Ve své kariéře jsem potkal celou řadu různých ředitelů a vrcholných manažerů. V zásadě je dělím na dva typy. Šéfy zaměřené na činnost a šéfy zaměřené na osobnost. Ti první často svoji firmu doslova „vykutali ze země“. Jde v mnoha případech o otce-zakladatele, kteří pro firmu dýchají dnem i nocí. Osobní PR a mediální prezentace jsou pro ně nepodstatné.
Pak jsou tu šéfové zaměření na osobnost. Nezřídka jde o panáky v drahém obleku s titulem MBA za jménem. Umí se hezky usmívat, sebevědomí z nich přímo sálá. To, do které drahé restaurace a s kým – hlavně s jakým vlivným politikem – dnes půjdou na oběd, případně to, jakému časopisu poskytnou rozhovor, je pomalu zajímá více než chod firmy. Jenže když vždy všechno tak hezky „okecají“, zaměstnanci, případně akcionáři nebo obchodní partneři mají pocit, že pro firmu také doslova dýchají.
Oba typy šéfů berou zpravidla závratně vysoké, značně nadprůměrné mzdy a bonusy. Jejich zaměstnanci či akcionáři si takové částky mnohdy ani neumí představit. Šéfové se jimi také kdovíjak nechlubí. Většinou jsou dost inteligentní na to, aby pochopili, že kdo je u korýtka, nemlaská. Ale tím bych nerad navozoval dojem, že snad ta první skupina šéfů – šéfové zaměření na činnost – si své peníze nezaslouží. Zaslouží! Jsem o tom přesvědčen. Znám spoustu velmi dobrých ředitelů či vrcholných manažerů, kteří nesou velkou zodpovědnost. Pracují opravdu dnem i nocí, na jejich rozhodnutí často závisí osud nemalého počtu pracovních míst, přičemž opravdu dbají na to, aby firmu rozvíjeli, a pracovní místa tak spíše vytvářeli, než ničili.
To pro druhou skupinu šéfů – ty zaměřené na svou osobnost – je osud zaměstnance vlastně podružný. Klíčové je osobní PR. Klíčové jsou obědy a večírky s politiky. Také milenky jsou podstatnější než zaměstnanec. Ale opět – oni všechno tak hezky okecají. A ten jejich oblek! Jedna báseň. Vždy šarmantní. Jenže často také dutí. Jakmile s nimi zapředete hovor na jakékoli hlubší téma, cítíte, že se ztrácejí. Začínají jim totiž docházet fráze naučené v kurzech MBA nebo pochycené od politiků při společných obědech. Nakonec hovor utínají. Třeba se vymluví, že jsou dnes „hrozně vytížení“. Pak zjistíte, že trávili celé odpoledne na golfu.
Tato druhá skupina ředitelů a vrcholných manažerů si své obrovské platy nezasluhuje. Jenže jejich velkým štěstím je skutečnost, že se nejen v ČR, ale vlastně v celém vyspělém světě podařilo vytvořit „ředitelský kult“. Nebo také „manažerský kult“. Ten spočívá v tom, že nás média den co den bombardují rozhovory a články o tom, jak je ten či onen šéf náročný na sebe i lidi okolo, kolik škol má za sebou, kde získal své MBA.
Veřejnost tuší, že někteří šéfové – ti zaměření na činnost – za sebou opravdu něco mají. Zná jména jako Tomáš Baťa nebo Steve Jobs. Netuší však už, že spousta jiných šéfů – těch zaměřených na osobnost – už na jménech Baťa nebo Jobs jen parazituje. Jde o součást jejich PR.
Nejhorší na tom je, že i když tito šéfové mnohdy vytvářejí reálnou hodnotu asi jako noční vrátný, pobírají statisícové, ba milionové platy. Nechutně se přiživují na jménech jako Baťa nebo Jobs. Namlouvají médiím i veřejnosti, že jsou z podobného těsta. Parazitují na všech šéfech zaměřených na činnost, kteří vytvářejí velkou přidanou hodnotu a kteří mají své peníze zcela zaslouženě.
Bohužel, zbohatnout parazitováním na skutečném úspěchu jiných je stále docela snadné. Stačí jen na to mít žaludek, umět všechno okecat, chodit každých čtrnáct dní na manikúru a k drahému kadeřníkovi. Přátelíčkovat se s politiky. Dokud to média budou těmto lidem baštit i s navijákem, nikam se bohužel nepohneme.
Pokud se Vám mé názory líbí, sledujte mě na Twitteru:
https://twitter.com/evzenkorec
