Proč se země západní Evropy najednou nebojí „polského instalatéra“?

Kdysi silné země „staré Evropy“ nás dnes potřebují více, než si naši politici vůbec dokážou připustit. Co se změnilo od doby, kdy Česká republika vstupovala do Evropské unie?

Pamatuji si, že když naše země vstupovala v roce 2004 do Evropské unie, řada původních zemí „staré Evropy“ si vymínila tvrdé výjimky stran volného pohybu osob. Týkalo se to především přístupu řemeslníků a dělnických profesí na celoevropský pracovní trh. V úvahu tenkrát připadaly dokonce i bizarní „kvóty“, které by určovaly, kolik pracovníků kterého oboru smí na jednotný pracovní trh staré Evropy vstoupit.

Drtivá většina starých členských zemí nám tehdy v roce 2004 neumožnila volný vstup na svůj pracovní trh a občané ČR mohli bez omezení pracovat pouze ve třech zemích – ve Velké Británii, v Irsku a ve Švédsku. Možná si vzpomenete na tehdejší populistická prohlášení některých francouzských, italských či rakouských politiků, kteří se v honbě za voličskými sympatiemi oháněli ochranou domácího pracovního trhu a zachováním vysoké zaměstnanosti.

Synonymem zla z východní Evropy se tehdy stal „polský instalatér“, který pracuje za zlomek toho, co francouzský nebo italský, neremcá, neopováží se stát členem odborů a pracuje i v sobotu a v neděli. Jinými slovy, bere francouzským nebo italským instalatérům práci.

Nelze se těmto politikům divit – psal se rok 2004 a celá Evropa prožívala jednu z nejdelších konjunktur své historie. Ekonomiky rostly závratným tempem, euro se stávalo silnou světovou měnou a obyvatelé „staré Evropy“ bohatli. Staré země se tedy logicky bály, že „chudí z východu“, kteří přijdou za prací, budou postupně „ukrádat“ jejich bohatství a posílat je domů na východ. Trochu toho protekcionismu si Evropa v té době mohla dovolit a také si jej zcela pragmaticky dovolila.

A to nejen na pracovním trhu, ale všude. Museli jsme tvrdě vyjednávat, kolik vůbec a kam budeme moci dovézt cukru a jak velkou dotaci na krávu dostane český zemědělec. Stručně řečeno, rostoucí západní Evropa si v roce 2004 ze zemí střední a východní Evropy udělala výhodné odbytiště všech svých produktů, ale na své trhy pustila jen to, co uznala za vhodné.

Evropský pragmatismus bez hranic
Co se od té doby změnilo? Euro je dnes silnou světovou sázkou do loterie a je otázka, jestli za pár let vůbec bude. Staré evropské ekonomiky nerostou, jejich obyvatelé nebohatnou a nezaměstnanost v řadě zemí přesahuje 20 % (a v nejkritičtějším segmentu absolventů dokonce leckde dosahuje i 50% hranice). Spirála zadlužování a žití nad poměry si žádá svou daň. Stará Evropa, která si kdysi kladla podmínky, je (s čestnou výjimkou severských zemí a Německa, které ji celou ekonomicky táhne) v koncích a hledá jakékoli východisko. Některé země jsou v bankrotu, další to velmi pravděpodobně brzy čeká.

A představitelé staré Evropy se najednou ohánějí pravidly volného obchodu a pohybu osob, zboží a služeb. I Mezinárodní měnový fond nedávno doporučil evropským ekonomikám zmítaným recesí uvolnit v zájmu hospodářského růstu a navrácení konkurenceschopnosti svůj pracovní trh (viz např. http://www.finance.cz/zpravy/finance/393385-mmf-pro-eurozonu-je-podstatna-obnova-hospodarskeho-rustu/). 

