Má být státní podpora u stavebního spoření účelově vázána na zajištění potřeb bydlení, případně jiné dlouhodobé investice (zajištění na stáří, zajištění vzdělání)? Osobně se domnívám, že ano. Stát přeci nemůže svou podporou z daní nás všech dotovat prostou spotřebu. Nebo ano? Diskutujte!
Poslanci v těchto dnech intenzivně projednávají návrh zákona, který by měl od 1. 1. 2014 zásadně upravit podmínky stavebního spoření. Nejvíce diskutovanou součástí návrhu zákona je zavedení účelového vázání státní podpory.
To by znamenalo, že nárok na státní podporu od 1. 1. 2014 bude mít pouze ten, kdo využije prostředky naspořené na účtu stavebního spoření na jeden ze tří následujících účelů:
- Na bytové účely – státní podpora bude vyplacena pouze na základě dokladu o jejím účelovém použití na bytové potřeby. Účelové vázání výplaty státní podpory se bude vztahovat také na smlouvy uzavřené před 1. 1. 2014, ale jen na zálohy státní podpory za rok 2014 a pozdější.
- Na doplňkové penzijní spoření nebo penzijní připojištění – v tomto případě bude nutné převést vedle státní podpory i všechny uspořené prostředky.
- Na financování školného na vysokých školách – tato možnost využít státní podporu bude navržena v rámci připravované novely zákona o vysokých školách.
I když se o tom mezi lidmi mluví jako o nepopulárním opatření (obdobně, jako se hovořilo o snížení státní podpory z někdejších 4 500 Kč na 2 000 Kč ročně, které ale bylo narozdíl od tohoto opatření snahou o "změnu pravidel během hry"), jedná se o opatření nutné.
Zadlužení naší země roste astronomickou rychlostí a jistě všichni známe okolo sebe dostatek lidí, kteří stavební spoření v současné podobě berou jako ideální možnost, jak získat od státu nějaké peníze zpět a hezky si tak přilepšit. Tento přístup by se dal pokládat i za jistou formu daňové optimalizace, protože si bereme zpět kus z toho, co nám stát na daních sebere. Není tedy divu, že Češi jsou dlouhodobými rekordmany v počtu uzavřených smluv stavebního spoření. Každý člen domácnosti včetně nemluvňat má prakticky od narození automaticky svou vlastní smlouvu, díky které si třeba čtyřčlenná rodina ročně přijde na hezkých 8 000 Kč (a dříve si přišla i na 18 000 Kč).
Jenže původní účel stavebního spoření se při takovémto nadužívání státní podpory zcela vytratil – namísto investice do bydlení použije většina lidí po dospoření cílové částky své úspory na dovolenou, nové auto nebo domácí kino. A samozřejmě si hned založí spoření nové, aby nepřišli o další státní podporu.
Přitom původním účelem, proč stát stavební spoření tak štědře dotuje a poskytuje své příspěvky, není lidem přilepšit k běžnému životu, ale naučit je pravidelně odkládat část současné spotřeby a investovat tak do své budoucnosti.
Zavedení účelovosti stavebního spoření tak, aby připsaná státní podpora představovala skutečnou investici do budoucna – ať již na vzdělání (investice do konkurenceschopnosti), na zajištění ve stáří nebo na zajištění vlastního bydlení (které není ničím jiným, než lepší formou zajištění na stáří) – chápu jako logický a jednoznačně správný krok.
Stát přeci není povinen z peněz daňových poplatníků – tedy nás všech – přispívat někomu na dovolenou nebo na nové auto. A že to dosud dělal? To přece nebylo ani správné, ani normální.
