Kráska udělala v TV taneček a rozezlené feministky pořádný „tanec"

Letošní tenisový turnaj Australian Open nabídl kromě několika podařených zápasů také jednu „aféru“. Z ní však radost vůbec nemám. Ukazuje totiž, jak stále více lidí blouzní v záchvatu politické korektnosti. Ptám se sám sebe, kam až to vše zajde.

O co jde? Po zápase Eugenie Bouchardové a Kiki Bertensové se ve feministických a politicky-korektních kruzích spustil povyk. Vůbec nešlo o zápas samotný. Spíše o to, co se odehrálo po něm.

Komentátor pracující pro australskou televizi se vydal přímo na kurt, aby vítěznou Bouchardovou zpovídal. V těchto rozhovorech, probíhajících po sportovním klání, se toho obyčejně mnoho nedozvíme. Ať už jsou zpovídanými tenistky, hokejisté nebo třeba fotbalisté. Sportovec je v takovém momentu pod vlivem emocí – ať už euforie z výhry či úspěchu, nebo naopak prohry či neúspěchu. Nemá ještě v hlavě zanalyzováno a srovnáno, co provedl dobře nebo v čem naopak chybil. Výsledkem jsou tak plochá interview. Ale ke sportovním přenosům prostě patří. Diváka u televizoru ostatně může těšit třeba jen to, že vidí rozradostněného sportovce, kterému fandil. Sdílí s ním či s ní na dálku své emoce, přestože se fakticky nic moc nového nedozví.

Dvacetiletá Bouchardová byla zjevně v euforii. Není se co divit, když zápas vyhrála. V dobrém rozmaru byl i komentátor. A ostatně celé hlediště toho kurtu. V rámci této euforie – po několika větách jako obvykle plochého rozhovoru – požádal komentátor Bouchardovou, zda by na kameru nepředvedla vítěznou piruetku. Prostě zda by se jednou jedenkrát neotočila kolem své osy. „Piruetu? Tady je,“ odpověděla hbitě půvabná tenistka – a kreaci předvedla. Divák u televizoru byl na vteřinu vytržen z běžného stereotypu pozápasových rozhovorů. Možná i ocenil komentátorovu invenčnost. Jakkoli takto zpětně může znít žádost o piruetku zvláštně, plně zapadala do euforické atmosféry toho okamžiku. Nemám pocit, že by šlo o něco nepatřičného.

Feministky a strážci politické korektnosti jsou ale jiného názoru. Po skončení přenosu začali bouřit na sociálních sítích a pak i v dalších médiích. Prý šlo ze strany komentátora o nehorázný sexismus. Kdyby prý zpovídal muže, o piruetku by jej nikdy nepožádal. Od komentátora se následně distancovala televize. Prý pro ni pracoval externě. Podle všeho má padáka a už si žádný další zápas neokomentuje. Smutné.

Připadá mi to pošetilé. Proč mají dnes někteří lidé problém si přiznat, že muž prostě není žena. Muž nemůže rodit děti, žena ano. Muž bývá fyzicky silnější, má hlubší hlas, spíše než ženu jej potká plešatění, dožívá se v průměru nižšího věku. Ženy bývají půvabnější, křehčí, mívají rozvinutější estetické cítění i vkus. Také bývají pohybově nadanější. Třeba když předvádí piruety. Řada mužů působí při takovém úkonu jako gumový panák, většina žen je naopak hravě zvládá. Jako třeba Bouchardová.

Když ženě při jednání spadne propisovačka pod stůl, sehnu se pro ní a podám ji jí. Když spadne muži, nechám to zpravidla na něm. Samozřejmě, že pokud by komentátor žádal o piruetku muže-tenistu, působilo by to krajně nepatřičně. Cítil bych se u televize trapně. Za něj i za tenistu, pokud by nakonec kreaci předvedl.

V případě Bouchardové jsem se trapně necítil. Atmosféře okamžiku to odpovídalo. Trapně se cítím, když si na internetu čtu výlevy na adresu komentátora. Je mi jej líto. Ale že je mi trapně, to je vlastně slabé slovo. Feministky a strážci politické korektnosti mě přímo děsí. Jejich ideologie rovnosti je utopií od samého začátku. Z historie však víme, kam až lidstvo různé předchozí utopie dovedly.

Pokud se Vám mé názory líbí, sledujte mě na Twitteru:

https://twitter.com/evzenkorec