Pochopili, že jestli v dnešní době ještě někdo může země staré Evropy pomoci vytáhnout z průšvihu, jsou to kromě Německa právě ty země, jako Česká republika, Polsko, Slovensko nebo Estonsko. Země, které včas nastartovaly potřebné reformy, mají relativně nízké zadlužení, velmi kvalitní a vzdělanou pracovní sílu a v neposlední řadě i výhodnou polohu.

Protože od nás je stejně blízko na západ, jako na východ, a jak vám potvrdí i většina úspěšných českých podnikatelů, rychle rostoucí trhy vhodné pro expanzi nejsou dnes na západě Evropy, ale na východní polokouli. Především Rusko a Čína, to jsou země, kam stále více českých firem nejen zadává svou výrobu, ale také tam hotové produkty vyváží. Tam se skrývá recept na cestu z recese.

Zadlužená, nezaměstnaná a stagnující západní Evropa se bez vnějšího impulsu, který by dokázal znovu nastartovat ekonomiku, jednoduše neobejde.

Budoucnost ve středu Evropy?
Přijetí České republiky a dalších zemí střední a východní Evropy do unie rozhodně nebyl milodar nebo akt evropské soudržnosti. Byl to ekonomický kalkul, který měl být výhodný sice pro obě strany, ale především pro země "staré Evropy". Stejně, jako letošní přijetí Chorvatska.

Proto dnes nevím, jestli se mám smát nebo plakat, když slyším vyjádření některých našich představitelů ve stále stejném eurohujerském duchu, jako před 10 lety. Musíme být papežštější než papež a cokoli, co z Bruselu přijde, je svaté…

Pánové, doba se změnila. Země západní Evropy nás potřebují daleko více, než si myslíte. Troufám si říci, že nás dnes potřebují daleko více, než my je. Potřebují nejen naši koupěschopnou poptávku, ale také naše dálnice a železniční koridory pro přepravu na východ, naše pozemky na výstavby skladů a distribučních center a naše vzdělané pracovníky do svých poboček a centrál pro východní trhy. Velké západoevropské firmy by si také velmi rády ukrojily něco z našich soukromých i veřejných zakázek, protože jejich vlády na žádné investice nemají a ještě dlouho mít nebudou. A kdo z vás by si před 10 lety pomyslel, že zoufalí mladí Jihoevropané budou jednou hledat práci u nás? Přitom to je dnešní realita (viz např. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/216396-v-ceske-republice-pribyva-jihoevropanu-hledaji-tu-praci/ ).

Máme pozici na to, aby se s námi jednalo jako rovný s rovným. Máme pozici na to, být pragmatičtí a chtít něco za něco. Máme nejlepší geografickou polohu z celé Evropy.

Evropská unie nikdy nebyla aktem nějakého morálního spojenectví, byl to pragmatický a relativně dlouho fungující ekonomický kalkul. Teď je čas, abychom byli pragmatičtí my a s námi i Poláci, Slováci a další. A abychom si tvrdě kladli podmínky a sami si rozhodli, které z bruselských výmyslů přijmeme a které nikoli. Je to přece jen byznys.

Perlička na závěr
Na závěr si dovolím ještě malou zajímavost z oboru, ve kterém se pohybuji. Stavíme a prodáváme nové byty v Praze. 95 % našich zákazníků dlouhodobě tvoří Češi a Slováci, zbytek až na výjimky tvoří lidé z bývalého Sovětského svazu. Jsme česká firma a stavíme především pro české lidi.

Vloni jsme poprvé zaregistrovali, že v jednom z našich projektů byly asi 2 % bytů prodány klientům z Itálie a Španělska. Tedy ze zemí, kde ceny nemovitostí po nástupu hospodářské recese spadly o 30, 50, někde dokonce i o 70 procent. V letošním roce pozorujeme totéž. A zároveň se stává, že si někteří Češi kupují doslova „za pakatel“ nemovitosti v Řecku, Itálii a Španělsku, protože mít „chatu“ u moře nikdy nebylo levnější. Je to jen náhoda, nebo tady dochází k zásadní proměně v postavení jednotlivých evropských zemí?