Nevím jak vy, ale poslední dobou mívám stále častěji pocit, že si ze mě centrální bankéři, statistici a jiní „teoretici života“ tropí dobrý den. Naposledy včera. Statistický úřad se vytasil s novinou, že spotřebitelské ceny v dubnu vzrostly v porovnání s dubnem loňským pouze o 0,1 procenta. Jinými slovy, vlastně se vůbec nezměnily!
Podle těchto „teoretiků života“ tak žijeme v zemi, kde jsou ceny stojaté jak voda v močálu za parna a bezvětří. Stačí se však přenést z „teorie“ do „praxe“, třeba navštívit obyčejnou samoobsluhu, abychom zjistili, že realita je poněkud jiná, než jak praví statistika. Pro řadové občany, kteří nakupují den co den, to ostatně nebude ani nic nového. Jogurty byly loni v dubnu levnější o pětinu – za pouhý rok totiž k dnešnímu dni podražily o více než dvacet procent! Mléko za rok zdražilo o bezmála čtrnáct procent, sýry o více než dvanáct, máslo skoro o deset a brambory zase o více než sedm procent. Významně zdražilo také maso nebo ovoce.
Samozřejmě, že některé jiné statky zase zlevnily, a to i výrazně, třeba mobilní telefony nebo domácí spotřebiče. Takže statisticky to nakonec, „v průměru“, dává opravdu tu nulu – nulový růst cenové hladiny, nulovou inflaci. Jenže tahle statistika je ošemetná. Běžný důchodce nebo rodina s dětmi, která má hluboko do kapsy, si mnohem spíše mohou dovolit odepřít nový mobil nebo další spotřebič než mléko, máslo, maso, brambory či ovoce!
Kdyby ale šlo jen o ošemetnou statistiku a ošemetné průměry, co zůstanou jednou pro vždy na papíře... Bohužel ne. Ze statistického úřadu totiž čísla putují do centrální banky. Tam se k nim dostává zase jiná sorta „teoretiků života“, centrální bankéři s výrazně nadprůměrnými platy. Nehodlám tady rozehrávat strunu závisti. Nepochybuji, že centrální bankéři jsou vzdělaní lidé a že museli v životě něco dokázat, aby se ocitli tam, kde jsou. Myslím si však, že kvůli vysoce nadprůměrným příjmům se pohybují v určitém mikrosvětě a ztrácejí kontakt s těmi, co berou jen průměrné, či dokonce podprůměrné příjmy. Bankéři nerozumí strastem chudších. Nerozumí tomu, že to, co dají třeba na spropitném za večeři v luxusní restauraci, může být pro jiného týdenní rozpočet na nezbytné potraviny.
Když pak slyším skuhrání centrálních bankéřů, jak je zlé, že u nás ceny nerostou, napadá mě, že každý z nich by měl povinně absolvovat naučný několikadenní exkurs do domácnosti s podprůměrným příjmem. Tam by si buď takové skuhrání zcela odpustili, nebo by je stesk nad nízkou inflací rychle přešel.
A třeba by si pak odpustili i to, co provedli loni v listopadu, když právě z obav z nízké inflace oslabením koruny skokově zdražili vše z dovozu, včetně potravin.
Jak vidno dnes, tato intervence stále moc nezabírá. Jestliže jejím cílem bylo zvýšit tempo inflace, přičemž tohle tempo má nyní hodnotu 0,1 procenta, zjevně je něco špatně. Domnívám se, že za tím, co je špatně, bychom opět měli hledat ztrátu kontaktu bankéřů s realitou. Mysleli si totiž zřejmě, že Češi si běžně „syslí“ v matraci desetitisíce, ba statisíce, a že když způsobí zdražení, lidé se v úleku z něj rychle vydají do obchodů, kde své nasyslené penízky roztočí – a s tím konečně roztočí i kola ekonomiky.
Jenže chyba lávky! Ano, lidé z mikrosvěta typického centrálního bankéře asi vskutku disponují mohutnými úsporami. Avšak běžný občan, jak vidno, nikoli. Kdyby tento občan opravdu měl z čeho utrácet, už by tak přece učinil, začal by kupovat i ony nové spotřebiče a mobilní telefony a cenová hladina by vzrostla obecně (nikoli jen ta týkající se potravin). Inflace by prostě byla výrazně vyšší než nulová. A centrální bankéři by snad se svým skuhráním konečně dali pokoj. A netropili si z nás dobrý den.
Nezapomínejme totiž, že nejmoudřejší hlavy dějin pravily, že „věří jen takové statistice, kterou si samy zfalšují“ nebo že „pokud mučíme statistická data dostatečně dlouho, vždy se nakonec doznají“. Berme tedy s rezervou statistiku, ale rozhodně ne strádání a drahotu, jež dopadá na mnohé kolem nás!
