schopnější a pilnější kolegové. Ti jsou pak takovýmto stavem věcí dále demotivováni, když zjišťují, že za své nasazení nejsou náležitě odměňováni. Což je pro ně často podnětem buďto ke snížení nasazení (k zlenivění), nebo – pokud jsou ambiciózní – v přechodu do soukromé sféry, vstříc třeba i dvou- či trojnásobným příjmům za srovnatelnou práci.
Kdybych tedy byl diktátor, v prvé řadě bych se zamyslel nad mechanismy, jak i ve státní sféře navázat výši platu na efektivitu pracovníka. A neříkejte mi, že to nejde! U mě ve firmě to jde, to vím bezpečně, a jsem přesvědčen, že mezi soukromou a státní sférou není v tomto ohledu principiálně rozdíl. V této souvislosti se také domnívám, že aktuálně diskutované přijetí zákona o státní službě vůbec nemusí stav věcí zlepšit. Pokud totiž bude výsledkem situace, kdy se úřednictvo ve svých pozicích zakonzervuje, a získá tak poměrně vysokou jistotu svého „fleku“, povede to k demotivaci i poměrně schopných pracovníků. Prvek nejistoty je vždy důležitý a zaměstnance, pokud je schopný, bičuje ke stále lepším výkonům a zažehává v něm kreativitu a nové nápady. Kdo má naopak „své jisté“, ztrácí motivaci i nasazení. Takže ano, schopné hýčkat, i finančně, ale nikdy jim nedat pocit, že mají vše jisté.
Problém státní správy není to, že by bylo málo peněz na platy. Jen je celkový objem těchto peněz rozdělován velice neefektivně. Schopní lidé s nasazením dostávají za srovnatelnou práci násobně méně, než by měli v soukromé sféře, a to na úkor odhadem dvou třetin státních zaměstnanců, kteří se spíše jen vezou a předstírají, že pracují, přičemž k efektivnímu chodu naší státní správy vlastně vůbec nepřispívají. Na to, že takhle lelkují, či si dokonce přikrádají (i korupce je forma krádeže), jsou však jejich platy, byť tabulkové, stále ještě hodně štědré. V soukromé sféře by se svým přístupem o práci již dávno přišli nebo by byli převedeni na jinou pozici (zde nutno doplnit, že do soukromé sféry z hlediska skutečného principu fungování úplně nepočítám některé nadnárodní korporace či třeba velké banky a jiné molochy, v nichž je leckdy možno se „zašít“ podobně jako ve státní sféře).
Diktátor nejsem a ani nebudu. Budu však držet palce každému politikovi, který se pokusí alespoň něčím z výše uvedeného stav státní správy zlepšit.
