Geniální strategie ministerstva financí znovu a znovu aneb Kupte si své vlastní dluhy ještě jednou!
Ministr financí Jan Fischer zjevně myslí na ty nerozhodné z nás, kteří každý rok před Vánoci tápou a horkotěžko na poslední chvíli shánějí dárky pro své nejbližší. Jak jinak si totiž vysvětlit, že ministerstvo financí od listopadu nabízí novou emisi státních dluhopisů dokonce s možností vystavení dárkového certifikátu.
Tyto státní dluhopisy nabídnou doslova astronomické zhodnocení v intervalu od 2,3 do 2,98 % ročně podle délky splatnosti daného dluhopisu a investovat půjde znovu již od částky 1 000 Kč. Ministr financí Jan Fischer očekává, že tímto způsobem získá do státního rozpočtu chybějících 5-10 miliard korun. Jsem si jistý, že i tato emise – stejně jako všechny předchozí – bude velmi úspěšná a že investoři doslova utrhají distributorům ruce.
„Zisky“ a inflace
Pominu teď podle mne docela zásadní vadu na kráse, a to, že hrubý výnos v intervalu 2,3-2,98 % ročně představuje reálně nižší zhodnocení, než činí současná úroveň inflace. Což je u finančních prostředků, které bude mít investor dlouhodobě vázány a nemůže s nimi disponovat, vcelku k zamyšlení. Stejně tak pominu fakt, že tyto „zisky“ ještě musí projít přes povinnou 15% srážkovou daň.
A dokonce pominu i to, že pokud nejste vyloženě tisícikorunový investor a plánujete investovat třeba několik desítek až stovek tisíc, máte na současném trhu daleko atraktivnější, méně rizikové a dokonce dvakrát výnosnější příležitosti.
(Nechci zabíhat do detailů, ale například při vhodně zvoleném hypotéčním financování můžete v případě koupě investiční nemovitosti při jejím tržním pronájmu realizovat hrubý výnos ve výši 5-6 % ročně. Což nejsou maxima, ale průměrné realizované výnosy u drobných investorů. Přičemž si na tuto investici od banky půjčíte za 3 % ročně. Každý měsíc pak můžete umořovat hypotéku přímo z nájemného, zůstane vám ještě renta ve výši rozdílu hypotéční splátky a příjmu z nájemného a především, po splacení hypotéky bude vaše i daná nemovitost, se kterou můžete dále nakládat. Třeba ji dále pronajímat nebo prodat.)
Také ale můžete tytéž peníze na tutéž dobu půjčit státu formou dluhopisu a pouze v předem stanovených termínech tento „papír“ odprodat zpět s tím, že za něj dostanete reálně méně, než za kolik jste ho kdysi kupovali. Z tohoto pohledu se tedy jedná o velmi málo likvidní aktivum, které by už jen z tohoto důvodu mělo nabízet mnohem vyšší výnos, než aktuálně nabízí.
Chápu, že ne každý má dostatek volných finančních prostředků, dostatečně rozvinuté investorské uvažování nebo dostatečný pravidelný příjem na to, aby získal potřebnou hypotéku a investoval výhodně třeba do výnosových nemovitostí. Státní dluhopis je prostě produktem pro jiný typ lidí. A domnívám se, že možná plní i jistou „výchovnou“ funkci.
Protože v zemi, kde jsou lidé s podprůměrným příjmem schopni půjčit si třeba za pětadvacet procent ročně na novou televizi nebo na dovolenou jen proto, aby mohli po návratu do práce hrát před kolegy „hogo fogo“ rodinu, je nemožnost sáhnout na danou investici po několik let docela dobrou a žádoucí terapií.
Akorát mi na těch státních dluhopisech jaksi vadí ještě jedna o dost podstatnější věc.
Dluhová perverze
Že je náš stát zadlužený, všichni víme. Že jsou zadlužené i kraje a obce, víme také. Že je to proto, že politici nedokáží hospodařit s veřejnými penězi, nedokáží vybrat daně a značnou část toho, co vyberou, stejně nakonec úspěšně rozkradou, všichni tušíme (a někteří to dokonce i vědí).
Ve snaze plnit kritéria o maximálním povoleném schodku ve výši 3 % proto vznikl tento geniální nápad. Stát vydá „garantované“ dluhopisy určené pro drobné investory a lidé si tyto dluhopisy koupí. Jinými slovy si tedy koupí své vlastní dluhy ještě jednou. Respektive přesněji řečeno, s nulovým reálným výnosem státu půjčí znovu na to, aby měl na splácení již jednou nasekaných dluhů. Vtip je v tom, že při emisi státních dluhopisů neroste podle evropského účetního výkaznictví státní dluh. Stát tedy získá řekněme oněch 10 miliard, ale jeho zadlužení optikou Evropské unie o zmíněných 10 miliard nevzroste. Vida, Maastrichtská kritéria plníme a ani korunu jsme nemuseli ušetřit!
Z pozice člověka, který se celý život řídí heslem „na co nemám, to si nekupuji“ a stejně tak i svou firmu se snažím řídit bez jakýchkoli úvěrů, žasnu, v jaké dluhové perverzi vlastně žijeme. A celé to má ještě jeden zajímavý háček.
Kdo to vlastně kupuje?
Geniální je na státních dluhopisech totiž ještě jedna věc. Koupit si je mohou nejen jednotlivci, ale třeba i některé veřejné instituce, církve, nadace, občanská sdružení či územní samosprávné celky, například jednotlivé kraje nebo obce. Tedy stát může v krajním případě půjčit de facto i sám sobě.
U všech předchozích emisí nás média zahrnovala zprávami, že obyčejní Češi věří ve svůj stát a dluhopisy kupují. Podívejme se ale na čísla. V současnosti jsou v oběhu dluhopisy za 73,8 miliardy korun, které vlastní zhruba 82 500 investorů.
Počítáte se mnou? Průměrná výše investice připadající na jednoho investora tedy činí okolo 895 tisíc korun. Mám dojem, že tento průměrný investor asi nebude drobný střadatel nebo rodina, která spoří po malých částkách a jiný druh investice si nemůže dovolit…
Nicméně platí, co jsem napsal již na začátku článku. Jsem si jistý, že i tato emise státních dluhopisů bude úspěšná a že k získání potřebné částky 10 miliard nebude potřeba ani celý listopad. Dluhopisy zmizí v rekordním čase. A je klidně možné, že dalším „investičním trhákem“ budou dluhopisy Velikonoční, třeba středočeské nebo liberecké. Ty budou jistě také velmi úspěšné.
Bohužel, dlužno dodat.
Dovětek: Tento článek jsem psal začátkem listopadu, v době, kdy ministr financí vánoční dluhopisy oznámil. A dnes, když jsem článek publikoval, jsou již dluhopisy rozebrány. Trvalo to týden.
