„Už stavějí!“ Od brzkého jara sledujeme spolu s manželkou malý zázrak ptačích stavitelů, kteří si v hospodářských budovách naší farmy stavějí hnízda. A tak trochu přitom soupeříme, kdo z nás zaznamená přílet vlaštovek jako první,
Z jižních zimovišť ze všeho nejdříve přilétají samečci, kteří buď vyspraví svá loňská hnízda, nebo vybudují nová. Až o pár týdnů později se objeví i samičky, které díla slepená těsně pod stropem z kousků zeminy a stébel slámy či travin „odborně“ zhodnotí, případně pomohou vylepšit, aby mohly snést vajíčka a vyvést mladé.
Je obdivuhodné, jak to příroda zařídila: „hlava rodiny“ nejprve zajistí bydlení, „krk otáčející tou hlavou“ dbá na poslední detaily příbytku, a teprve potom páry přivedou na svět potomky, které poctivě vypiplají až k úplné samostatnosti. Nepřipomíná vám to něco? Mě osobně napadá třeba to, že někteří lidé by se v lecčems mohli od vlaštovek poučit…
Jenže lidé bývají nepoučitelní, a tak vlaštovky (Hirundo rustica), které naši předkové po celá staletí považovali za požehnání pro každé stavení, a brali je jako tvory, přinášející štěstí do domu, najednou začaly z přírody mizet. A to takovým tempem, že tento zhruba 20 cm velký ptáček dokonce v České republice patří k ohroženým druhům zvířat! A proč vlastně? Velký díl viny na tom má nepochybně zhoršující se životní prostředí, ale v každém případě i neinformovaní lidé. Pořád ještě se totiž najdou (hlavně mezi chalupáři) tací, kterým jsou vlaštovky na překážku. Považte – pod jejich hnízdy se hromadí trus – jaká hrůza! Při představě, že by byl letní odpočinkový pobyt na chalupě spojen také s pravidelným úklidem zvířecího trusu, sáhne městský člověk raději k tomu nejhoršímu: jakmile spatří ptačího stavitele, hned jeho hnízdo zničí ještě před dokončením. A možná ani netuší, že tím právě znemožnil rozmnožení ohroženého zvířete a že mu za shození vlaštovčího hnízda hrozí pokuta! Aby sám před sebou ospravedlnil takové počínání, vymyslí si třeba, že vlaštovky přivádějí do domu moly, případně neváhá dát opeřenci za vinu zvýšený výskyt astmatu nebo jiných nemocí.
Je mi z toho smutno. Přemýšlím o rostoucí lidské pohodlnosti, která se ve velké míře podílí na tom, že přicházíme o to krásné a užitečné kolem nás. Konkrétně vlaštovky se totiž živí létajícím hmyzem, a tak fungují tak trochu i jako přirozený repelent – v letu chytají kromě much také ovády a komáry, tedy obtížný hmyz, který se zpravidla marně snažíme likvidovat. No, řekněte sami – není lepší hýčkat si v domě vlaštovky i za cenu, že po nich musíme pravidelně uklízet, než je postupně likvidovat a následně přistupovat k chemické válce s přemnoženým obtížným hmyzem?
Já osobně mám v tomto směru jasno. A tak těm váhajícím (nebo spíš více pohodlným) chalupářům mohu doporučit jednoduché opatření: stačí jen položit na zem pod hnízdo karton, který budete pravidelně vyměňovat. Tam, kde to není možné, zručný kutil snadno vyrobí dřevěnou poličku, upevní ji na zeď pod hnízdo a pravidelně na ní bude vyměňovat kusy položeného kartonu, kde se trus zachytí.
Stále ještě pochybujete, jestli budete k vlaštovkám vstřícnější? Pak můžete použít zachycovaný ptačí trus jako hnojivo na zahrádku. Vyzkoušejte – uvidíte. Třeba už letos ušetříte za nákupy průmyslově vyráběných hnojiv…
